28 Cdo 1682/99
Datum rozhodnutí: 24.10.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1682/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání České republiky - Ministerstva financí ČR, 118 00 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 31.3.1999, sp.zn. 13 Co 107/99, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 15 C 5/96 ( žalobců: 1. P. E. G., 2. J. H., 3. J. M., 4. K. H. M., 5. D. H. M. a 6. Z. H., zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, 118 01 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 10.11. 1995, aby žalovanému státu - Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit jim finanční náhradu za domy čp. 721 a čp. 896 v Ž. s pozemky parc. č. 874, parc. č. 1897/1 a parc. č. 1897/2, které jsou zapsány na listech vlastnictví č. 10 a č. 3000 v katastru nemovitostí pro katastrální území Ž. u Katastrálního úřadu v L. V žalobě bylo uvedeno, že jde o majetek, na nějž vznikl nárok podle ustanovení zákona č. 128/1946 Sb., jenž byl také u soudu uplatněn, ale nebyl po 25.2.1948 uspokojen. Vlastníky těchto nemovitostí jsou nyní společnost s ručením omezeným A. Ž. a Město Ž. Žalobci uplatnili u Ministerstva financí ČR nárok na finanční náhradu za tyto nemovitosti, které nelze vydat, ale Ministerstvo financí ČR poskytnutí této náhrady odmítlo.

Za žalovaný stát navrhlo Ministerstvo financí ČR zamítnutí žaloby s tím, že žalobci uváděné nemovitosti přešly na stát podle vyhlášky ze 7.3. 1946 č. 1318/1946 Úředního listu a výměrem ministra průmyslu ze 7.3.1946, čj. IV/4-214.425/46, tedy před rozhodným obdobím stanoveným v § 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce P. E. G. a žalobkyni Z. H., jako účastníky řízení, a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem z 25.11.1998, čj. 15 C 5/96-65, rozhodl, že nárok žalobců je co do svého základu důvodný. Výrokem téhož rozsudku bylo vysloveno, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně dovozoval, že původní spoluvlastníci nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců, - H. G. a E. S. byli osobami, na které pamatovalo ustanovení § 1 odst. 2 dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o F. n. o. ( neboť šlo o majetek, který v důsledku rasové persekuce přešel v roce 1941 opatřeními okupačních orgánů na německou firmu G. a R. ), a tento majetek neměl být znárodněn podle dekretu č. 100/1945 Sb. ( jak to pak bylo realizováno v daném případě vyhláškou Ministerstva průmyslu ze 7.3.1946 a výměrem Ministerstva průmyslu z téhož dne, na základě nich byl vložen v pozemkové knize zápis pro národní podnik Z. n. d. l., n.p.., Praha ). Soud prvního stupně byl toho názoru, že se tak stalo protiprávně a tedy byla-li zamítnuta žádost o úplnou restituci tohoto majetku podle zákona č. 128/1946 Sb., stalo se tak z důvodů, které má na zřeteli ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.

O odvolání žalovaného státu - Ministerstva financí ČR rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 31.3. 1999, sp.zn. 13 Co 107/99. Mezitímní rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Výrokem svého rozsudku odvolací soud vyslovil, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukazoval ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ( ve znění zákona č. 116/1994 Sb.), že v daném případě bylo v řízení prokázáno, že majetek právních předchůdců žalobců přešel opatřeními německých okupačních orgánů v roce 1941 na bývalou Německou říši a byl pak předán německé firmě G. a R. ; k tomu došlo v důsledku rasové persekuce v době okupace. Odvolací soud dovozoval, že podle ustanovení § 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. byly prohlášeny za neplatné jakékoli majetkové převody a jakákoli majetkově právní ujednání, která se týkala majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, pokud byla uzavřena po 29.9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové anebo politické persekuce. Odvolací soud zdůrazňoval, že v řízení nebylo prokázáno, že byl vzhledem k neplatnému začlenění majetku původních spoluvlastníků do již uvedené německé firmy podléhal tento majetek zestátnění podle ustanovení § 1 dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb. ; proto byl po právu uplatněn restituční návrh právních předchůdců žalobců na tento majetek podle ustanovení § 9 zákona č. 128/1946 Sb. V otázce neuspokojení tohoto nároku v době po 25.2.1948 z důvodů, které má na zřeteli ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ztotožňoval se odvolací soud se zjištěními soudu prvního stupně o tom, že se tak stalo ( v řízení u bývalého Okresního soudu civilního v Praze pod sp.zn. 79 No 940/52 ) jen z toho důvodu, že žadatelé byli hodnoceni jako " osoby státně nespolehlivé", zejména proto že trvale žili v cizině a neměli " nárok na podíl z budovatelského úsilí lidu". Proto i odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., když bylo v řízení prokázáno také jejich právní nástupnictví z důvodu dědění po původních spoluvlastnících.

Odvolací soud připustil podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu proti svému rozsudku dovolání, protože považoval otázku existence restitučního nároku uplatněného podle zákona č. 128/1946 Sb., ve vztahu ke znárodnění majetku právních předchůdců žalobců podle dekretu č. 100/1945 Sb. v době před 25.2.1948, za otázku zásadního právního významu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR dne 14.5.1999 a dovolání ze strany České republiky - Ministerstva financí ČR bylo u Obvodního soudu pro Prahu 1 podáno 11.6.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

V tomto dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Z obsahu dovolání vyplývalo, že dovolatel měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V dovolání bylo poukázáno na to, že podnik G. a R., t. n. š. a t. ž. se sídlem ve V. u T., na který byl majetek právních předchůdců žalobců H. G. a E. S. převeden za okupace, byl znárodněn výměrem Ministerstva průmyslu z 18.12.1947, vydaným na základě ustanovení § 4 odst. 2,3 a 4 dekretu č. 100/1945 Sb., když toto znárodnění bylo již zveřejněno vyhláškou ministra průmyslu z 27.12.1945 č. 848/1946 Ústředního listu I a znárodněná majetková podstata byla vyhláškou č. 1318/1946 Ústředního listu II začleněna do Z. n. d. l. , n.p., se sídlem v P. Dovolatel zdůrazňoval, že tedy uvedený majetek přešel na stát znárodněním, a to v době před 25.2.1948 ( srov. § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sv.). Přitom návrhu H. G. a E. S. na restituci tohoto majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. nebylo vyhověno a jejich návrh byl zamítnut v roce 1954. Podle názoru dovolatele se tedy odvolací soud nevypořádal s otázkou, zda se podmínka rozhodného období podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže ke dni přechodu majetku na stát nebo ke dni pravomocného rozsudku, kterým byl zamítnut návrh na restituci a na úhradu obecné hodnoty znárodnění firmy.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. ( tj. před 1.1.1996; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu, když odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že je tu dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením ( výkladem ) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud proto přezkoumával v dané případě rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a § 239 odst. 1 občanského soudního řádu v rozsahu vymezeném výrokem rozsudku odvolacího soudu o připuštění dovolání. Toto vymezení se svým dílem týkalo výkladu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v návaznosti na ustanovení § 1 odst. 1 téhož zákona a na ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. a dekretu č. 100/1945 Sb.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ( ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) je oprávněnou osobou podle tohoto zákona též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v § 3 odst. 1 téhož zákona a která v den přechodu věci na stát podle § 6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na věc nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodů rasové persekuce a tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. ( tj. v "důsledku politické persekuce nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody").

Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat nebo požádá -li tato osoba o finanční náhradu podle § 7 odst. 3,4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.

V daném případě dospěly soudy obou stupňů k závěru, že tu právní předchůdci žalobců měli nárok na věc podle dekretu presidenta republiky č.5/1945 Sb. i podle zákona č. 128/1946 Sb. I v řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. dospěl soud pod sp.zn. 79 No 940/52 bývalého Okresního soudu civilního v Praze k názoru, že tu nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. byl na straně navrhovatelů H. G. a E. S. dán, ale nebyl jim přiznán z toho důvodu, že se tito navrhovatelé " nepodíleli na budovatelském úsilí lidu a trvale žili v cizině". Při existenci tohoto nároku, o němž nevyplynuly v daném občanském soudním řízení pochybnosti z hlediska jeho vzniku podle dekretu č. 5/19945 Sb. i podle zákona č. 128/1946 Sb., bylo třeba se zabývat tím, zda tento nárok trval v době přechodu věcí, uváděných žalobci, na stát podle ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb. a kdy tu k přechodu těchto věcí na stát došlo. Šlo tu o znárodnění, na něž je pamatováno v ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., pokud tu šlo o znárodnění vykonané v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Protože podle ustanovení § 1 dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, šlo o znárodnění zestátněním, přičemž podle ustanovení § 1 odst. 1 bod 1 dekretu č. 108/1945 Sb. se konfiskoval bez náhrady pro stát ( tj. tehdejší Československou republikou ) movitý i nemovitý majetek i německých právnických osob ( tedy v daném případě se to vztahovalo také na německou firmu G. a R. ) a zároveň tu nebyla s konečnou platností vyřešena otázka nároku na vrácení majetku ( podle ustanovení § 10 zákona č. 128/1946 Sb.) původním spoluvlastníkům ( H. G. a E. S., kteří v roce 1938 emigrovali, zůstali věrni Československé republice a neprovinili se proti českému a slovenskému národu, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb.), pak lze přisvědčit názoru, že tu v daném případě došlo ke znárodnění v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy ( § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.). V důsledku toho pak lze mít za to, že tu nedošlo k přechodu věci na stát po právu už v období 1945 - 1947, ale posléze až v roce 1954, kdy nebylo vyhověno návrhu původních spoluvlastníků H. G. a E. S. na navrácení majetku podle ustanovení zákona č. 128/19946 ( a tedy v rozhodné době od 25.2. 1948 do 1.1.1990, jak je tato doba stanovena č. 87/1991 Sb.). Skutečnost, že nárok žalobců ( jejich právních předchůdců ), vyplývající z přechodu vlastnického práva v době okupace z let 1939 -1945 na německou firmu z důvodu rasové persekuce, nebyl po 25.2.1948 uspokojen pro důvody uváděné v ustanovení § 2 odst. 1 písm c) zákona č. 87/1991 Sb., pak zřejmě vyplývala z obsahu rozhodnutí bývalého Okresního soudu civilního v Praze z 21.10.1954, čj. 79 No 940/52-108, spatřujícího důvod k odepření navrácení majetku v tom, že restituční návrh byl uplatněn podle zákona č,. 128/1946 Sb. osobou " trvale žijící v cizině" a " nepodílející se na budovatelském úsilí lidu".

Za těchto uvedených okolností nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesprávné ( srov. § 243b odst. 1 občanského soudního řádu ), jak se toho domáhal dovolávající se stát - Ministerstvo financí ČR.

Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, a to vzhledem k povaze projednávané věci a vzhledem k obsahu tohoto vyjádření k dovolání, rekapitulujícího jen procení vyjádření žalobců, učiněná již v průběhu řízení u soudů obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. října 2000

JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová