28 Cdo 1669/2014
Datum rozhodnutí: 08.07.2014
Dotčené předpisy: § 150 o. s. ř.



28 Cdo 1669/2014


U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. V. , proti žalovanému P. P. , zastoupenému JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Šafařikova 22/371, o zaplacení částky 2 500 000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 187/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013, č. j. 17 Co 231/2013-240, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013, č. j. 17 Co 231/2013-240, se ve výroku pod bodem I. v té části, jímž by změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladu řízení, a ve výroku pod bodem II., jímž bylo rozhodnuto, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen soud prvního stupně ) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 10. 12. 2012, č. j. 14 C 187/2009-157, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 2. 2013, č. j. 14 C 187/2009-174, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 500 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku). Současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 266 671, 50 Kč (výrok II. rozsudku).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli v roce 2006 (bez uvedení konkrétního data) smlouvu o financování výstavby bytových jednotek v celkové výši plnění 4 732 500,- Kč. Žalobce na základě této smlouvy poskytl žalovanému dne 31. 5. 2006 zálohu na výstavbu bytových jednotek ve výši 2 500 000,- Kč. Následně předmětné bytové jednotky do svého vlastnictví nabyla třetí osoba, čímž zanikla povinnost žalovaného plnit podle smlouvy o financování výstavby pro dodatečnou nemožnost plnění dle § 575 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ). Za této situace soud prvního stupně dovodil, že žalobcem poskytnuté plnění lze posoudit jako plnění z právního důvodu, který odpadl, tedy jako bezdůvodné obohacení dle § 451 odst. 2 obč. zák. Žaloba (doručená soudu dne 22. 5. 2009) však byla soudem prvního stupně zamítnuta, neboť soud shledal důvodnou námitku promlčení, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že subjektivní promlčecí doba uplynula již v září 2008. O nákladech řízení mezi účastníky bylo soudem prvního stupně rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 17 Co 231/2013-240, rozsudek soudu prvního soudu ve výroku ve věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovanému jejich náhradu nepřiznal. Současně rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Po doplnění dokazování dospěl ke zjištění, že nejpozději v roce 2006 žalobce musel vědět o nemožnosti plnění vzhledem k nabytí předmětných nemovitostí třetí osobou. Proto také věděl, že se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil o plnění, které mu na základě smlouvy o výstavbě poskytl. Subjektivní promlčecí doba uplynula nejpozději v průběhu podzimu 2008, žaloba však byla podána až na jaře 2009. Odvolací soud neshledal, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, jak tvrdil žalobce, neboť žalobci nic nebránilo podat žalobu, jejímž předmětem je zaplacení relativně vysoké finanční částky, v průběhu dvou let po té, co se o rozhodných skutečnostech dozvěděl.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud za použití moderačního práva dle § 150 o. s. ř. tak, že žalovanému jejich náhradu nepřiznal. Důvod zvláštního zřetele hodný odvolací soud spatřuje v okolnostech případu, kdy se žalovaný ve smlouvě o financování zavázal k tomu, že se přihlásí do výběrového řízení a nabude do svého vlastnictví předmětné rozestavěné bytové jednotky, ale neučinil tak a do výběrového řízení v rozporu s uzavřenou smlouvou přihlásil svou přítelkyni. Tímto svým jednání zapříčinil nemožnost plnění a podstatnou měrou tak přispěl ke vzniku sporu.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen dovolatel ) dovolání do výroků o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění novely provedenou zák. č. 404/2012 Sb. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. vymezuje na dvojici právních otázek. Dovolatel jednak namítá nesprávnou aplikaci § 150 o. s. ř. odvolacím soudem, kdy tvrdí, že: odvolací soud rozhodl překvapivě, aniž seznámil se svým názorem žalovaného a aniž mu dovolil uvést věci na pravou míru. A dále, že ze znění § 224 o. s. ř. nevyplývá možnost odvolacího soudu samostatně bez změny výroku rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnit výrok o nákladech řízení. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí v napadené části zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .
K otázce přípustnosti dovolání do výroku odvolacího soudu o nákladech řízení dovolací soud opakovaně judikoval, že dle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, tedy i proti akcesorickým výrokům, a to včetně výroků o nákladech řízení. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, jež je stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o posouzení právní otázky, za jakých podmínek je přípustná aplikace moderačního práva soudu k nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. jinak procesně úspěšné straně.
Dle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Nejvyšší soud předně uvádí, že ve shodě s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, dostupný stejně jako další uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz ) platí, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat i k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla vykládat restriktivně. (Obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013).
Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí, že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek s tím, že nadepsaná rozhodnutí uvádí demonstrativní výčet těchto rozhodných hledisek. Zvláštní pozornost přitom musí být věnována náležitému odůvodnění úvah, které vedly soud k závěru ohledně aplikace § 150 o. s. ř. Tento závěr přijímá v řadě svých rozhodnutí též Ústavní soud, když opakovaně zdůrazňuje, že i přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace § 150 o. s. ř.), zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, č. 131). Zásady, upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (srov. nález sp. zn. II. ÚS 153/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 127). (Viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II ÚS 145/06.) Úvaha soudu, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, nutné pro aplikaci § 150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud je povinen zabývat se veškerými okolnostmi případu, posuzovat výši nákladů řízení a zjišťovat, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, jakož i možný dopad přiznání nebo naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení na každého účastníka. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz blíže nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).
V tomto kontextu je také třeba rozumět námitce dovolatele o překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který pravidelně zdůrazňuje, že z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání . (Viz blíže nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II ÚS 828/06, nebo shodně též nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13.) Tento závěr je vlastní též rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, který v rozsudku ze dne 5. 9. 2013, ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10, vyslovil, že soud, který chce postupovat dle § 150 o. s. ř. je povinen vytvořit procesní prostor umožňující vyjádřit stranám své stanovisko k případné aplikaci tohoto ustanovení. Tento prostor zahrnuje i legitimní očekávání strany, že bude soudem explicitně vyzvána, aby se ve věci vyjádřila, zamýšlí-li soud aplikaci § 150 o. s. ř.
V takto ustaveném právním rámci dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu neobstojí. Ze spisu vyplývá, že aplikace § 150 o. s. ř. nebyla žalobcem navrhována, ani odvolací soud nijak jinak dovolateli neavizoval zamýšlený rozsah této aplikace, ačkoliv rozhodnutí soudu prvního stupně tuto možnost samo neotevřelo. Takto dovolateli nebyla dána možnost vyjádřit se k návrhu na aplikaci § 150 o. s. ř., jakožto ani k důkazům, kterými měla být důvodnost jeho aplikace podložena. Užití zmírňovacího práva soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, však nutně vyžaduje, aby jednak byl dán účastníkům řízení odpovídající prostor vyjádřit se k možnému použití ustanovení § 150 o. s. ř. a jednak také následné dostatečné odůvodnění aplikace uvedené normy zohledňující okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že tento závěr a priori neznamená vyloučení aplikace § 150 o. s. ř. v projednávané věci. Postup podle § 150 o. s. ř. však přichází v úvahu, pouze pokud soud naplní již výše zmiňované požadavky tím, že důkladně zváží všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyloží, proč se mu jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci, a to při plném respektu k zásadě kontradiktornosti řízení a zachování možnosti realizace procesních práv účastníků řízení. Přitom lze ve zcela obecné rovině uzavřít, že otázka, do jaké míry se každý z účastníků řízení podílel na vzniku sporu, může být bezpochyby posuzována jako důvod zvláštního zřetele hodný dle § 150 o. s. ř. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L. a kol. In: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 1005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013).
Pokud jde o druhou námitku dovolatele, tj. o dovolatelem tvrzenou nemožnost odvolacího soudu změnit výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení, aniž by bylo současně prvostupňové rozhodnutí v meritu věci změněno, pak sama tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, a tudíž není ani důvodná. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu je třeba rozlišovat případy, kdy odvolací soud přezkoumá výrok o nákladech řízení z dispozice odvolatele, který nákladový výrok zahrnul do rozsahu podaného odvolání, od případů, kdy odvolací soud mění výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně z úřední povinnosti ve smyslu § 224 odst. 2 o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013). Ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. je nutno vykládat v tom smyslu, že (m)ění-li (odvolací soud) prvoinstanční rozhodnutí ve věci, byť i jen zčásti, rozhoduje s ohledem na změnu výsledku sporu z procesního hlediska i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. (Viz. Šíma, A. In: Občanský soudní řád. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1422 s.) Z ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. vyplývá pouze to, že v důsledku změny rozhodnutí soudu prvního stupně provedené odvolacím soudem, pozbývá výrok o náhradě nákladů řízení v něm obsažený (jakožto výrok akcesorický) své opodstatnění a že odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodnout znovu musí. (Viz. Drápal. L. In: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1792.) Od tohoto procesního postupu je třeba odlišit situaci kdy podobně jako v projednávané věci odvolání směřuje též do výroku o náhradě nákladů řízení jako takového, a to relativně nezávisle na výroku ve věci samé. Rozhodující je tedy předmět odvolacího řízení, tak jak byl vymezen v odvolání. Dovolatelem tvrzený závěr by ad absurdum vylučoval možnost (samostatného) instančního přezkumu výroku o nákladech řízení.
Pokud dovolatel argumentuje též skutkovými tvrzeními, nemohl k nim dovolací soud přihlédnout, neboť v dovolacím řízení není oprávněn přezkoumávat správnost zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud neshledal, že jsou splněny podmínky pro změnu napadeného rozsudku (§ 243d písm. b/ o. s. ř.), proto jej v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132, část věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. července 2014
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu