28 Cdo 1675/2016
Datum rozhodnutí: 22.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění do 31.12.2013




28 Cdo 1675/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. F. , zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle , vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 C 39/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 2015, č. j. 19 Co 321/2015-394, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 195,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Homoly, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil ve výroku II. rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. června 2015, č. j. 16 C 39/2014-333, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 1537/1 a 1537/11 v k. ú. P. a pozemků parc. č. 1370/5 a 1370/6 v k. ú. H., k uspokojení nároku žalobce (oprávněné osoby) na převod náhradních pozemků za pozemky, plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového úřadu a dohody o vyčíslení restitučního nároku náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby podle § 11 odst. 2, § 11a, § 18a odst. 2 zákona o půdě (výrok I.); ve výroku III. pak rozsudek změnil tak, žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 59 373 Kč (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 15 176 Kč (výrok III.). Odvolací soud předně zjišťoval, zda žalovaná postupovala vůči žalobci liknavě, se znaky libovůle či svévolně. Uzvřel, že žalovaná nenabízela v procesu veřejných nabídek dostatek náhradních pozemků tak, aby nárok žalobce mohl být v přiměřené lhůtě uspokojen. Nárok přitom uplatnila již právní předchůdkyně žalobce E. F., zohlednil dobu, jež uplynula od uplatnění nároku, od úmrtí matky žalobce i okolnost, kdy bylo předloženo potvrzení, že žalobce je jejím jediným dědicem. Hodnota restitučního nároku žalobce byla vyčíslena až v červenci 2012 a do současné doby není nárok žalobce plně uspokojen. Tento postup je třeba považovat za liknavý, a to i s přihlédnutím k posouzení vhodnosti požadovaných pozemků a k postupu u pozemku v k. ú. V.. Z listin předložených žalobcem shledal i prvky libovůle, neboť žalobce měl snahu uspokojovat svůj nárok cestou veřejné nabídky, ale jeho žádost byla nesprávně posouzena jako neplatná a tento závěr byl bez bližšího odůvodnění přehodnocen až na zásah zástupce žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu (pouze proti výroku I.) podala žalovaná s poukazem na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být vyřešena jinak , neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ) resp. uvedla, že má dovolání za přípustné proto, že jde o rozhodování zásadního právního významu podle § 237 (fakticky podle obsahu dovolání poukazovala na rozpor s judikaturou). Namítala, že převedení požadovaných pozemků na žalobce by bylo v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02 a s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 a ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014. Mělo být zohledněno, že žalobci již bylo převedeno velké množství pozemků, jeho restituční nárok byl z velké části uspokojen a nelze hovořit ani o nečinnosti žalované v letech 2001 až 2012 ve vztahu k vyčíslení nároku žalobce. Žalobce svými žalobami a návrhy na předběžná opatření maří veřejné nabídky realizované žalovanou. Dovozovala, že se vůči žalobci nechovala svévolně, liknavě či diskriminačně a navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl primárně odmítnutí dovolání (popřípadě zamítnutí), neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a odpovídá účelu restitučního zákonodárství.

V řízení o dovolání bylo s ohledem na zahájení řízení dne 14. 3. 2014 postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) od 1. 1. 2014, které je podle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V judikatuře dovolacího i Ústavního soudu je dlouhodobě zastáván názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; viz § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných, pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, jak přiléhavě upozorňuje dovolatelka, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není dotčen ani vložením ustanovení § 11a do zákona o půdě, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám cestou veřejných nabídek (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Nejvyšší soud musí zopakovat, že naznačené řešení situace, v níž oprávněná osoba v důsledku zjištěných (prokázaných) nedostatků v postupu žalované není s to dosáhnout uspokojení svého nároku na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě, nepovažuje ani za diskriminační vůči jiným restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle něhož práva náležejí bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Při přezkumu právního posouzení odvolacím soudem se pak dovolací soud může zabývat toliko tím, zda úvahy odvolacího soudu vážící se k závěrům o liknavosti, svévoli resp. diskriminačním postupu nejsou zjevně nepřiměřené a zda důsledně přihlížejí k hlediskům formulovaným již ustálenou judikaturou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, nebo rozsudek ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).

V tomto řízení přitom měl odvolací soud (vycházející ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dílem doplněných v řízení odvolacím) za beze všech pochyb prokázané, že jednání žalované jest považovat za liknavé a svévolné, když vyšel zejména z toho, že struktura nabídky žalované nemá (neměla) takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla způsobilá v přiměřené době uspokojit oprávněné nároky žalobce (coby právního nástupce své zemřelé matky, jež restituční nárok řádně uplatnila již v roce 2001), přičemž nadále (rozuměj v roce 2014) zbývalo vypořádat nároky v hodnotě 5 415 316,98 Kč. Žalobce se přitom účastnil i výběrového řízení, kde se bez své viny převodu pozemku v k. ú. V. nedomohl, zatímco v jiném případě v r. 2015 byla jeho žádost o převod zemědělského pozemku shledána neplatnou, ačkoli jeho nárok (s ohledem na výši nevypořádaného restitučního nároku) byl zcela oprávněný, což posléze deklarovala i žalovaná. Odvolací soud se tedy ustálené judikatuře řešící v případě liknavosti a svévole ze strany státu možnost vydání konkrétních pozemků zcela zjevně nezpronevěřil a jeho právní posouzení věci je zcela přiléhavé zjištěné liknavosti a svévoli žalované.

Dovolací soud současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR), jejichž hodnocením odvolací soud dochází k závěru o liknavosti žalované (jejího předchůdce), je pak otázkou skutkových zjištění. Pro otázky skutkové rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1298/2016, a usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s dovolacím soudem dříve vydaným rozhodnutím ve skutkově a právně podobné věci těchže účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo1825/2016) a ani z tohoto pohledu proto nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.

Dovolací soud pro úplnost dodává, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, a na rozhodnutí ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, je v dané věci nepřípadný, neboť první z rozhodnutí řešilo jinou problematiku a druhým z nich bylo dovolání odmítnuto proto, že obsahovalo toliko námitky zpochybňující skutkový stav, a proto bylo shledáno nepřípustným (otázku možného převodu konkrétního pozemku v souvislosti s tvrzenou liknavostí věcně neřešilo).

Na základě shora uvedeného nejsou splněna kritéria obsažená v § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud proto v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. dovolání žalované odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna advokáta (počítaná z hodnoty nárokovaných pozemků ve výši 92 461 Kč) v částce 4 820 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] z obou těchto částek, což celkem představuje sumu 6 195,20 Kč, kterou je žalovaná povinna nahradit žalobci k rukám jeho advokáta.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2017

Mgr. Miloš Pól
předseda senátu