28 Cdo 1668/2001
Datum rozhodnutí: 18.10.2001
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1668/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně E. R., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. N., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 433/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2000, č.j. 29 Co 303/2000-135, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 19. 12. 1996, domáhala se tehdejší žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být původně žalovanému A. M. uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat byt blíže popsaný v petitu žaloby.

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 2. 2000, č.j. 39 C 433/96-101, uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat byt č. 9, II. kategorie, o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím v 1. patře domu č.p. 382 v P., a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Uzavřel, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že by se zemřelým nájemcem bydlel po dobu tří let ke dni jeho smrti a nemohl s ním vést ani společnou domácnost. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 706 odst. 1 o.z.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 10. 2000, č.j. 29 Co 303/2000-135, změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni byt č. 9, II. kategorie, o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím v 1. patře domu č.p. 382 v P., a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Převzal skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že na žalovaného nepřešlo podle § 706 odst. 1 o.z. právo nájmu předmětného bytu, neboť neprokázal svá tvrzení o naplnění zákonných podmínek pro přechod tohoto práva. Rozhodl současně o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 16.12. 2000 dovolání ( doplněné dne 16.5.2001), jehož přípustnost zdůvodňoval tvrzením o existenci dovolacího důvodu podle § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. V tomto směru tvrdil, že obvodnímu soudu pro Prahu 4 mělo být známo, že žalobkyně byla v minulosti zaměstnána na Státním zastupitelství pro Prahu 1 a z toho důvodu se měl soud cítit podjatým ve věci a mělo být rozhodnuto o přikázání jinému soudu téhož stupně mimo P. . Podle dovolatele dále Soud nejednal objektivně, neboť nepřipustil výslech svědkyně K., která v mezidobí zemřela. Bylo tak žalovanému upřeno právo na spravedlivý proces . V ostatním pak namítal neúplnost důkazního řízení při pominutí výslechu dalšího svědka a vyžádání zdravotní dokumentace o zdravotním stavu původního nájemce bytu A. M. staršího. Namítal konečně, že soudy obou stupňů nebraly v úvahu, že slyšení svědkové - nájemci bytů v domě - jednali pod tlakem žalobkyně, která je vůči nim v postavení pronajímatele a tedy jsou na ní existenčně závislí. Navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci jinému soudu první instance mimo P.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. V tomto rozhodnutí jsou proto nadále uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ).



Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je předně založena ustanovením § 237 odst. 1 o.s.ř. , tedy v případech, kdy řízení je postiženo některou z vad zde uvedených (důvody zmatečnosti). V případě prokázání existence takové vady je dán současně dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení není ovšem založena už pouhým tvrzením, že v řízení mělo dojít k některé z vad v tomto ustanovení uvedených, nýbrž je zapotřebí prokázat, že řízení je takovou vadou skutečně zatíženo.

Podle § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., jehož se zřejmě dovolatel podle znění dovolání dovolává, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. O takový případ v posuzované věci nejde.

Dovolatelem tvrzený případ přípustnosti dovolání podle shora uvedeného zákonného ustanovení je dán tehdy, jestliže šlo o rozhodování věci soudcem, jež byl vyloučen z rozhodování věci ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. postupem podle § 15 odst. 1, odst. 2 a § 16 odst. 1 o.s.ř. V rámci námitky obsažené v dovolání žalovaný úvahu o podjatosti soudu spojoval pouze s dřívějším zaměstnáním žalobkyně. Z obsahu spisu ovšem nevyplývá, že by v této věci se vyskytla procesní situace odpovídající ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř., aniž by sám žalobce v průběhu celého řízení vystoupil s tvrzením o námitce podjatosti soudce ve smyslu § 15 odst. 2 o.s.ř. Tomu logicky odpovídá stav, kdy nebyly splněny podmínky k rozhodování podle § 16 ost. 1, odst. 2 o.s.ř. V této věci tak nejsou dány skutečnosti, které by závěr o existenci vady řízení podle § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. odůvodňovaly.



Přípustnost dovolání v této věci při potvrzujícím rozsudku odvolacího soudu nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení je založena na principu diformity (nesouhlasnosti) obsahu výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k výroku rozsudku soudu prvního stupně. V této věci je však zřejmé, že odvolací soud - vzdor formulačnímu obratu o změně výroku napadeného rozsudku, ve skutečnosti rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Ke změně výroku došlo nikoliv pokud jde o rozsah práv a povinností účastníků vyplývajících z výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž proto, že odvolacím soudem došlo pouze k odstranění zřejmé nepřesnosti označení účastníka řízení.

Vydání rozsudku soudu prvního stupně nepřecházelo ani předchozí zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu s účinky vázanosti právním názorem tohoto soudu vůči soudu prvního stupně, jak má na mysli ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Konečně v této věci odvolací soud nezaložil přípustnost dovolání postupem soudu podle § 239 odst. 1 o.s.ř., aniž by žalovaný sám využil možnosti vyplývající z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž nelze přípustnost dovolání dovodit z žádného ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.

Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, ohledně nákladů vynaložených na vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 o.s.ř. ustanovení § 150 téhož právního předpisu o možném nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a to v daném případě vzhledem jednak k povaze projednávané právní věci a jednak vzhledem k obsahu uváděného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího stručně procesní vyjádření žalobců učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.

.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. října 2001

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu