28 Cdo 1662/2008
Datum rozhodnutí: 27.07.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1662/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele N. B., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 26. 11. 2007, sp. zn. 61 Co 272/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 320/95 (žalobce N. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. K. V., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věcí), takto:


Dovolání se odmítá.


Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě, podané v této právní věci u soudu 31. 10. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 15. 3. 2006, č. j. 10 C 320/95-641. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se domáhal, aby žalovanému městu byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 58 (objektu bydlení E. ) a pozemkem parc. č. 2348 (se všemi součástmi a příslušenstvím) v katastrálním území K., zapsaných na listu vlastnictví č. l pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro K., katastrální pracoviště K. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu; také státu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, placených ze státních prostředků v tomto soudním řízení.


O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 26. 11. 2007, sp. zn. 61 Co 272/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech z 15. 3. 2006, č. j. 10 C 320/95-641, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které mu předcházelo (§ 212 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.


Odvolací soud poukazoval na to, že před odnětím žalobcem uváděných nemovitostí v roce 1942 (s následným vložením vlastnického práva do pozemkové knihy ve prospěch tehdejší okupační N.) svědčilo vlastnické právo k nim původním vlastníkům J. B. a M. R., každé z nich jednou ideální polovinou. Nárok na vydání uvedených nemovitostí uplatnil původně L. B. (syn J. B. a synovec M. R.), který v průběhu tohoto soudního řízení dne 13. 6. 1997 zemřel, a pak N. B. jako oprávněná osoba, kteří nárok na restituci uvedeného nemovitého majetku řádně uplatnili. Žalobce N. B. je synem E. B., manželky a dědičky L. B., který zemřel 29. 11. 2001, a je také vykonavatelem závěti uvedené zůstavitelky, která žila v USA (usnesením Okresního soudu v Karlových Varech z 22. 12. 2004, č. j. 10 C 320/95-586, bylo rozhodnuto, že na straně žalobce bude v tomto soudním řízení vystupovat N. B.).


O nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, odvolací soud uváděl, že byly původním vlastníkům odňaty z důvodu rasového protižidovského pronásledování v době nacistické okupace, když k návrhu tehdejší německé tajné státní policie bylo vloženo na tyto nemovitosti vlastnické právo pro Německou říši dne 3. 12. 1942 v pozemkové knize . Tento nemovitý majetek se již proto po válce nedostal do vlastnictví původních vlastníků, ani jejich právních nástupců, když podle výměru bývalého Okresního národního výboru v K. z 11. 9. 1946 tento majetek podléhal konfiskaci provedené podle dekretu č. 108/1945 Sb.Původní vlastníci se neúspěšně domáhali po linii správní i soudní cestou obnovení vlastnických práv k nemovitostem, o něž jde i v tomto řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že neúspěch právních předchůdců žalobce v poválečné restituci byl zapříčiněn proti nim uplatněnou politickou perzekucí . Původní vlastníci nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, i původní žalobce v této právní věci L. B. nikdy nebyli osobami německé národnosti, při sčítání obyvatelstva v roce 1930 se hlásili k židovské národnosti a z těchto důvodů byli také nacistickými okupačními orgány pronásledováni, opustili ČSR, nedopustili se žádného provinění proti českému a slovenskému národu; L. B. sloužil ve druhé světové válce v čs. zahraniční armádě.


Odvolací soud pokládal původního žalobce L. B. za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.). Žalované město se brání vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení s tím, že je získalo do vlastnictví kupní smlouvou z 8. 3. 1994, tedy ještě před účinností zákona č. 116/1994 Sb., který pro žalobce teprve založil restituční nárok; žalované město tu poukazovalo na článek II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., podle něhož byla-li věc po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu, není tu možné vydání věci (mělo tedy žalované město za to, že tu není povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb.).


Odvolací soud dále poukazoval na to, že tu bylo třeba se zabývat spornou otázkou, zda tu nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly nebo nepřešly do vlastnictví obce ze zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a to ještě před uváděnou koupí podle smlouvy z 8. 3. 1994, jak na to poukazoval žalobce. Protože zákon č. 172/1991 Sb. odkazuje co do výkladu pojmu obytný dům na ustanovení § 59 odst. 1 dříve platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, zabýval se odvolací soud i tím, zda tu při převodu smlouvou z 8. 3. 1994 přebíral stavbu obytného domu (právě ve smyslu ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.) či zda šlo o jinou stavbu než o obytný dům. V souladu s tímto právním záměrem byl v tomto soudním řízení zpracován znalecký posudek znalce Ing. Neústupného; z tohoto znaleckého posudku odvolací soud při posuzování této právní věci vycházel. Znalec se ve svém posudku zaměřil na popis geneze stavby a na její stav v rozhodné době (když zákon č. 172/1991 Sb. nabyl účinnosti 24. 5. 1991). Jestliže znalcem posuzovaný dům čp. 58 v katastrálním území K. měl podle znaleckého posudku bytové prostory o výměře 500,08 m2, a nebytové prostory o výměře 710,71 m2, pak tu nešlo o obytný dům ve smyslu ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., protože tu z úhrnu podlahové plochy všech místností nepřipadaly alespoň dvě třetiny na byty.


Odvolací soud ještě poukazoval na to, že soudy měly v tomto řízení k dispozici ještě další posudky, které byly zpracovány i mimo rámec tohoto soudního řízení (např. posudek J. M., označený číslem 861-146/94, nebo znalecký posudek znalce Ing. K. F., označený číslem 2659-62/1998, anebo posudek znalce J. K. ze 16. 9. 1993, jakož i posudek znalce J. F., ale tyto posudky vykazovaly (podle názoru dovolacího soudu) na rozdíl od posudku znalce Ing. N. některé vady (např. co do zkoumaných výměr podlahových ploch a vedlejších staveb ), takže vedle posudku znalce Ing. N., podle názoru odvolacího soudu, tyto další posudky neobstojí a odvolací soud z nich nevycházel; nevycházel rovněž z analýzy posudku zpracované prof. M. J., soudu předložené, která podle názoru odvolacího soudu zřetelně nemá charakter kvalifikované oponentury ve vztahu k posudku znalce Ing. Neústupného. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že v daném případě u domu čp. 58 v katastrálním území K. nebytové prostory domu vysoce a jednoznačně převyšují jeho bytové prostory ; nejevila se proto odvolacímu soudu potřeba provést revizní znalecký posudek v dalším průběhu tohoto řízení.


Co do svého výsledného závěru ohledně posouzení povahy obytného domu měl odvolací soud za to, že tento závěr je obdobný právním závěrům vyjádřeným v rozhodnutích dovolacího soudu, s nimiž se odvolací soud ve své činnosti seznámil (sp. zn. 20 Cdo 950/2000 a 2 Cdon 1472/97 Nejvyššího soudu).


Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.


Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení vycházelo pak z ustanovení § 224 odst. 1 za použití ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 4. 2. 2008 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 31. 3. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Karlových Varech, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věcí (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Dovolatel vytýkal rozhodnutím soudů obou stupňů, že se v nich tyto soudy nevypořádaly s důkazy, které jim žalobce předložil, a zejména nepřihlížely k námitkám žalobce ohledně věcných rozporů v podaných znaleckých posudcích. Odvolací soud pak ve svém rozsudku z 26. 11. 2007 (sp. zn. 61 Co 272/2006 Krajského soudu v Plzni) použil na projednávanou právní věc nesprávné právní předpisy, respektive jím použité právní předpisy nesprávně aplikoval a vyložil si je nesprávně.


Dovolatel měl i za to, že tu odvolací soud nepostupoval v řízení v součinnosti se všemi účastníky řízení, aby skutečnosti, které jsou mezi těmito účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny; jsou tu, podle názoru dovolatele, opodstatněné pochybnosti o rovném přístupu k účastníkům řízení ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 občanského soudního řádu.


Podle názoru dovolatele odvolací soud nikterak nezohlednil skutečnost, že se znalecké posudky (které měly soudy k dispozici) v odborných závěrech zásadně liší, a bezdůvodně stranil jedinému z těchto posudků, který vypracoval soudem ustanovený znalec Ing. J. N. a ignoroval ostatní ve věci zpracované znalecké posudky a odborná stanoviska . Zejména nepřihlédl odvolací soud k analýze znaleckého posudku Ing. J. N., zpracované prof. Ing. M. V. J., DrSc., v níž byla posudku znalce Ing. N. vytknuta celá řada vad odborného posouzení, které zpochybňují závěr, že předmětná nemovitost není domem obytným (např. co do používání přístavby k hlavní budově posuzovaného domu, zda byla či nebyla používána jako byty či příslušenství k bytům v hlavní budově, nebo zda nedošlo k rekolaudaci některých prostor domu, původně kolaudovaných jako nebytové prostory, na prostory bytové).


V důsledku tohoto vadného postupu při dokazování a hodnocení důkazů nedospěl odvolací soud, podle názoru dovolatele, k odpovídajícím potřebným skutkovým zjištěním a o tom, zda tu jde o dům bytový, který by při správné aplikaci ustanovení § 3 zákona č. 172/1991 Sb. přešel do vlastnictví žalovaného města již dnem účinnosti uvedeného zákona (tedy ke dni 24. 5. 1991) a nikoli až kupní smlouvou z 8. 3. 1994.


Pochybení odvolacího soudu i soudu prvního stupně spatřuje dovolatel zejména v tom, že na daný případ bezvýhradně aplikovaly dříve platný zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, při výkladu pojmu obytné domy (§ 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), a to zejména ve spojení s příslušnou poznámkou pod čarou v zákoně č. 172/1991 Sb., která odkazuje na ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. Soudy obou stupňů sice uváděly, že poznámka pod čarou v normě sama nemá normativní význam, ale přecenily její interpretační význam bez ohledu na dobu a na okolnosti vzniku této dříve platné normy, jejího trvání i důvodu změny tohoto dříve platného předpisu, jakož i to, že dříve platný zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, výrazně preferoval nebytové prostory před prostorami bytovými. Při výkladu zákona, směřujícího k odstranění dříve zniklých křivd, nebylo možné, podle názoru dovolatele, ani analogicky použít ustanovení zákona čl. 41/1964 Sb., jako právního předpisu, který takové křivdy za své platnosti i způsoboval. Odvolací soud tu měl, podle názoru dovolatele, naopak vycházet z toho, že za obytný dům je třeba posuzovat takový dům, v němž se bydlí, přičemž tuto skutečnost je třeba v případě restitučního nároku vykládat vždy ve prospěch restituenta .


Dovolatel je posléze toho názoru, že soudy obou stupňů svým postupem v tomto řízení porušily zásadu spravedlivého procesu a zásadu dát při výkladu vnitrostátního práva přednost takovému výkladu, jenž je v souladu se Smlouvou o Evropském společenství .


Ve vyjádření žalovaného města k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť soudy obou stupňů v této právní věci nejen že řádně zjistily skutkový stav věci především provedením všech relevantních důkazů, ale tento stav také řádně po právní stránce posoudily. Žalované město k pochybnostem dovolatele o tom, zda soudy v této právní věci vycházely z kvalifikovaného znaleckého posudku, zdůrazňovalo, že v posuzované kauze byl proveden v řízení pouze jeden znalecký posudek, zpracovaný znalcem Ing. J. N., jenž posudek zpracovával na základě zadání ze strany soudu, a šlo tedy nepochybně o důkaz znaleckým posudkem ve smyslu procesních předpisů, zatím co ostatní posudky tu měly povahu důkazů listinných, z nichž některé byly pořízeny i na objednávku žalobce. Dům čp. 58 v K. nejen v této právní věci (sp. zn. 10 C 320/95), ale i ve věci sp. zn. 12 C 1991/2001 byl jako neobytný dům posouzen. Podle názoru žalovaného města použitím poznámky pod čarou odkazující v zákoně č. 172/1991 Sb. na ustanovení § 59 zákona č. 41/1964 Sb. byla jednoznačně projevena vůle definovat obytný dům jako budovu, ve které je kvalifikovaná většina podlahové plochy budovy bytového charakteru; tento výklad je ostatně podporován např. i tím, co je uvedeno v § 2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 501/2006 Sb., kde se také uvádí, že bytový dům je domem, ve kterém většina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé bydlení.


Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo jestliže odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 10 C 30/95 Okresního soudu v Karlových Varech, že by odvolací soud svým rozsudkem z 26. 11. 2007 (sp. zn. 61 Co 272/2006 Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


V tomto případě zjevně vyplývalo z rozsudku odvolacího soudu z 26. 11. 2007 (sp. zn. 61 Co 272/2006 Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, že odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení článku II bod 2 zákona č. 119/1994 Sb. (podle něhož je vyloučeno vydání některých věcí osobám oprávněným podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb.) a podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., s tím, že pro posouzení charakteru nemovitosti, o niž jde v tomto řízení, je možné použít definici pojmu obytného domu, jak byla dříve vymezena v ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty.


Uvedené ustanovení článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. a ustanovení § 3 zákona č. 172/1991 Sb. nepochybně s projednávanou právní věcí souvisela a nebylo tedy možné mít za to, že tu odvolací soud projednávanou věc posuzoval podle neodpovídajícího hmotněprávního předpisu. Při aplikaci a výkladu uváděných ustanovení pak nepostupoval odvolací soud v rozporu se slovním zněním uváděných ustanovení, ani v rozporu např. s právními závěry u zveřejněné judikatury soudů a ani se závěry, k nimž dospěl dovolací soud ve svém rozhodování i v rozhodnutích nepublikovaných (o nichž se zmiňoval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku z 26. 11. 2007 (např. na str. 6). Své právní závěry odvolací soud opíral o kogentní ustanovení článku II, bod 2, zákona č. 116/1994 Sb. a při aplikaci a výkladu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nevycházel z toho, že by byl striktně vázán poznámkou pod čarou k textu zákona č. 172/1991 Sb. (v jeho znění ze Sbírky zákonů), odkazující příkladmo na již zrušený právní předpis, ovšem nepodceňoval ani neopomenutí této poznámky pod čarou v textu platné právní normy.


Lze tu mít, podle názoru dovolacího soudu, za to, že posouzení pojmu obytného domu , použitého v ustanovení § 3 zákona č. 172/1991 Sb., v souvislosti s tímto konkrétním případem, kdy s ohledem na technickou a právní povahu stavby, o niž šlo v tomto soudním sporu, žalované město nepokládalo za jednoznačné, že by tu už došlo k přechodu nemovitosti ze zákona, a přistoupilo k převodu nemovitosti smlouvou z 8. 3. 1994, nemá ze strany odvolacího soudu povahu aplikace a výkladu ustanovení § 3 zákona č. 172/1991 Sb., v souvislosti s tímto konkrétním případem způsobem neodpovídajícím znění zákona nebo toto znění obcházejícím. Nelze tedy mít za to, že je v rozporu s hmotným právem, že tu odvolací soud nepokládal zmíněnou kupní smlouvy z 8. 3. 1994 (uzavřenou mezi Českou republikou státním podnikem PBH K. /v likvidaci/ a Městem K.) za neplatnou či nulitní a že neposoudil vztah mezi státem a žalovaným městem jako již dříve perfektně uskutečněný přechod nemovitosti ze zákona z majetku státu do vlastnictví obce. Vzhledem k uvedeným okolnostem pak ovšem aplikaci ustanovení článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. na daný případ nelze přesvědčivě označit za rozpor s tímto kogentním ustanovením zákona a za nedoložené striktní zúžení možnosti dopadu restitučního nároku na vydání věci, nýbrž o případ, kdy budovu /stavbu/ nelze vydat (srov. např. § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).


Dospěl tedy dovolací soud k závěru, že v daném případě rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, neřešil žádnou právní otázku v rozporu s hmotným právem, ani neřešil právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem a ani právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nebylo proto možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení uvedeného právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.


Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)´občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovaným městem na vyjádření k dovolání dovolatelel použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 tohoto právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatele, obsahujícího v podstatě to, co již žalovaný uváděl a uplatňoval v řízení před soudy obou stupňů.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 27. července 2009


JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.


předseda senátu