28 Cdo 1665/2015
Datum rozhodnutí: 02.09.2015
Dotčené předpisy: § 9 odst. 4 písm. b) předpisu č. 177/1996Sb., § 12 odst. 3 předpisu č. 177/1996Sb.



28 Cdo 1665/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: statutární město Karlovy Vary , IČO: 002 54 657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, proti žalovanému: Česká republika Státní pozemkový úřad , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 80/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 13 Co 406/2014-134, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Shora označeným usnesením Krajský soud v Plzni změnil v odvoláním napadeném nákladovém výroku II rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. srpna 2014, č. j. 18 C 80/2013-102, tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 36.451,- Kč (výrok I); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř., za situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaným v § 238a o. s. ř.).

Sluší se předeslat, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) odměna za zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně.

Jde-li o samotné stanovení výše odměny za zastupování advokátem, ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti, tedy v situaci, kdy hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, pak lze odkázat např. již na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, dle jehož závěrů je pro stanovení odměny advokáta vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. 1. 2013 po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012 Sb. včleněné pod ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, dle něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč]. Uvedený závěr Nejvyšší soud akceptoval v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 160/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3794/2014). Citované závěry přitom nekolidují ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ).

K dovoláním označené otázce, zda případě, kdy se žalobce domáhá určení vlastnického práva k více než jednomu pozemku (označené pozemky v katastrálním území A. H., zapsané u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, na listu vlastnictví č. 10002), jde již z tohoto důvodu o spojení dvou a více věcí (a zda je pro stanovení sazby mimosmluvní odměny advokáta aplikovatelné i ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu o sčítání tarifních hodnot spojených věcí, nejde-li o spojení věcí stanovené právním předpisem), lze z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přiměřeně odkázat např. i na usnesení ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, v němž Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu se vztahuje zejména na případ více nároků uplatněných v jednom řízení jedním účastníkem (tzv. objektivní kumulace), nebo více účastníky oprávněnými společně a nerozdílně nebo vystupujícími v řízení jako nerozluční společníci; ke spojení věcí může dojít též rozhodnutím soudu (§ 112 o. s. ř.). O žádnou z těchto variant v dané věci nejde, přičemž toliko okolnost, že předmětem řízení (v jedné a téže věci, o určení vlastnického práva) žalobce učinil více než jednu nemovitost (zde jde o soubor pozemků v témže katastrálním území, evidovaných na jednom listu vlastnictví), z posuzované věci případ spojení dvou nebo více samostatných věcí nečinní. [Coby názorný příklad spojení věcí lze pak zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2014, sp. zn. 26 Cdo 892/2013, aplikující ust. § 12 odst. 3 advokátního tarifu v případě objektivní kumulace věcí o určení vlastnického práva k nemovitostem a vyklizení nemovitostí.]

K předestřené otázce sluší se poukázat též na shodnou praxi dovolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení v případě žalob o určení vlastnictví k několika nemovitostem, které žalobce učinil předmětem řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 672/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 457/2013; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 1480/2013; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1758/2013).

Nad rámec řečeného se zřetelem k postavení žalobce coby statutárního města sluší se pak zmínit též judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13), reflektovanou i rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013; usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013; nebo usnesení ze dne 27. května 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014), podle níž u statutárních měst lze předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aby musela využívat právní pomoci advokátů.

I z toho vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání, které proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (srov. § 243f odst. 2 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. září 2015


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu