28 Cdo 1684/2005
Datum rozhodnutí: 31.08.2005
Dotčené předpisy: § 241 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1684/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání O., státního podniku (v likvidaci), proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze 4. 12. 2001, sp. zn. 12 Co 207/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 175/91 (žalobců: 1. J. D., 2. L. Ř., 3. J. Z. a 4. P. D., zastoupených advokátem, proti žalovanému O., státnímu podniku, zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb.), takto:

I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze 4. 12. 2001, sp. zn. 12 Co 207/99, i rozsudek Okresního soudu v Olomouci z 30. 10. 1998, čj. 16 C 175/91-157.

II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 26. 6. 1991 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalovanému podniku bylo uloženo vydat jim dům čp. 191 v O. (do kterého byl rekonstrukcí začleněn vedlejší dům) a pozemek parc. č. 612 v O. Tyto nemovitosti byly podle rozhodnutí finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v O. z 30. 12. 1960, č. j. Fin.maj.I-448/88-1959-Řa, převedeny podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. do vlastnictví státu a byly dne 25. 10. 1961 převzaty do operativní správy Podniku bytového hospodářství v O. Právním předchůdcům žalobců jejich rodičům a prarodičům byla vyplacena částečná náhrada 41.700,- Kč. Žalobci vyzvali Podnik bytového hospodářství v O. (jehož právním nástupcem je žalovaný podnik) dne 1. 1. 1991 (s doručením dne 4. 1. 1991) o vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaný podnik navrhl zamítnutí žaloby s tím, že dům čp. 191 v O. vznikl generální rekonstrukcí a následným sloučením dvou domů a došlo také ke sloučení dvou pozemků. Stavební práce na této rekonstrukci byly prováděny na základě stavebního povolení v období 1972 až 1974. Důvodem rekonstrukce byl havarijní stav obou objektů. Část původního objektu byla demolována a stavba, která po rekonstrukci vznikla, už není původní stavbou. Proto byli žalobci odkázání se svými nároky na vyplacení peněžní náhrady od Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, protože jimi požadovanou nemovitost nelze vydat.

Okresní soud v Olomouci vynesl dne 30. 6. 1994 pod č. j. 16 C 175/91-67, rozsudek, jim především zastavil řízení o žalobním návrhu žalobkyně D. D. Žalovanému podniku bylo uloženo uzavřít se žalobci J. D., L. Ř., J. Z. a P. D. dohodu o vydání domu čp. 191 v O. (se stavební plochou parc. č. 612), a to J. D. jednou čtvrtinou, L. Ř. jednou čtvrtinou, J. Z. jednou čtvrtinou a P. D. také Jednou čtvrtinou. Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo uloženo žalovanému podniku zaplatit žalobcům (s výjimkou žalobkyně D. D.) na náhradu nákladů řízení 2.8401,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému podniku bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Olomouci na náhradu státem placených nákladů řízení 714,- Kč a na úhradu soudního poplatku 500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalovaného podniku Krajský soud v Ostravě usnesením z 25. 1. 1995, sp. zn. 12 Co 936/94-83, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích rozsudku, označených II., III. a IV., a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby bylo v dalším řízení objasněno, zda výzva k vydání nemovitostí byla žalobci J. D., L. Ř., J. Z. a P. D. učiněna včas a zda tato výzva byla právnímu předchůdci žalovaného podniku doručena ve lhůtě stanovené v § 19 zákona č. 4013/1990 Sb. Dále odvolací soud ukládal, aby v dalšímu řízení bylo zevrubněji objasněno, zda stavebním propojením domů čp. 190 a čp. 191 v O. vznikla skutečně jedna nová stavba anebo zda zůstaly i přes provedení stavební úpravy zachovány dvě samostatné nemovitosti, a pokud vznikla jediná nemovitá věc, je nutno v řízení objasnit, zda se dům čp. 191 stal součástí původního domu čp. 190 v O. anebo naopak.

V dalším průběhu řízení Okresní soud v Olomouci svým rozsudkem z 30. 10. 1998, č. j. 16 C 175/91-157, zamítl žalobu žalobců, aby bylo žalovanému státnímu podniku uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 191 na pozemku parc. č. 612 v O. a část parcely č. 612, vyznačené na geometrickém plánu č. 160/97 ze dne 9. 1. 1997 zeměměřičem Ing. Z. B., a to J. D. jednou ideální čtvrtinou, L. Ř. jednou ideální čtvrtinou, J. Z. jednou ideální čtvrtinou a P. D. rovněž jednou ideální čtvrtinou. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému státnímu podniku na náhradu nákladů řízení 4.145,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že stát nemá právo na náhradu jím placených nákladů řízení.

V odůvodnění žalobu zamítajícího rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobců nebyla shledána důvodnou.

Žalobce pokládal soud prvního stupně za oprávněné osoby podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 403/1990 Sb. Nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců, přešly na stát rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v O. z 30. 12. 1996 podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a původním vlastníkům nemovitostí V. a L. D. byla vyplacena náhrada za tyto nemovitosti částkou 41.700,.- Kč. Žalovaný státní podnik (v likvidaci) byl soudem prvního stupně posuzován jako povinná osoba podle § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Výzva k vydání nemovitostí byla v daném případě učiněna řádně a včas ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., dovozoval soud prvního stupně přičemž žalobkyně L. Ř. a J. Z. zmocnily žalobce J. D. k podání této výzvy za ně. Z oprávněných osob však J. D., podle názoru soudu prvního stupně, výzvu k vydání nemovitostí nepodepsal, takže jeho nárok na vydání podílu na nemovitostech podle názoru soudu prvního stupně zanikl. Ostatní tři žalobci podali včas žalobu u soudu. Na základě provedeného znaleckého posudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že při rekonstrukci domu čp. 191 v O. dokončené v roce 1974, došlo ke vzniku nové stavby, a to jak podle občanskoprávních předpisů, tak i podle stavebněprávních předpisů. Tato nová stavba je charakterizována rozhodnutími, vydaným ve stavebním řízení, a to zejména stavebním povolením kolaudačním rozhodnutím a povolením k užívání stavby; nedošlo tu k demolici žalobci požadované nemovitosti, ale došlo tu ke změně venkovních rozměrů požadovaných nemovitostí stavebním propojením domů čp. 190 a čp. 191 v O.; došlo u těchto domů k nastavení jednoho poschodí, k výměně střechy nad oběma objekty a nový dům má pouze jedno schodiště. V tomto případě by oddělení nemovitostí bylo finančně velmi náročné a muselo by dojít i k funkční změně při přestavbě domu zpět na původní nemovitosti; pokud jde o pozemek, použil soud prvního stupně ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. (ve znění zákona č. 137/1991 Sb.), protože v daném případě ke vzniku nové stavby došlo až po převzetí pozemku státem a takový pozemek se podle uvedeného ustanovení nevydává. Proto soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze 4. 12. 2001, sp. zn. 12 Co 207/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl (po připuštění dílčí změny žalobního návrhu) změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému O., státnímu podniku (v likvidaci), se sídlem v O., J. č. 8, bylo uloženo uzavřít se žalobci J. D., L. Ř., J. Z. a P. D. dohodu o vydání domu čp. 191 na pozemku parc. č. 612 o výměře 178 m2 (zapsaných na listu č. 15 katastru nemovitostí pro obec O.), a to J. D. jednou ideální čtvrtinou, L. Ř. jednou ideální čtvrtinou, J. Z. jednou ideální čtvrtinou a P. D. také jednou ideální čtvrtinou. Žalovanému podniku bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 26.800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému podniku bylo dále uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.550,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Po zopakování znaleckých posudků znalců J. Ř. a J. S. dospěl odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že dům čp. 191 v O. nezanikl, neboť i po ukončení stavebních prací v letech 1972 1974 zůstalo prakticky zcela zachováno původní obvodové a nosné zdivo, a to až do úrovně čtvrtého nadzemního podlaží, když z hlediska zásahů do obvodového a nosného zdiva došlo pouze k vybourání části zdiva v přízemí domu na straně do náměstí z důvodu vybudování podloubí a ve střešní části, kde došlo k výměně krovu. Zůstalo také zachováno dispoziční řešení celé čtyřpodlažní stavby, s výjimkou vnitřních příček a probourání otvorů pro účely instalace oken, dveří a spojovacích otvorů mezi oběma budovami. Dům čp. 191 v O., jako nadzemní stavba, nezanikl a byl zachován také stavební pozemek parc. č. 612; u domu došlo ke změně ve velikosti a v rozměrech této stavby, a to spojením s domem čp. 190 a u pozemku pak došlo k jeho zvětšení spojením s pozemkem parc. č. 611 v O. Odvolací soud byl toho názoru, že vše, co v důsledku přístavby, přestavby či jiné stavební úpravy nebo dokončovacích prací k již existující stavbě přirostlo, stává se její součástí a náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku svého vzniku. Spojením domu čp. 191 v O. s domem čp. 190 v O. nemohla vzniknout nová stavba, nová samostatná věci, neboť předpokladem vzniku nové věci je okolnost, že původní věc zanikne, k čemuž v konkrétní případě nedošlo. Odvolací soud dospěl k výslednému závěru, že dům uváděný v žalobě žalobců je nadále označen jako čp. 191 a je umístěn na stavební parcele č. 612, takže jde o původní nemovitost, třebaže podstatně zhodnocenou, což bude opodstatňovat postup podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.; neobstojí však argumentace soudu prvního stupně, že tu jde o pozemek zastavěný ve smyslu ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.

Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že návrhu žalobců bylo vyhověno, a to v rozsahu připuštěné změny žalobního návrhu žalobců. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 227 odst. 1 a 2, § 211 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaný podnik v řízení zastupoval, dne 18. 2. 2002 a dovolání ze strany žalovaného podniku bylo podáno u Okresního soudu v Olomouci dne 16. 4.2002

V dovolání dovolatele bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel co do přípustnosti svého dovolání uváděl, že jeho dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako odvolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel vytýkal především, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou žalovaného, že výzva žalobců k vydání věcí ze dne 4. 1. 1991, která byla doplněna potřebnými údaji teprve 26. 4. 1991, nebyla uplatněna v souladu s ustanoveními § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. řádně a včas, když doplnění uvedené výzvy, obsahující specifikaci nemovitostí, nepodepsali další tři žalobci kromě J. D..

Dovolatel je toho názoru, že zánik označení domu čp. 190 v O. a ponechání označení domu čp. 191 v O. bylo z hlediska stavebního úřadu zcela nahodilé a nelze z této nahodilé záležitosti zakládat vznik vlastnického práva údajným přírůstkem k domu čp. 191 v O.; jestliže podle znaleckých posudků dům čp. 190, stejně jako dům čp. 191, ve smyslu práva nikdy nezanikla, nemohl se stát přírůstkem domu čp. 191.

Dovolatel zastával i ten názor, že nadzemní stavba nezaniká a přestává být věcí ve smyslu práva jen tehdy, není-li již patrno řešení prvního nadzemního podlaží.

Podle názoru dovolatele nebyl-li dům čp. 190 v O. ve vlastnictví žalobců či jejich právních předchůdců a jako věc ve smyslu práva nezanikl, nemohl přírůst k domu čp. 191 v O. Nelze ostatně přehlédnout, že identita obou původních domů čp. 190 a čp. 191 v O. je zřetelně přiznávána při řešení fasády domů do náměstí, když jen klenutý suterén má jeden vstup z chodby v přízemí domu čp. 190 v O.

Usnesením Nejvyššího soudu v 25. 9. 2003, 28 Cdo 1367/2002, bylo dovolání dovolatele O., státního podniku (v likvidaci) odmítnuto a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 4. 2005, I ÚS 574/03, bylo usnesení Nejvyššího osudu ČR z 13. 425. 9. 2003, 28 Cdo 1367/2002, zrušeno. Podle názoru Ústavního soudu ČR Nejvyšší soud plně ve své pravomoci aplikoval při odmítnutí dovolání dovolatele své pravomoci nejvyšší soudní instance, když aplikoval původní jednoměsíční lhůtu (podle § 240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a Ústavní sodu nemá pravomoc jeho právní závěr přehodnocovat. Avšak Ústavní soud měl za to, že Nejvyšší soud nesprávně odmítl vztáhnout aplikaci poučovací povinnosti odvolacího soudu o možnosti podat dovolání též na řízení, na něž se aplikuje stará procesní úprava . Ústavní soud ČR byl toho názoru, že byť stará procesní úprava vskutku o poučovací povinnosti o možnosti podat dovolání výslovně nehovoří, je tu analogická aplikace o poučovací povinnosti, která nabyla účinnosti 1. 1. 2001, nezbytná .

Při novém posuzování dovolání dovolatele po zrušovacím nálezu Ústavního soudu vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dne nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.

Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Na to také odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku ze 4. 12. 2001 (na straně 11 rozsudku) správně poukazoval.

Při posuzování včasnosti dovolání dovolatele s použitím ustanovení § 240 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) byl dovolací soud vázán již citovaným právním názorem obsaženým ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 13. 4. 2005, I ÚS 574/03, že totiž mělo být bráno v úvahu, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směruje dovolání dovolatele, neobsahovalo poučení o dovolání a lhůtě k dovolání a o soudu, u něhož se dovolání podává. Jestliže tedy podle ustanovení § 240 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) lze v důsledku nesprávného poučení o dovolání podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (jak k tomuto závěru dospěl Ústavní soud ČR), pak i u dovolání, na které se vztahují podle přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. ustanovení dosavadních právních předpisů, podaného 16. 4. 2002 proti rozsudku odvolacího soudu, doručenému jeho advokátu 18. 2. 2002, je třeba posuzovat toto dovolání jako podané včas.

Přípustnost dovolání dovolatele je v tomto případě dána podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek jsoudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (v již uváděnému znění) mohl odvolací soud změnit rozhodnutí odvoláním napadené rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Odvolací soud mohl změnit rozhodnutí soudu prvního stupně i tehdy, jestliže po doplnění dokazování byl skutkový stav věci zjištěn tak, že bylo možno o věci rozhodnout (§ 220 odst. 2 občanského soudního řádu).

Dovolací soud nadále vychází z právních závěrů, obsažených v rozhodnutích, která byla uveřejněna ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů (vydávané dříve Nejvyšším soudem) pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968, že totiž hodlá-li se odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě před ním provedených důkazů, musí přikročit k opakování provedených důkazů anebo k doplnění provedené dokazování.

V daném případě soud prvního stupně dospěl ve svém rozsudku z 30. 10. 1998, čj. 16 C 175/91-157, na základě provedeného dokazování posudky znalců, ke skutkovému zjištění, že při rekonstrukci domu čp. 191 v O., dokončené v roce 1974, došlo ke vzniku nové stavby, a to jak podle občanskoprávních předpisů, tak i podle stavebně právních předpisů.

Odvolací soud pak dospěl ve svém rozsudku ze 4. 12. 2001, sp. zn. 12 Co 207/99 Krajského soudu v Ostravě, na rozdíl od soudu prvního stupně, k tomu závěru, že dům čp. 191 v O. nezanikl jako věc ve smyslu práva, neboť i po ukončení stavebních prací v letech 1972 1974 zůstalo prakticky zachováno původní obvodové i nosné zdivo, a to až do úrovně čtvrtého nadzemního podlaží (čtvrtého patra). K tomuto rozdílnému skutkovému zjištění dospěl odvolací soud tak, že provedl opakovaně důkaz znaleckými posudky znalců J. S. a Ing. I. Ř. . Přitom odvolací soud postupoval tak, že vycházel z písemných posudků uvedených znalců bez jejich vyslechnutí k obsahu jejich posudků (srov. § 127 odst. 1 občanského soudního řádu) a tyto písemné znalecké posudky zhodnotil odlišně než soud prvního stupně, který ovšem prováděl i výslechy znalců.

Dovolací soud proto, vycházeje z již citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, přičemž musel mít na zřeteli i závěry ze zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR o potřebě vytvářet účastníkům řízení plně podmínky spravedlivého procesu i v tomto konkrétním případě, nemohl tedy dospět přesvědčivě k výslednému závěru, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo možné považovat za zcela správné ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) tak, aby dovolání dovolatele bylo možné bez dalšího zamítnout. Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.

Při další úvaze o tom, zda projednávanou právní věc je na místě vrátit k dalšímu řízení odvolacímu soudu k postupu podle ustanovení § 221 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), anebo přikročit ke zrušení i rozsudku soudu prvního stupně (zejména z hlediska potřeby jednoznačné komplezitace znaleckého posouzení věci), musel dovolací soud brát zřetel k tomu, že jde o právní věc, v níž žaloba byla podána 26. 6. 1991 a v řízení se nyní vytvořila procesní situace, že o dovolání dovolatele v roku 2000 je rozhodováno (po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR) v roce 2005, takže hledisko nezbytných zábran dalších průtahů v řízení je tu zcela přednostní. Přitom základní sporná otázka v této právní věci (kterou odvolací soud označil tak, že jde o to, zda dům čp. 191 v O. jako věc ve smyslu práva zanikl nebo nezanikl), je otázkou, jejíž právní posouzení navazuje bezprostředně na odborné posouzení znalecké. Jeví se proto potřebným a účelným, aby již v řízení o dovolání došlo i ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně (ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. V tomto dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může soud prvního stupně vhodněji než odvolací soud přistoupit k přezkoumání dosavadních znaleckých posudků posudkem znaleckého ústavu (srov. § 127 odst. 2 občanského soudního řádu v již citovaném znění), a to k podání zevrubnějších odborných aspektů k tomu, zda z hledisek stavebních (stavebně technických předpisů) lze dům čp. 191 v O. pokládat, zejména po ukončení stavebních prací z let 1972 1974, za stavbu zaniklou vzhledem k celkovému dispozičnímu řešení celé této čtyřpodlažní stavby. Při tomto postupu v řízení, které proběhne za plné součinnosti účastníků řízení (srov. § 6 i § 120 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), zůstane účastníkům řízení zachována možnost dotazů i námitek vůči novému znaleckému posudku, uplatněných v řízení u soudu prvního stupně, ale i v odvolacím řízení; tomuto postupu je na místě dát přednost před již zmíněným doplňováním dokazování v řízení před odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 222 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).

V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího (§ 243d odst. 1 občanského soudního řádu) ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. srpna 2005

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu