28 Cdo 1687/2012
Datum rozhodnutí: 16.10.2013
Dotčené předpisy: § 22 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb., § 22 odst. 2 předpisu č. 58/1969Sb., § 32 odst. 3 předpisu č. 160/2006Sb.




28 Cdo 1687/2012
U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobkyně J. R., zastoupené Mgr. Tomášem Zárazem, advokátem se sídlem v Plzni, U Radbuzy 4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, IČ 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 428.305,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 484/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012, č. j. 62 Co 347/2011-100, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 5. 2011, č. j. 26 C 484/2009-63, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 428.305,60 Kč. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.). Takto rozhodl soud prvního stupně o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, o níž tvrdila, že jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Chebu v dědickém řízení po O. D., vedeném pod sp. zn. D 273/1991. Požadovala přitom náhradu škody ve formě nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč za nepřiměřenou délku dědického řízení (7 let) a náhradu škody ve výši 228.305,60 Kč, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného postupu soudních komisařů ve shora uvedeném dědickém řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dědické řízení po O. D. bylo zahájeno u Okresního soudu v Chebu dne 17. 3. 1991 a pravomocně skončeno dne 18. 5. 1999. Vzal za prokázané, že dědické řízení po D. D. bylo zahájeno dne 8. 2. 2007 a pravomocně skončeno dne 24. 6. 2008. Rovněž zjistil, že žalobkyně požádala žalovanou o odškodnění dne 10. 6. 2009 a řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby u soudu prvního stupně dne 14. 12. 2009. Věc posoudil podle ustanovení § 22 odst. 1, 2 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem - dále jen zákon č. 58/1969 Sb. a § 32 odst. 2, 3 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen zákon č. 82/1998 Sb.
Odvolací soud se ztotožnil se základní úvahou soudu prvního stupně o promlčení s tím, že je třeba rozdělit žalovaný nárok na dvě části, a to jednak nárok na náhradu škody a jednak na náhradu nemajetkové újmy. Vyslovil, že žalobkyně podle skutkového vymezení rozhodujících okolností pro posouzení dané věci v žalobě odvozovala svůj nárok na náhradu škody ve výši 228. 305.60 Kč proti státu z nesprávného úředního postupu Státního notářství v Chebu v dědickém řízení po O. D., vedeném pod sp. zn. D 273/1991, které bylo zahájeno dne 17. 3. 1991 , a to konkrétně nekonáním soudního komisaře v průběhu dědického řízení ohledně zjištění existence vkladních knížek, patřících do aktiv předmětného dědictví v období let 1991-1994. Zaujal názor, že pokud žalovaná vznesla námitku promlčení uplatněného nároku, soud prvního stupně se správně zabýval její oprávněností a dospěl ke správnému závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody je promlčen.
Podle odvolacího soudu žalobkyně se dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídal, nejpozději dnem nabytí právní moci rozhodnutí v dědickém řízení po O. D., tedy 18. 5. 1999 . To znamená, že subjektivní tříletá promlčecí lhůta podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. uplynula dnem 18. 5. 2002 . Objektivní 10-ti letá promlčecí lhůta podle ustanovení § 22 odst. 2 tohoto zákona začala běžet ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Pokud tedy žalobkyně odvozuje vznik škody z nesprávného úředního postupu Státního notářství v Chebu, které rozhodlo v roce 1999, pak desetiletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody, vyplývající z nesprávného úředního postupu, začala běžet dne 18. 5. 1999 a skončila dne 18. 5. 2009 . Za situace, kdy žaloba v této věci byla podána dne 14. 12. 2009 , považoval odvolací soud za zřejmé, že nárok na náhradu škody byl promlčen i uplynutím objektivní promlčecí lhůty . Odvolací soud neshledal jako důvodnou námitku žalobkyně o tom, že se o škodě dozvěděla až v průběhu dědického řízení po zemřelé D. D., neboť ze skutkového vylíčení žalovaného nároku je zřejmé, že žalobkyně svůj nárok na náhradu škody odvozuje z nesprávného úředního postupu Státního notářství v Chebu v dědickém řízení po zemřelé O. D., které bylo pravomocně skončeno dne 18. 5. 1999 , a tímto dnem začala běžet objektivní desetiletá promlčecí lhůta, která ke dni podání žaloby v této věci rovněž marně uplynula.
Pokud se týká nároku žalobkyně na zaplacení nemajetkové (imateriální) újmy , které se žalobkyně domáhala v důsledku nepřiměřené délky dědického řízení po zemřelé O. D., pak podle přechodných ustanovení obsažených v článku II. zákona č. 160/2006 Sb., který novelizoval zákon č. 92/1998 Sb. a zavedl v něm nově institut náhrady nemajetkové újmy, je třeba tento nárok posoudit podle tohoto zákona, neboť se vztahuje i na újmy vzniklé před 27. 4. 2006. Z tohoto důvodu soud prvního stupně správně posoudil promlčení nároku žalobkyně na nemajetkovou újmu ve výši 200.000 Kč podle § 32 odst. 3 zákona, ve znění platném od 27. 4. 2006 a správně také dovodil, že i tento nárok žalobkyně je promlčen, neboť za situace, kdy žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 14. 12. 2009 náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku dědického řízení po O. D., uběhly podle § 32 odst. 3 věty první zákona, marně obě lhůty, t.j. jak subjektivní lhůta 6 měsíců, tak objektivní desetiletá lhůta, dne 18. 5. 2009, tedy několik měsíců před podáním žaloby a několik týdnů před uplatněním nároku na náhradu škody u žalované (10. 6. 2009).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že oba nároky žalobkyně jsou promlčeny, bylo již zcela nadbytečné a současně také nesprávné zabývat se splněním dalších zákonných podmínek zakládajících odpovědnost žalované za škodu a nemajetkovou újmu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v plném rozsahu dovolání, tedy do obou výroků rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovozovala podle obsahu dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a to s ohledem na institut právní moci a posouzení běhu promlčecí lhůty. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Nesouhlasila s názorem soudů obou stupňů, a to zejména s právním posouzením promlčecích lhůt.
Podle dovolatelky samotná existence vědomí žalobkyně, že k určité škodě došlo, nemůže být počátkem běhu subjektivní promlčecí lhůty, neboť takové vědomí nepostačuje k takovému uplatnění práva na náhradu škody, které by splňovalo požadavek dostatečné určitosti. Namítala, že se o určité škodě dozvěděla už v průběhu dědického řízení vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. D 273/91 , ale o skutečné výši této škody se dozvěděla až v souvislosti s dědickým řízením vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 20 D 126/2007. Dovozovala, že běh subjektivní promlčecí lhůty tak začal běžet až dnem právní moci rozhodnutí v dědickém řízení sp. zn. 20 D 126/2007, proti němuž žalobkyně podala odvolání, o kterém následně rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 11 Co 423/2008, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 12. 2008. Podle dovolatelky promlčecí lhůta tak uběhla až dne 8. 12. 2011, zatímco nárok na náhradu škody byl uplatněn u Ministerstva spravedlnosti ČR podáním ze dne 9. 6. 2009, které bylo doručeno dne 10. 6. 2009. Dovolatelka tvrdila, že pokud bylo odvolání odmítnuto z důvodu neodstranění vad odvolání, nabývá původní rozhodnutí právní moci až dnem doručení usnesení o odmítnutí odvolání a suspenzivní účinek odvolání je tak do této míry zachován.
Dále dovolatelka v dovolání uváděla, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 1999, sp. zn. 11 Co 698/98, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 3. 1998, č. j. D 273/91-116, obdržela až dne 18. 6. 1999 , přičemž odesláno bylo dne 28. 5. 1999. Namítala, že řízení u Okresního soudu v Chebu vedené pod sp. zn. D 273/91 nemohlo být pravomocně skončeno dne 18. 5. 1999 (když zásilka byla odeslána dne 28. 5. 1999), nýbrž až dne 18. 6. 1999, tedy dne, kdy bylo usnesení skutečně doručeno . Objektivní promlčecí lhůta tak ve skutečnosti začala běžet až dne 18. 6. 1999 a skončila tedy dne 18. 6. 2009. S ohledem na tuto skutečnost je tedy dovolatelka toho názoru, že svůj nárok uplatnila včas před uplynutím objektivní promlčecí lhůty. Dovolatelka vytýkala soudům obou stupňů, že nesprávně interpretovaly právní moc rozhodnutí v dědických řízeních vedených Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. D 273/91 a sp. zn. 20 D 126/2007 a nesprávně její nárok zamítly jako promlčený. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 8. 2. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rovněž pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Dovolací soud poznamenává, že s ohledem na důsledky plynoucí z citovaného ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř . nelze předně přihlížet k námitce uplatněné v dovolání nesoucí se k údajné vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
V daném případě napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje ve věci samé charakter zásadního právního významu a nezakládá tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Posuzovaná problematika byla na půdě Nejvyššího soudu již vyřešena (viz např. usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1003/2011).
Ve shora citovaném rozhodnutí dovolací soud zaujal názor, že námitkami, jejichž obsahem jsou nesprávná a neúplná skutková zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, k otázce, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění soudů nižších instancí, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Je tedy zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze; tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Jde tudíž o posouzení otázek skutkových, nikoliv právních, tím méně pak může jít o otázky zásadního právního významu, pro které by se otevírala přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Pokud jde o otázky právního posouzení, na něž míří dovolatelka v té části dovolání, v níž odmítá správnost závěrů odvolacího soudu ve vztahu k počátku běhu promlčení lhůty u uplatnění nároků z titulu skutečné škody a imateriální újmy, ani zde nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu splňovala podmínky ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Dovolatelka totiž tvrdí, že pro správné právní posouzení jejich nároků je třeba lišit okamžik, kdy se jako poškozená o určité škodě dověděla, od okamžiku, kdy její vědomost nabyla takové určitosti, aby svůj zcela konkrétní, určitý, nárok mohla řádně uplatnit.
V tomto směru poukazuje dovolací soud na výsledky dosavadní rozhodovací praxce Nejvyššího soudu. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001 bylo uvedeno: Pro počátek běhu subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě. Dovědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu,kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu.
V rozsudku téhož soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 27589/2004 byl vysloven závěr: Aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu, není třeba, aby znal výši škody přesně, postačuje, nabyl-li vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení.
K tomu podpůrně se sluší připomenout rovněž na závěry uvedené v rozsudku nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, podle nichž: U nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se neuplatní objektivní promlčecí doba; počátek běhu subjektivní promlčecí doby se odvíjí od vědomosti poškozeného o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni také stát odpovídá, nikoliv od jeho vědomosti o nesprávném úředním postupu samotném.
Na základě shora uvedeného nemohl proto dovolací soud dospět k spolehlivému závěru, že by otázka předložená dovolacímu přezkumu představovala otázku zásadního právního významu ve smyslu shora citovaných ustanovení.
Pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikované pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť žalobkyně nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 16. října 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu