28 Cdo 1671/2009
Datum rozhodnutí: 09.11.2011
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 79 předpisu č. 141/1961Sb., § 80 předpisu č. 141/1961Sb.




28 Cdo 1671/2009


U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně K. L., zastoupené Mgr. Robertem Šupem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Mírové nám. 136, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody 316.224 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 57/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, č. j. 58 Co 220/2008-74, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24.1.2008, č.j. 26 C 57/2007- 49, zamítl žalobu o zaplacení částky 316.224 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak v řízení o žalobě, kterou žalobkyně požadovala zaplacení uvedené částky s tím, že jí z bytu v rámci domovní prohlídky byla zabrána jako částka 799.000 Kč v osovosti. Domovní prohlídka u ní byla provedena Policií ČR, neboť proti jejímu příteli C. D. bylo vedeno trestní stíhání. Žalobkyně několikrát žádala o vrácení peněžité částky s tím, že tato patří výlučně jí. Několikrát bylo rozhodnuto o tom, že vrácení peněz nebude uskutečněno. Žalobkyně byla právně zastoupena advokátem, za toto zastoupení zaplatila částku 90.611.-Kč. Kromě této částky právního zastoupení žádala dále ušlý zisk ve výši 48.468.-Kč proto, že zabavená částka jí byla zabavena 29. 10. 2001, vrácena jí byla až dne 1. 6. 2004. Proto z titulu ušlého zisku, pokud by uvedené peněžní prostředky měla uloženy na termínovaném účtu, by se jí zhodnotily o 48.468.-Kč. Konečně požadovala zaplacení úroků z prodlení za dobu od 19. 11. 2001 do 28. 6. 2004 v částce 177.145.-Kč.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8.10.2008, č. j. 58 Co 220/2008-74, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že Ctirad Doležal jako podezřelý z trestného činu krádeže bydlel v době zadržení 29.10.2001 v bytě žalobkyně a při domovní prohlídce v jejím bytě bylo zabráno 799.000 Kč. Vzal za prokázané, že žalobkyně v průběhu trestního řízení proti C. D. opakovaně žádala o vydání peněz s tím, že jsou výlučně její, přičemž po zamítavých rozhodnutích jí byly peníze nakonec vráceny dne 1. 6. 2004. Dále zjistil, že důvodem vrácení peněz bylo, že z provedeného šetření nevyplývá jistota, že shora uvedená finanční částka pochází z trestné činnosti C. D., který byl odsouzen pro trestné činy majetkové povahy. Podstatou rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, byl závěr o nesplnění základních předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ), a to pro neexistenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu ze strany orgánů činných v trestním řízení.

Zaujal názor, že v dané věci došlo k zabrání finančních prostředků podle § 79 tr. ř. při domovní prohlídce v bytě žalobkyně, a to v rámci trestního stíhání vedeného proti C. D., členu skupiny dalších pachatelů, pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost (krádeže vloupáním), při které docházelo k odcizení finanční hotovosti a různých věcí velmi značné hodnoty.

Odvolací soud dovodil, že žalobkyně byla přitom jako družka v postavení osoby blízké jak ve smyslu § 116 o.z., tak např. § 100 tr. ř. Vyslovil, že s ohledem na rozsah majetkové trestné činnosti kladené jejímu druhovi za vinu, postupovaly orgány činné v trestním řízení zcela v souladu s § 79 tr. ř., pokud odňaly finanční hotovost ve výši téměř 800.000 Kč ležící na pohovce v bytě žalobkyně. Uzavřel, že důvod pro odnětí peněz pro potřebu k trestnímu stíhání byl dán, proto nebylo možné dojít k závěru o splnění základního předpokladu vzniku odpovědnosti státu za škodu v podobě nesprávného úředního postupu ve smyslu § 22 zákona č. 82/98 Sb.

Podle odvolacího soudu hodnocení postupu orgánů v trestním řízení jako nesprávného přitom nemohlo mít také základ v konečném vrácení peněz žalobkyni. Vyslovil závěr, že v dané věci nebyla splněna ani podmínka podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/98 Sb., tedy existence nezákonného rozhodnutí. Dodal, že za právně nevýznamné je třeba považovat odkazy žalobkyně na rozhodnutí Ústavního soudu zabývající se odlišným případem. Odvolací soud nepovažuje nárok žalobkyně za promlčený v celém rozsahu, neboť je zřejmé, že neuplynula tříletá promlčecí doba podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/98 Sb. od rozhodnutí o vydání peněz žalobkyni ze dne 4. 6. 2004 do podání žaloby dne 5.3.2007. Částečně je však promlčen nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu za dobu delší 3 let před podáním žaloby. Uzavřel, že ve spojení s předcházející argumentací je však třeba žalobu považovat v dané věci za nedůvodnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu (do výroku I., II.) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním závěru, že nebyly splněny základní předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Konstatovala, že skutkový stav vylíčený v žalobě zakládá nárok na náhradu škody podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Namítala, že zabrání věci je rozhodnutím, kterým jí vznikla škoda, když nemohla peníze užívat a musela si sjednat právní zastoupení, aby jí peníze byly vráceny. Poukazovala na skutečnost, že neměla možnost bránit se rozhodnutí o odnětí věci některým z řádných opravných prostředků podle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Podle dovolatelky konečné rozhodnutí o vrácení věci podle § 80 tr.ř. má stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. s využitím řádného opravného prostředku. Dovozovala, že pokud by zabrání věci nebylo rozhodnutím, jednalo by se o úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jehož nesprávností také vznikla stejná škoda. Dále tvrdila, že na rozhodnutí (úřední postup), kterým byla hotovost žalobkyně podle § 79 tr. ř. odňata, je nutno hledět jako na nezákonné od samého počátku s tím, že vrácením peněz došlo k uvedení do původního stavu a fakticky ke zrušení původního rozhodnutí o zabrání věci. Namítala, že se jedná o analogický procesní postup, jako v případě rozhodnutí o vzetí do vazby a následném rozhodnutí o propuštění z vazby nebo v případě zahájení trestního stíhání a rozhodnutí soudu, kterým se obžalovaný zprošťuje obžaloby, neboť i v těchto případech se původní rozhodnutí výslovně neruší, avšak judikatura považuje takový postup za zrušení původních rozhodnutí pro účely posouzení nezákonnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. Namítala, že na uvedený případ lze aplikovat právní závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 17.6.2008, sp.zn. II.ÚS 590/08 s odůvodněním, že stát musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Tvrdila, že nebyla trestně stíhána, svým jednáním nepřivodila zabrání věci, proto jí vzniklá škoda musí být nahrazena. Navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

Podle § 5 cit. zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen řádný opravný prostředek ), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 3 tohoto ustanovení).

Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Zákon č. 82/1998 Sb. rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem moci státními orgány a jinými pověřenými subjekty. Prvotní podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle citovaného zákona (specifickou součástí je odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě a trestu) je existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ a rozhoduje tak o oprávněních a povinnostech individuálních subjektů. Vzhledem k tomu, že tento zákon neobsahuje žádný negativní výčet dotčených rozhodnutí, vztahuje se na jakýkoliv akt aplikace práva, včetně rozhodnutí procesního charakteru vydávaných v průběhu řízení. Podle ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. lze nárok uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V řízení o odpovědnosti státu za škodu tudíž soud není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení.

Druhá forma objektivní odpovědnosti státu podle citovaného zákona se spojuje s nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Z tohoto hlediska za nesprávný postup, vedoucí k odpovědnosti státu, je třeba považovat i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno nebo vydáno ve stanovené lhůtě (v ustanovení § 13 zák. č. 82/1998 Sb. oproti dřívější úpravě v ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. jsou výslovně pojmenovány dva konkrétní případy nesprávného úředního postupu a to porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě), případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Pokud ovšem příslušný orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro své rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti a právně je posuzuje, jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle § 7 a 8 cit. zákona.

Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.

Podle § 78 odst. 1 tr. ř. kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, je povinen ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; je-li ji nutno pro účely trestního řízení zajistit, je povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat.

Podle § 79 odst. 1 tr. ř. nebude-li věc důležitá pro trestní řízení na vyzvání vydána tím, kdo ji má u sebe, může mu být na příkaz předsedy senátu a v přípravném řízení na příkaz státního zástupce nebo policejního orgánu odňata. Policejní orgán potřebuje k vydání takového příkazu předchozí souhlas státního zástupce.

Podle § 79 odst. 2 tr. ř. nevykoná-li orgán, který příkaz k odnětí vydal, odnětí věci sám, provede je na podkladě příkazu policejní orgán.

Podle § 80 tr. ř. není-li věci, která byla podle § 78 nebo § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržena bude uložena do úschovy soudu. Na prodej se užije přiměřeně předpisu o soudním prodeji zabavených movitých věcí.

V posuzovaní věci, jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, došlo k zabrání peněžních prostředků při domovní prohlídce v bytě žalobkyně a následném provádění šetření, zda tyto prostředky pochází z trestné činnosti druha žalobkyně C. D. Tyto peněžní prostředky však byly žalobkyni dne 1.6. 2004 vyšetřovatelem policie vydány s odůvodněním, že není pochyb o právu žalobkyně na tuto finanční částku, neboť z provedené šetření nevyplývá jistota, že uvedena finanční částka pochází z trestné činnosti C. D.

Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od závěru odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jelikož nebylo prokázáno, že by bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany orgánů činných v trestním řízení. Závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. není opodstatněný, je správný a v souladu s hmotným právem. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že postup orgánů činných v trestním řízení při zabrání finančních prostředků a jejich vrácení byl v souladu s ustanovením § 78, § 79 a § 80 tr.ř.

Rovněž je nutno podotknout, že pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Tvrzení obsažená v dovolání žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. (judikatorní přesah či kontradikce, právní otázka řešená v rozporu s hmotným právem) však nenaplnila.

Námitky uplatněné v dovolání je třeba v dané věci považovat za nepřípadné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. listopadu 2011 JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu