28 Cdo 1690/2009
Datum rozhodnutí: 14.12.2010
Dotčené předpisy: § 3 pdst- 1 předpisu č. 40/1964Sb., předpisu č. 114/1995Sb.




28 Cdo 1690/2009

ROZSUDEK



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky JUDr. Hany Kozákové, Klučov č. 168, okres Kolín, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, 120 00 Praha 2, Sokolská 60, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec, z 30. 10. 2008, sp. zn. 35 Co 875/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně, pod sp. zn. 18 C 267/2006 (žalující Obce Hřensko , IČ 00261351, 407 17 Hřensko, zastoupené Narcisem Tomáškem, advokátem, 405 00 Děčín, Masarykovo náměstí č. 2, proti žalované JUDr. H. K. , zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, o vyklizení pozemků), takto:

I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci z 30. 10. 2008, sp. zn. 35 Co 875/2007, i rozsudek Okresního soudu v Děčíně z 24. 5. 2007, č. j. 18 C 267/2006-100.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:


O žalobě žalobkyně, podané u soudu 28. 11. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 24. 5. 2007, č. j. 18 C 267/2006-100. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované JUDr. Haně Kozákové uloženo vyklidit a ve vyklizeném stavu předat žalující Obci Hřensko pozemky parc. č. 307/3 a parc. č. 309/10, zapsané na listu vlastnictví č. 10 001 pro katastrální území M. u H. u Katastrálního úřadu pro Ú. k.. Žalované bylo také uloženo zaplatit žalující obci na náklady řízení 14.637 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec z 30. 10. 2008, sp. zn. 35 Co 875/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Děčíně z 24. 5. 2007, č. j. 18 C 267/2006-100, potvrzen ve výroku o věci samé (o vyklizení pozemků). Ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalující obci na náhradu nákladů řízení 10.115,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Na náhradu nákladů řízení odvolacího bylo žalované uloženo zaplatit žalující obci 11.336,60,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem přezkoumán spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo, a po doplnění řízení dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalované proti výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé není důvodné.

Odvolací soud především konstatoval, že shodně jako ve svém předchozím rozsudku, vydaném v této právní věci, dne 22. 2. 2006, pod sp. zn. 35 Co 533/2005, dospěl k závěru, že žalující Obec Hřensko je vlastníkem pozemků parc. č. 307/3 a parc. č. 309/10 v katastrálním území M. u H., o něž jde v tomto řízení. Ze zjištění učiněných v tomto řízení měl pak odvolací soud za prokázané, že tyto pozemky jsou užívány k turistickým účelům a jsou veřejnosti přístupné . Žalovaná v souvislosti s těmito pozemky provozuje podnikatelskou činnost lodičkovou dopravu na řece Kamenici, a to v soutěskách této řeky; v období zimních měsíců žalovaná užívá pozemky k uložení svých lodí, které se vykládají na břeh (jde o deset plavidel uvedených v plavebním rejstříku ČR). Soudy obou stupňů měly k dispozici smlouvu o zřízení věcného břemene z 3. 3. 2003, uzavřenou mezi Povodím Ohře, státním podnikem, a žalovanou JUDr. Hanou Kozákovou, na základě níž je touto žalovanou provozována lodičková doprava na řece Kamenici v Soutěskách u Hřenska (tj. na intravilánu obce Hřenska, přičemž vodní tok řeky Kamenice protéká po pozemkové parcele č. 329, který je lemován pozemky uvedenými v žalobě žalující Obce Hřensko). Lodě žalované jsou umístěny na vodních soutěskách po celý rok; lodě se uvazují k zábradlí obce, umístěným na březích; na zimu se vytahují na břeh, kde se obracejí dnem vzhůru.


Odvolací soud dospěl proto k závěru, že za situace, kdy nebyl dán ze strany plavebního úřadu žalované JUDr. Haně Kozákové souhlas (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 114/1995 Sb.) se zřízením a provozováním přístaviště na předmětných pozemcích žalující obce, nemá zařízení na pozemcích žalující obce, k němuž žalovaná uvazuje své lodě, parametry vyvazovacích přístavů a nejde tak ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 a přílohy č. 1 zákona č. 114/1995 Sb. o součást vodní cesty, kterou by byla žalovaná oprávněna využívat i bez souhlasu žalobkyně (která je vlastníkem pozemků, jehož součástí je vyvazovací zařízení) ze zákona, a to i za situace, kdy má žalovaná oprávnění k užívání vodního toku řeky Kamenice v soutěskách. Žalovaná tedy, podle názoru odvolacího soudu, přikračuje k přímým formám užívání pozemků žalující obce (k uvazování lodí k vyvazovacímu zařízení v době turistické sezóny od března do října do konce října a v zimním období k odkládání lodí, po vytažení na břeh, na pozemky žalující obce).

Odvolací soud proto potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu výrok rozsudku soudu prvního stupně (vyhotovující žalobnímu návrhu žalující obce na vyklizení pozemků žalující obce žalovanou), neboť měl za to, že tu je na místě poskytnutí ochrany vlastnici pozemků proti užívání těchto pozemků žalovanou, a to žalobkyní uváděnými způsoby.

Ohledně výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení přikročil odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu k jeho změně, a to z důvodu potřebného odstranění dílčího nesprávného výpočtu nákladů řízení ze strany soudu prvního stupně.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující obec v řízení zastupoval, dne 12. 12. 2008 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 11. 2. 2009 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Děčíně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), ale také že v tomto řízení došlo k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).

Dovolatelka především zdůrazňovala svůj názor, že ze strany žalující obce jde o výkon vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy, jak to má na zřeteli ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

S touto otázkou se však soudy obou stupňů nedostatečně vypořádaly, dovozovala dovolatelka.

Dále dovolatelka ve svém dovolání předkládala i další otázky závažné pro posouzení důvodnosti vyklizovací žaloby žalující obce. Dovolatelka poukazovala zejména na otázku, zda vyvazovací zařízení přístavu, který byl zřízen za účinnosti dříve platných předpisů (před účinností nyní platného zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě), kdy ještě souhlas se zřízením a provozováním přístavu nebyl vyžadován, jsou při absenci tohoto souhlasu (nutného podle nové právní úpravy / § 6 odst. 2 zákona č. 114/1995 Sb./) součástí vodní cesty či nikoli, a zda tedy tento souhlas plavebního úřadu musí být vydán. Posouzení této otázky totiž umožní následně posoudit i to, zda žalovaná užíváním přístavních zařízení zasahuje do vlastnického práva žalující obce či nikoli. Dovolatelka v této otázce zaujímá právní závěr, že uvedená vyvazovací zařízení jsou součástí vodní cesty (srov. § 4 dříve platného zákona č. 26/1964 Sb. i bod 7 přílohy k nyní platnému zákonu č. 114/1995 Sb.), vzniklé historicky za účinnosti dřívějších právních předpisů, které souhlas se zřízením a provozem přístavu nevyžadovaly; žalovaná je tu provozovatelkou lodní dopravy a má tedy za to, že je ze zákona o vnitropozemské plavbě oprávněna přístav užívat.


Dále má dovolatelka za to, že odvolací soud se nesprávně po procesní stránce vypořádal se žalobkyní uváděnými důvody její žaloby o vyklizení pozemku, tj. i s odkládáním lodí žalované (po vytažení na břeh v zimním období) na pozemcích žalující obce bez jejího souhlasu. Podle názoru dovolatelky jde tu o to, zda lze za předmět řízení považovat i takový skutek, který žalující obec původně vymezila v žalobě, následně jej však výlovně neučinila předmětem svého částečného omezení (zpětvzetí) skutkových tvrzení a posléze ve svém shrnujícím přednesu tento skutek neuvedla mezi skutky, pro které na soudu požaduje, aby její žalobě o vyklizení pozemků bylo vyhověno; ani soud prvního stupně však neučinil toto předmětné skutkové tvrzení předmětem svých právních úvah a neuvedl je mezi důvody, pro které vyklizovací žalobě vyhověl. Došlo tu tedy v tomto soudním řízení k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle názoru dovolatelky je pak nepřípadný závěr odvolacího soudu, že žalovaná zasahuje do vlastnického práva žalující obce i odkládáním lodí na její pozemky, když žalující obec tento skutek neučinila ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně předmětem řízení.

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 18 C 267/2006 Okresního soudu v Děčíně), že by odvolací soud svým rozsudkem z 30. 10. 2008 (sp. zn. 35 Co 875/2007 Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky JUDr. Hany Kozákové, řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem z 8. 10. 2008 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


V tomto případě odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc podle ustanovení § 126 občanského zákoníku i podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku v souvislosti i s ustanoveními § 2 odst. 1 a § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně i s účastníky řízení přitom konstatoval, že zákon č. 114/1995 Sb. neřeší výslovně právní vztahy, jichž se dotýká vztah této právní úpravy k předchozí právní úpravě, obsažené dříve v zákoně č. 26/1964 Sb.

Podle ustanovení § 126 občanského zákoníku má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.


V ustanovení § 3 odst. 2 občanského zákoníku je i stanoveno, že fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají o to, aby nedocházelo k ohrožování a poručování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především jejich dohodou.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 28. 8. 2001, I. ÚS 528/99 (uveřejněném pod č. 126 ve svazku 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo, že úvaha soudu, založená na aplikaci § 3 odst. 1 občanského zákoníku, musí být v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne a to i s přihlédnutím k situaci oprávněné (vlastníka) že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. Rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně v úvahu, pokud vážně poškozuje uživatele věci tím, že se dotýká jeho zvlášť významného zájmu, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch; podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku lze jen odepřít ochranu výkonu práva a nikoli právo založit.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 13. 3. 2001, II. ÚS 544/2000 (uveřejněném pod č. 41 ve svazku 21 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že nepřiměřenou tvrdost, jež může vzniknout realizací práva, je možné zmírnit postupem podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Z uvedených ustanovení občanského zákoníku i z citovaných právních závěrů z nálezů Ústavního soudu ČR dovolací soud vycházel i v daném případě.


Ve srovnání s těmito uveřejněnými výkladovými právními závěry odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku z 30. 10. 2008 (sp. zn. 35 Co 875/2007 Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, sice správně vycházel z toho, že vlastník pozemku může se domáhat ochrany vlastnického práva žalobou o vyklizení pozemku proti tomu, kdo do těchto práv vlastníka zasahuje, a že rozpor výkonu vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy přichází v úvahu výjimečně, ale namísto podložení úvahy o případné aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku konkrétními zjištěními s přihlížením i k situaci vlastníka a osoby, vůči níž žalobní návrh vlastníka směřuje (jak to je vyjádřeno v již citovaném nálezu Ústavního soudu ČR z 28. 8. 2001, I. ÚS 528/99), se spokojil jen odkazem na ustanovení zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, bez přihlížení k tomu, že právo plavby žalované, jako provozovatelky lodní dopravy, tu vzniklo již před účinností uvedeného nyní platného zákona, který však v přechodných ustanoveních vztah k předchozí právní úpravě výslovně neřeší.

Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že řešení právní otázky aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku na daný případ tu bylo v souladu a nikoli v rozporu s hmotným právem, tj. s obsahem a zněním tohoto hmotně právního ustanovení občanského zákoníku.

Je proto dovolací soud toho názoru, že dovolání dovolatelky je třeba ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu považovat za dovolání přípustné.

Z uvedených hledisek posuzováno považuje dovolací soud i za opodstatněný dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), neboť pokud jde o posouzení aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku odvolací soud si toto ustanovení nevyložil správně, zejména nikoliv v souladu s výkladovými závěry Ústavního soudu ČR, jak byly již tyto závěry citovány.

Ohledně přípustného dovolání dovolatelky pak dovolací soud přikročil svým rozsudkem podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, které nebylo možné bez dalšího považovat za rozhodnutí správné. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu).

V dalším řízení o této právní věci, v níž soudy řešena právní otázka není výslovně řešena (co do vztahu nyní platné právní úpravy k předchozí právní úpravě, za níž řešený právní vztah vznikl) v zákoně č. 114/1995 S., o vnitrozemské plavbě, a v níž se žalovaná účastnice řízení před soudy obou stupňů i v dovolacím řízení dovolávala a dovolává možnosti, aby žalující účastnici řízení byla odepřena ochrana výkonu práva, nikoli založení práva (založení právního vztahu), přikročí soud prvního stupně znovu k právnímu posouzení aplikace ustanovení § 3 odst. 1 i 2 občanského zákoníku na daný případ s podložením zevrubnými konkrétními zjištěními s přihlédnutím k situaci strany oprávněné (vlastníka) i žalované účastnice řízení (srov. již citovaný nález Ústavního soudu ČR, I. ÚS 528/99). Tento postup soudu prvního stupně ve smyslu závěrů z nálezů Ústavního soudu ČR, na něž dovolací soud již konkrétně poukázal, bude zaměřen na všestranné objasnění situace žalobkyně i žalované, v níž se ocitly za nové právní úpravy než za té, v níž řešený právní vztah vznikl, a to za situace přechodnými ustanoveními zákona č. 114/1995 Sb. výslovně neřešené. Půjde tu zejména o posouzení toho, zda výkon práva žalující obce zasahuje do výslovně nezrušených práv i oprávněných zájmů žalované fyzické osoby, zda tu ze strany žalované došlo k opomenutí povinností, které by jednoznačně vyplývalo z nové právní úpravy, také proč tu rozpory nebylo možné odstranit dohodou (srov.- § 3 odst. 2 občanského zákoníku) a zda tu výkon práva žalující vlastnice pozemků se dotýká zvlášť významného zájmu žalované fyzické osoby, aniž by tento výkon práv vlastnici pozemku přinesl odpovídající prospěch (srov. již citované závěry z nálezu Ústavního soudu ČR, I. ÚS 528/99).

V dalším řízení bude rozhodnuto i o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2010

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu