28 Cdo 1672/2006
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1672/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Ivy Brožové o dovolání dovolatele O., v. d. i. v P., zastoupeného advokátem, a dovolatelů 1. I. P., 2. V. R., 3. V. R., ml., a 4. D. Ch., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 1. 2006, sp. zn. 23 Co 497/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 115/2000 (žalobce O., v. d. i., zastoupeného advokátem, proti žalovaným I. P., V. R., V. R. ml. a D. Ch., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:


I. Zamítá se dovolání dovolatelů I. P., V. R. st., V. R. ml. a D. Ch. proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 1. 2006, sp. zn. 23 Co 497/2005, pokud jím byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. V ostatním se dovolání těchto dovolatelů odmítá.


II. Odmítá se dovolání dovolatele O., v. d. i. v P., proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 1. 2005, sp. zn. 23 Co 497/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 115/2006.


III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalujícího družstva, podané u soudu 3. 4. 2000, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 23. 6. 2005, č. j. 12 C 115/2000-287. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalující výrobní družstvo je vlastníkem pozemku parc. č. 1324/2 v katastrálním území M. (obec P.). Byla však zamítnuta žaloba žalobce, aby soud určil, že žalující v. d. i. O. v P. je vlastníkem domu čp. 4 a pozemků parc. č. 1324/1 a parc. č. 1324/3 v katastrálním území M. (obec P.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.


O odvoláních žalobce a žalovaného d. bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 18. 1. 2006, sp. zn. 23 Cdo 497/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení, že žalující d. je vlastníkem pozemku parc. č. 1324/2 (o výměře 2024 m2), zapsaného na listu vlastnictví 2137 pro katastrální území M. a že se zamítá žaloba ohledně určení vlastnictví žalobce k domu čp. 4 s pozemkem parc. č. 1324/1 v katastrálním území M. Ve výroku ohledně zamítnutí žaloby týkající se pozemku parc. č. 1324/3 (zastavěné plochy a nádvoří o výměře 116 m2), zapsaného na listu vlastnictví č. 2137 pro katastrální území M. u Katastrálního úřadu pro hlavní město P., byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo určeno, že žalující v. d. i. O. je vlastníkem tohoto pozemku. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud uváděl ve svém rozsudku, že žalující d. se v tomto řízení posléze domáhalo vydání rozhodnutí o určení, že je vlastníkem budovy čp. 4 a pozemků parc. č. 1324/1, parc. č. 1324/2 a parc. č. 1324/3 v katastrálním zemí M. (obec P.); domáhalo se i vydání určovacího rozhodnutí, že bylo vlastníkem těchto nemovitostí ode dne 9. 7. 1991.


Odvolací soud poukazoval na to, že ohledně pozemku parc. č. 1324/2 v katastrálním území M. se vedlo řízení už pod sp. zn. 15 C 315/92 Obvodního soudu pro Prahu 4 a v tomto řízení bylo postaveno najisto, že šlo o zastavěnou parcelu, která neměla být žalovaným I. P., V. R. staršímu, V. R. mladšímu a D. Ch. vydána na základě dohody z 28. 5. 1991 (registrované tehdejším státním notářstvím 9. 7. 1991). Byl proto odvolací soud toho názoru, že jestliže soudem bylo o tomto pozemku již jednou rozhodnuto, pak tu odvolací soud nemohl rozhodnout jinak, než tak, že žalobce je vlastníkem této parcely . Dále odvolací soud uváděl, že pokud jde o parcelu č. 1324/3 v katastrálním území M., pak i zde bylo doloženo, že jde o zastavěnou parcelu, takže ani tato parcela neměla být žalovaným vydána; žalobce byl proto oprávněn napadnout dohodu ohledně vydání těchto nemovitých věcí, protože v době, kdy se dohoda z 28. 5. 1991 uzavírala, hledisko zastavěnosti pozemku tu zohledněno nebylo . Tyto důvody vedly odvolací soud k tomu, aby postupoval podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a aby potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně vlastnictví žalobce k pozemku parc. č. 1324/2 v katastrálním území M.; ohledně pozemku parc. č. 1324/3 v katastrálním území M. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a to tak, že rozhodl, že žalující v. d. i. O. je vlastníkem pozemku parc. č. 1324/3 v katastrálním území P. M.


Odvolací soud dále uváděl, že jiná byla situace, pokud šlo o pozemek parc. č. 1324/1 v katastrálním území M. a ohledně budovy čp. 4 stojící na tomto pozemku. Žalobci se v řízení nepodařilo, uváděl odvolací soud, zpochybnit dohodu, na jejímž podkladě byly vydány tyto nemovitosti. Odvolací soud byl v tomto smyslu toho názoru, že skutečnost, že dohodu podepsal pouze předseda žalujícího d. neznamenala a nezpůsobila neplatnost dohody o vydání nemovitostí; odvolací soud uváděl, že žalobce neprokázal, že žalovaní věděli o tom, že Ing. S. nebyl oprávněn podepisovat dohodu o vydání nemovitostí; žalovaní (jako oprávněné osoby) stěží mohli mít vědomost o existenci stanov žalujícího d. a o jejich ustanovení, týkajících se zastupování d. navenek, a to ve vztahu k zápisu v obchodním rejstříku . Proto odvolací soud shledal správným výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby, že žalobce je vlastníkem parcely č. 1324/1 a budovy čp. 4 na ní stojící a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.


O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující v. d. v řízení zastupoval, dne 2. 3. 2006 a dovolání ze strany žalujícího d. bylo dne 21. 3. 2006 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen také advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 2. 3. 2006 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno dne 24. 4. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolávající se výrobní d. i. O. navrhovalo, aby dovolací soud zrušil výroky o zamítnutí žaloby ohledně určení jeho vlastnictví k domu čp. 4 a k pozemku parc. č. 1324/1 v katastrálním území M., obsažené v rozsudku odvolacího soudu z 18. 1. 2006 (sp. zn. 23 Co 497/2005 Městského soudu v Praze) i v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 23. 6. 2005, č. j. 12 C 115/2000-287. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Odvolávající se v. d. především poukazovalo na skutkový závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku z 23. 6. 2005, že totiž bylo zjištěno na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. Do 564/40, byl dne 24. 3. 1989 proveden zápis mimo jiného i ohledně zastupování žalobce, a to tím způsobem, že za d. jedná předseda nebo místopředseda anebo pověřený člen d.; oproti tomu stanovy žalujícího d., účinné od 1. 1. 1989, v článku 29 bod 6 uvádějí, že za d. se podepisují vždy dva členové představenstva d., z nichž jeden musí být předseda d. a v jeho nepřítomnosti místopředseda d.; až návrhem podaným dne 20. 11. 1992 požádal žalobce rejstříkový soud o zápis změny stanov v tom smyslu, že pro písemný právní úkon představenstva je třeba podpisu alespoň dvou členů představenstva . Naproti tomu žalobce uváděl, že v řízení prokázal (výpisem z podnikového rejstříku ze dne 20. 6. 1990), že v době rozhodné pro řešení tohoto sporu byl způsob podepisování za d. v podnikovém rejstříku zapsán v souladu se stanovami, dále že také prokázal (obsahem rejstříkového spis Obvodního soudu pro Prahu 4), že nebyl nikdy učiněn žádný úkon směřující k výmazu způsobu podepisování za d. v rozhodné době, a také že prokázal výpovědí svědkyně JUDr. J. J., že o způsobu podepisování za d. byli restituenti (žalovaní) řádně informováni. Dovolatel měl tedy za to, že vycházeje z ustanovení § 111 hospodářského zákoníku (zákona č. 108/1964 Sb.) prokázal, že v rozhodné době byl způsob podepisování za d. zapsán v podnikovém rejstříku (což bylo účinné vůči všem organizacím a jiným osobám) a že zápis o způsobu podepisování za d. (nejméně dvěma osobami) byl proveden již ke dni 5. 7. 1965, od tohoto data se nezměnil a nebylo tedy nutné prokazovat, že restituenti věděli o způsobu podepisování za žalující v. d. O. Nesprávným je tedy názor soudů v tomto řízení, že teprve podáním z 11. 12. 1991 d. O. doplnilo rejstříkové údaje o způsobu podepisování za d., když způsob podepisování byl tu veden rejstříkovým spisem od vzniku d. v roce 1965. Nebyla tedy v daném případě v řízení před soudy obou stupňů vyřešena právní otázka, zda se skutečností zapsaných v obchodním rejstříku po provedení digitalizace údajů rejstříkovými soudy ve druhé polovině 90. let mohou účastníci dovolávat, pokud tyto skutečnosti neodpovídají obsahu konkrétního rejstříkového spisu a pokud v rozhodné době před provedením digitalizace údajů příslušný rejstříkový soud vyhotovil výpis z obchodního (podnikového) rejstříku, který byl v souladu s tehdejším obsahem rejstříkového spisu, když údaje na tomto výpise neodpovídají údajům po provedení digitalizace údajů .


Dovolávající se žalovaní ve svém dovolání uváděli, že jejich dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, že žalující družstvo je vlastníkem pozemku parc. č. 1324/2 (o výměře 2024 m2) v katastrálním území P. M. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatelé především namítali, že jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve svém obsahu trpí podstatným rozporem v řešené otázce právních důsledků dohody z 28. 5. 1991 o vydání nemovitostí žalovaným, když totiž odvolací soud na jedné straně uvádí, že zastavěnost pozemku parc. č. 1324/2 (o výměře 2024 m2) v katastrálním území M. byla doložena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 315/92 a že tedy neměl být vydán, ale na druhé straně odvolací soud konstatuje, že závěr soudu prvního stupně o platnosti dohody je správný.


Dovolávající se žalovaní ostatně zastávají názor, že zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, nestanoví možnost, aby povinná osoba se mohla domáhat přezkoumání samotné dohody nebo rozhodnutí státního notářství o registraci dohody soudem. Pokud by tomu tak bylo, oprávněná osoba by byla proti povinné osobě zvýhodněna, protože by se tu mohla obrátit na soud žalobou o určení vlastnického práva . Dovolatelé jsou toho názoru, že tu byla v daném případě uzavřena dohoda o vydání věcí, která byla podle tehdejší právní úpravy registrována státním notářstvím, a tím nabyla účinnosti a žalobce se tedy nemůže domáhat určení neplatnosti takové dohody a také na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení.


Podle názoru dovolávajících se žalovaných je řízení v této právní věci postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tato vada spočívá v tom, že soud prvního stupně, aniž provedl dokazování k otázce zastavěnosti vydaného pozemku, dospěl k závěru, že část pozemků, o něž jde v tomto řízení, je zastavěna, přičemž samotné označení zastavěné části pozemku není tu doloženo výsledkem dokazování, protože oddělovací plán (přijatý tehdejší evidencí nemovitostí) vznikl pouze z podnětu žalobce až v květnu 1992 a nesledoval stav zastavěnosti pozemků, ale pouze představu žalobce o tom, jak uspořádat majetkové vztahy po vydání pozemků.


Dovolávající se žalovaní mají za to, že z důkazů provedených v tomto řízení vyplynulo, že ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., popřípadě ke dni podání výzvy k vydání věcí (k 25. 1. 1991) v daném případě, jakož i ke dni podpisu dohody o vydání věcí (k 28. 5. 1991) byly v evidenci nemovitostí u S. g. v P. zapsány ve prospěch žalobce pozemky parc. č. 1324 (o výměře 4.259 m2) a parc. č. 1326 (o výměře 943m2). Tyto pozemky svou polohou nezasahovaly mimo hranice původních pozemků parc. č. 1324, 1325 a 1326; jedině tedy pozemek parc. č. 1324, jak byl zapsán v písemném operátu geodézie a jak byl vyznačen v pozemkové mapě, byl věcí ve smyslu občanského práva a mohl být předmětem vydání podle restitučního předpisu; nebylo tu možné zabývat se pozemky, které v době vydání nemovitostí právně neexistovaly, protože cíleně vznikly a byly zapsány v písemném operátu tehdejší evidence nemovitostí až 1 rok po uzavření dohody o vydání věcí. Pozemky parc. č. 1324/1 a parc. č. 1324/2 v katastrálním území M. byly zapsány v písemném operátu geodézie až po uzavření dohody z 28. 5. 1991, tedy před tím právně neexistovaly. Dovolávající se žalovaní jsou také přesvědčeni, že tehdy v evidenci nemovitostí zapsaný pozemek parc. č. 1324 (při převzetí pozemků státem parc. č. 1324 a část pozemků parc. č. 1325, dnes parc. č. 1324/1 a parc. č. 1324/2 (v katastrálním území M. byl zastavěn objekty trvale spojenými se zemí již před převzetím státem) (stejně jako povrchová úprava dvora a zpevněná účelová komunikace, vybudovaná již před prosincem 1959). Původní pozemek parc. č. 1324 byl pozemkem zastavěným budovami a uzavřeným nádvořím, který ani nesouvisí s výrobní halou.


Dovolávající se žalovaní jsou tedy přesvědčeni, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném jejich dovoláním, pochybil, a to tak, že se nevypořádal s předloženými doklady o již vydaném pozemku (tehdy označeném parc. č. 1324 v katastrálním území M.), a to především s jeho zastavěností před a po převzetí státem; dále odvolací soud pochybil tím, že se nevypořádal s tím, zda dohoda o vydání věcí z 28. 5. 1991 je či není platná, a to zejména s přihlížením i k tomu, jak byla tato otázka řešena předchozími rozhodnutími soudu (zejména rozhodnutími vydanými v právní věci sp. zn. 12 C 115/2000 Obvodního soudu pro Prahu 4) a posléze se nevypořádal ani s tím, že tu podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 403/1990 Sb. neexistuje možnost přezkumu uzavřených dohod podle tohoto zákona ze stejných hledisek, která musela být zvažována před uzavřením dohody podle ustanovení § 5 zákona č. 403/1990 Sb.


Přípustnost dovolání dovolatele O., v. d. i. v P., směřujícího svým obsahem proti výroku rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně o tom, že se zamítá žaloba ohledně určení vlastnictví žalobce k domu čp. 4 a k pozemku parc. č. 1324/1 v katastrálním území M., bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání dovolatelů I. P., V. R. st., V. R. ml. a D. Ch., pokud směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně určení, že žalující d. je vlastníkem pozemku parc. č. 1324/2 (o výměře 2024 m2) v katastrálním území M., bylo třeba posoudit rovněž podle již uvedených ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud toto dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu z 18. 1. 2006 (sp. zn. 23 Co 497/2005 Městského soudu v Praze), jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně z 23. 6. 2005 (čj. 12 C 115/2000-287 Obvodního soudu pro Prahu 4), a to tak, že bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 1324/3 (o výměře 116 m2 - zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území M., bylo tu třeba přípustnost dovolání uvedených dovolatelů posoudit v této části jejich dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání vždy proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 115/2006 Obvodního soudu pro Prahu 4), že by odvolací soud svým rozsudkem z 18. 1. 2006 (sp. zn. 23 Co 497/2005 Městského soudu v Praze), napadeném dovoláními účastníky tohoto řízení, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání byl třeba ještě ohledně dovolání dovolatelů, směřujících proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem z 18. 1. 2006 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Přípustné dovolání dovolávajících se žalovaných, pokud směřovalo proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, bylo třeba dovolacím soudem posoudit co do důvodnosti této části dovolání z toho hlediska, zda spočívá nebo nespočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to má na zřeteli ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (na něž bylo dovolávajícími se žalovanými v jejich dovolání i poukazováno).


Pokud dovolávající se žalovaní namítali, že odvolací soud rozhodoval v rozporu s hmotným právem, když připustil možnost domáhat se v tomto řízení přezkoumávání platnosti dohody o vydání věcí, uzavřené podle zákona č. 403/1990 Sb., třebaže tento restituční zákon, podle názoru žalovaných, nestanoví vůbec možnost takového přezkoumávání dohody podle ustanovení § 5 zákona č. 403/1990 Sb., musí dovolací soud poukázat na to, jak byla takováto otázka naopak vyložena v nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 9. 2000, I. ÚS 45/2000, uveřejněném pod č. 133 ve svazku 19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, v němž byl zaujat tento právní názor: Jestliže byla uzavřena dohoda o vydání pozemku, nicméně tento pozemek byl zastavěn a tedy existovala zákonná překážka pro jeho vydání, neshledává Ústavní soud ČR důvodu zpochybňovat právní závěr obecných soudů, že předmětná dohoda je neplatná a že z ní nelze dovozovat práva oprávněných osob .


Pokud v dovolání dovolávajících se žalovaných bylo namítáno, že v řízení v této právní věci došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, dovolací soud poukazuje na to, jak je taková vada řízení chápána a vysvětlována v uveřejněné judikatuře soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že o takovou vadu v řízení jde tehdy, jestliže k ní došlo v důsledku nesprávného postupu soudu v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování soudu, a zejména jestliže nesprávný postup soudu v průběhu řízení měl za následek odnětí možnosti účastníků řízení jednat před soudem (kupř. v důsledku nesprávného postupu soudu při obesílání účastníka řízení k jednání před soudem). V daném případě dovolací soud takovou vadu v řízení před soudy obou stupňů neshledává.


Pokud v dovoláních dovolávajícího se žalobce i v dovolání dovolávajících se žalovaných byly vznášeny námitky týkající se vadného nebo nesprávného skutkového zjištění nebo vad či omylu při hodnocení provedených důkazů, dovolací soud rovněž poukazuje na závěry z uveřejněné judikatury soudů k uvedeným otázkám. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, zakládají-li některý z důvodů stanovených jako dovolací důvod v ustanoveních občanského soudního řádu, upravujících dovolací důvody ze kterých lze podat dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů, které je ustanovením § 132 občanského soudního řádu svěřeno soudům na základě procesní zásady volného hodnocení důkazů. Za rozhodnutí soudu, které vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, lze pokládat jen takové rozhodnutí soudu, v němž vzal soud za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.


Z těchto citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ze Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR vychází dovolací soud i v daném případě. Nemohl proto přesvědčivě přisvědčit názoru dovolávajících se žalovaných, ale i dovolávajícího se žalobce, pokud měli za to, že v jejich dovoláních bylo doloženo, že tato jejich dovolání jsou přípustná podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu nebylo možné shledat, že dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu z 18. 1. 2006 (sp. zn. 23 Co 497/2005 Městského soudu v Praze) řešilo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě, že by tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb.). Pokud u těchto dovolání nebyly ovšem shledány uváděné zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, nebylo možné pokládat v uvedeném smyslu dovolání dovolatelů za přípustná.


Pokud v přípustné části dovolání žalovaných směrující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jehož výrokem byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) byly zváženy námitky těchto dovolatelů, které se týkaly údajné nemožnosti soudu zabývat se otázkou platnosti dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., jakož i týkající se nesprávného a vadného zjištění skutkového stavu věci či vadného hodnocení důkazů provedených v řízení, a to s poukazem na již citované výkladové závěry z judikatury soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek anebo z nálezů Ústavního soudu ze Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a ve smyslu těchto závěrů bylo nutno tuto část dovolání dovolatelů (sice přípustnou) pokládat za nedůvodnou.


Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání dovolávajícího se v. d. odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Totéž se týkalo nepřípustné části dovolání dovolávajících se žalovaných.


Z rovněž uvedených důvodů dovolání dovolávajících se žalovaných, pokud přípustně směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn jeden z výroků soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) zamítl podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, a to jako dovolání nedůvodné.


Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a proto dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 28. června 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.


předseda senátu