28 Cdo 1679/2012
Datum rozhodnutí: 09.01.2013
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb., § 4 odst. 2 předpisu č. 172/1991Sb.




28 Cdo 1679/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) INTEGRA Co, s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Domažlická 1053/15, b) M. K. , c) P. K. , d) M. Š. , všichni zastoupeni Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem v Plzni, Lochotínská 18, proti žalovaným: 1) Statutární město Plzeň , se sídlem v Plzni, nám. Republiky 1, zastoupeno Miloslavem Kreysou, advokátem v Plzni, Bezručova 9, 2) Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , Územní pracoviště Plzeň, se sídlem v Plzni, Radobyčická 14, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 34 C 258/2008, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2012, č. j. 12 Co 567/2011-531, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá . II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Miloslava Kreysy, advokáta v Plzni. Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byly ve výroku I. potvrzeny výroky I., II., III. rozsudku Okresního soudu Plzeň město ze dne 30. 5. 2011, č. j. 34 C 258/2008-491, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že podílovým spoluvlastníkem o velikosti podílu 6/9 na nemovitostech: 1. budova v části obce jižní P. - bydlení, na parc. č. 9927, 2. pozemek parc. č. 9927 zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 311 m2, 3. pozemek parc. č. 9928 zahrada, o výměře 66 m2 , vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň město, na LV č. 26788, pro kat. úz. P. a obec P., je Česká republika (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně). Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo dále rozhodnuto o povinnosti žalobců společně a nerozdílně nahradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení a ve výroku III. tamtéž bylo určeno, že ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že podílovým spoluvlastníkem v podílech a ve vztahu k nemovitostem výše uvedeným je Česká republika. Uvedli, že jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí na adrese K., P. viz shora specifikované nemovitosti s tím, že důvodem pro podání žaloby bylo postavit najisto, kdo je vedle žalobců podílovým spoluvlastníkem výše uvedených nemovitostí.
Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že ideální podíl 6/9 nemovitostí byl ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve vlastnictví státu a ex lege přešel na obec prvního žalovaného. Na základě vypracovaného znaleckého posudku bylo prokázáno, že předmětný dům splňuje podmínky ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.; jde o obytný dům, a to s ohledem na poměr podlahové plochy bytů k úhrnu podlahové plochy všech místností v domě, který činil ke dni 24. 5. 1991 68,23% - tj. poměr vyšší než 2/3 (66,67%). Soud se dále vypořádal s námitkou žalobců, podle kterých nemohly předmětné nemovitosti, resp. jejich poměrná část, přejít na město Plzeň, a to vzhledem k ukončení restitučního řízení. K tomu uvedl, že přechodu majetku na obec nebrání skutečnost, že předmětem není celá nemovitost, ale pouze její poměrná část.
Odvolací soud závěry soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že znalec Ing. Čipera správně vycházel při vypracovávání znaleckého posudku ze stavu ke dni 24. 5. 1991, přičemž přesvědčivě při jednání před soudem zodpověděl též námitky žalobců. Při stanovení poměru podlahových ploch též správně vycházel z § 59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., když do podlahové plochy bytů započítal i jejich příslušenství. Informace o stavu budovy poté čerpal ze stavební a výkresové dokumentace a z informací zástupců samotných žalobců. Podle soudu bylo též v průběhu řízení dostatečně prokázáno, že na spoluvlastnický podíl předmětných nemovitostí v rozsahu 6/9 nebyl uplatněn restituční nárok.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost opírali o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a jako důvod uvedli nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jako otázky zásadního právního významu uvedli: zda je soudní znalec oprávněn činit vlastní skutková zjištění a o tyto opřít vlastní znalecký posudek bez toho, aby tato zjištění měla oporu v obsahu spisu, a to za situace, kdy znalec ani soud není schopen tato tzv. skutková zjištění verifikovat; zda je správný výklad § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., že vlastnictvím je možno rozumět i podílové spoluvlastnictví; zda je správný výklad, podle kterého pokud byl ve vztahu k nemovitostem nebo kterékoliv jejich části uplatněn restituční nárok, není možné, aby přešlo vlastnictví k takové nemovitosti ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. Tyto body v textu dále rozváděli a na závěr navrhli zrušení rozsudků obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím zástupce vyjádřil první žalovaný. Uvedl, že otázky zásadního právního významu tak, jak je uvedli v dovolání žalobci, nemohou přivodit přípustnost podaného dovolání, a to zejména pokud jde o otázku postavení soudního znalce, která je judikatorně vyřešena. Na závěr navrhl dovolání zamítnout.
Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., přecházejí do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona obytné domy a pozemky tvořící s nimi jeden funkční celek, jestliže splňují tyto podmínky: a) jsou v jejich katastrálních územích, b) jsou ve vlastnictví České republiky, c) právo hospodaření k nim náleží organizacím, u nichž na okresní úřady, obce a v hlavním městě Praze též na městské části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, d) nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 2 tohoto zákona.
Podle ustanovení § 59 odst. 1 a 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, dům se považuje za obytný, připadají-li z úhrnu podlahové plochy všech místností v domě alespoň dvě třetiny na byty, počítaje v to i byty a části bytů, jichž se užívá k jiným účelům než k bydlení, jakož i vedlejší místnosti a příslušenství náležející k bytům. Při zjišťování tohoto poměru podlahových ploch se nepřihlíží k prostorám přístupným všem obyvatelům domu i jiným osobám, k jiným společným vedlejším místnostem a vedlejším prostorám (např. schodiště a chodby, společné prádelny a sušárny, půdní a sklepní prostory), k místnostem určeným pro zemědělskou výrobu, ani k vedlejším stavbám zřízeným na stavebním pozemku (např. garáže, zemědělské budovy, malé provozovny, dřevníky, kolny apod.).
Podle rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92 (R 8/94), nemohou být dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Lze jen navázat, že Nejvyšší soud není soudem nalézacím a není oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného nižšími instancemi.
Znalec v předmětném znaleckém posudku určuje poměr podlahové plochy bytů k podlahové ploše všech místností v domě, a to k rozhodnému datu 24. 5. 1991. Znalecký posudek je tu důkazem, provedeným v řízení před soudem prvního stupně, jehož správnost nenáleží soudům posuzovat. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v jeho pravomoci je právní posouzení napadeného rozhodnutí, nikoliv přezkum věci z pohledu skutkových zjištění a provedených důkazů. Pokud žalovaní zpochybňují znalecký posudek, na jehož podkladě byl stanoven výše uváděný poměr ke zjištění, zda je předmětná nemovitost obytným domem, napadají tak správnost hodnocení důkazů, které není jak je již výše shrnuto otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09).
Nejvyšší soud se navíc přiklání k závěru, že soudní znalec správně hodnotil stav nemovitosti k datu 24. 5. 1991, tedy ke dni nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Právě k tomuto datu se uskutečnil přechod nemovitosti na stát a je tak datem rozhodným pro určení povahy nemovitosti domu. Dovolací instance nemůže rovněž přisvědčit námitce žalobců ohledně započítání plochy balkónů do plochy bytů. S ohledem na výše citované ustanovení není podle soudu důvodu, proč tak neučinit, když balkóny nejsou zákonem výslovně uvedeny mezi částmi domu, k nimž se při započítávání nepřihlíží a jejich vyloučení ze započtení ani ze samotného ustanovení nevyplývá.
K námitce žalobců ohledně výkladu § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., dovolací instance uvádí následující: Zákon č. 172/1991 Sb. neuvádí žádné omezení, pokud jde o přechod podílu na nemovitosti na stát, resp. setrvání podílu státu podle téhož právního předpisu. Stát podle zákona vystupuje ve dvou rolích. Jednak jako subjekt vydávající zákonem vymezené nemovitosti, které přechází do vlastnictví obcí, a jednak jako účastník spoluvlastnického vztahu k takovým nemovitostem pro případ, že jen část nemovitosti (spoluvlastnický podíl) byla v rámci restitučního řízení vrácena oprávněným osobám. Ve druhém případě je již stát v rovném postavení s ostatními účastníky, resp. vlastníky nemovitosti.
Podle ustanovení § 21 obč. zák. pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou. Jedná se o vyjádření zásady rovnosti účastníků explicitně vyjádřené v § 2 odst. 2 obč. zák., jež je určující pro všechna soukromoprávní odvětví. Proto i stát vystupuje v rovnocenném postavení s ostatními subjekty občanskoprávního vztahu.
Žalobci v dovolání též argumentovali ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu. Tato námitka je však podle dovolací instance bezpředmětná a nerozhodná pro věc samotnou. Ve vztahu ke zbytku předmětné nemovitosti došlo pouze v souladu s § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. k uspokojení restituentů.
Nejvyšší soud poté, co posoudil rozhodnutí odvolacího soudu jako správné, podané dovolání neshledal přípustným. Proto je v souladu s ustanovením § 243 odst. 5 věty první a § 218 o. s. ř. odmítl.
Úspěšným žalovaným vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Druhý žalovaný však vyjádření k dovolání nepodal, žádné náklady mu nevznikly, a proto bylo rozhodnuto tak, jak je ve výroku II. usnesení uvedeno. Oproti tomu první žalovaný vyjádření k dovolání podal a byla mu proto náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 20.000,- Kč, a to podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění dalších předpisů. Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 5.000,- Kč, po přičtení 300,- Kč režijního paušálu a 21 % DPH činila konečná výše nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. ledna 2013

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu