28 Cdo 1663/2007
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1663/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyň a) V. G., a b) K. a. s., obou zastoupených advokátkou, proti žalované S. P. spol. s r.o., zastoupené advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 300/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006, č.j. 15 Co 235/2006-140, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované k rukám jejího zástupce advokáta na nákladech dovolacího řízení částku 4.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:


Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 9. 2006, č.j. 15 Co 235/2006-140, potvrdil rozsudek ze dne 19. 12. 2005, č.j. 8 C 300/2003-110, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o výstavbě půdní vestavby a o zřízení věcného břemene ve znění uvedeném ve výroku prvostupňového rozsudku (dále jen smlouva o výstavbě ); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Uvedl, že smlouva o nájmu půdního prostoru ze dne 17. 10. 1997 (dále jen smlouva ze dne 17. 10. 1997 ) je podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), neplatná, neboť půdní prostory, jež byly touto smlouvou žalobkyním pronajaty, nejsou samostatnou věcí ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 obč. zák., nýbrž společnými prostory domu, a současně nebyly zkolaudovány jako nebytové prostory (§ 1 písm. a/ zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů) a nejsou tak způsobilé být samostatným předmětem nájmu. Z nájemní smlouvy ze dne 17. 10. 1997 nevyplývá povinnost žalované podle § 50a obč. zák. uzavřít se žalobkyněmi předmětnou smlouvu, neboť převodem práva k věci, jíž se smlouva o smlouvě budoucí týká, na třetí osobu, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění (§ 575 a násl. obč. zák.) a žalovaná by tak vůči případnému nároku z takové smlouvy nebyla pasivně věcně legitimována; tato smlouva však podle odvolacího soudu nemá náležitosti smlouvy podle § 50a obč. zák., neboť předmět plnění není určen ani obecným způsobem a není stanovena doba, kdy bude budoucí smlouva uzavřena, a proto žádný závazek k uzavření smlouvy o výstavbě neobsahuje. Odvolací soud se ztotožnil též se závěrem soudu prvního stupně, že i kdyby bylo možné z uvedené smlouvy nějaké nároky odvozovat, byla by žaloba podána po marném uplynutí lhůty uvedené v § 50a odst. 2 obč. zák., a žalobkyně tak ztratily možnost domáhat se u soudu, aby prohlášení vůle žalované bylo nahrazeno soudním rozhodnutím.


Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně v potvrzujícím výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), a jako dovolací důvod uvádějí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelky zpochybňují právní závěr odvolacího soudu, že půdní prostory jsou společnými prostorami domu a jako takové nemají způsobilost být samostatným předmětem nájmu. Poukazují na ustanovení § 2 písm. g) zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, definující společné části domu, které je podle dovolatelek třeba vykládat se zřetelem ke smyslu určení společných prostor a společných částí domu; není tedy účelné a v právním státě ani přípustné rozšiřovat výklad společných částí domu natolik, že se za společné části domu budou považovat i prostory, které vlastníci nebo nájemci jednotlivých bytových a nebytových jednotek nepotřebují k plnému výkonu svých práv, neboť v takovém případě by to znamenalo nedůvodné a neoprávněné omezování vlastníka budovy. Byl-li by tedy akceptován závěr, že smlouva o nájmu půdních prostor za účelem výstavby bytové jednotky je neplatná, jelikož půdní prostory nemohou být samostatným předmětem nájmu, vedlo by to k nepřípustnému omezování jeho vlastnického práva. Dovolatelky dále s odkazem na znění článku V. nájemní smlouvy zpochybňují závěr odvolacího soudu, že tato smlouva neobsahuje žádný závazek k uzavření smlouvy o výstavbě a že žalovaná není pasivně věcně legitimována k uplatnění nároku na uzavření takové smlouvy; zdůrazňují, že v rámci smluvní volnosti je možné dohodnout vše, co by svým obsahem nebo účelem neodporovalo zákonu nebo jej neobcházelo nebo se nepříčilo dobrým mravům s tím, že pokud je taková smlouva uzavřena, je nezbytné trvat na tom, aby strany svým závazkům dostály. Z těchto důvodů navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek prvostupňový, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na ustálenost soudní praxe v otázce povahy půdních prostor a jejich způsobilosti, resp. nezpůsobilosti být předmětem nájemních vztahů; s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2488/2003, v němž byla taková nájemní smlouva shledána absolutně neplatnou, uvedla, že krovy nemohou být předmětem nájmu, neboť by byly pronajaty v rozporu s jejich stavebním charakterem , a tzv. půdní prostory, obdobně jako schodiště či dvorek, jsou nezpůsobilé proto, že mají sloužit výlučně jako společné prostory ostatním uživatelům, resp. nájemcům bytů a nebytových prostor. Žalovaná dále zdůrazňuje, že žalobkyně se domáhají nahrazení jejího projevu vůle k uzavření smlouvy o výstavbě za situace, kdy z obsahu smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 17. 10. 1997 žádný takový závazek a ani podstatné náležitosti budoucí smlouvy o výstavbě podle § 50a obč. zák. nelze dovodit; navíc předmětný dům není rozdělen na jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyň dle ust. § 243b odst. 1 o.s.ř. odmítl nebo dle ust. § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítl a přiznal žalované náklady dovolacího řízení.


Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelky jsou zastoupeny advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož jí dovozují dovolatelky.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelky napadly.


Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004).


Zpochybňují-li dovolatelky závěr, že smlouva ze dne 17. 10. 1997 neobsahuje žádný závazek k uzavření budoucí smlouvy o výstavbě a žalovaná by z tohoto důvodu i tak nebyla pasivně věcně legitimována, jedná se tedy o skutkové námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř., které však za situace, kdy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je teprve zvažována, úspěšně uplatnit nelze.


Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod poř. č. 48).


V projednávané věci dovolatelky zpochybňují právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že smlouva ze dne 17. 10. 1997 je absolutně neplatná, neboť půdní prostory jako společné prostory domu nejsou způsobilé být předmětem nájemního vztahu. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu však spočívá též na právním názoru, že nárok ze smlouvy o smlouvě budoucí nelze úspěšně uplatnit pro marné uplynutí lhůty stanovené v § 50a odst. 2 obč. zák. (který nebyl dovoláním zpochybněn), jakož i na názoru, že převodem práva k věci, jíž se smlouva o smlouvě budoucí týká, na třetí osobu zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění, a že tento názor se uplatní i v dané věci, jelikož žalovaná nebyla účastníkem smlouvy ze dne 17. 10. 1997 (proti tomuto závěru rovněž dovolatelky žádné konkrétní námitky nevznesly).


Z vyjádření dovolatelek, že jejich dovolání směřuje do všech výroků napadeného rozsudku, vyplývá, že dovolatelky zpochybňují rovněž správnost výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.


Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu nemeritorního usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).


Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; ve zbývající části dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyň podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.


O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelky k náhradě nákladů dovolacího řízení žalované, a to v částce 4.300,- Kč, sestávající z částky 8.000,- Kč podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 7 písm. e), § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, snížené o 50 % podle § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a z částky 300,- Kč paušální náhrady výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 30. května 2007


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu