28 Cdo 1659/2006
Datum rozhodnutí: 28.05.2008
Dotčené předpisy: § 37 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





28 Cdo 1659/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce M. V., zastoupeného advokátem, proti žalované n. s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 83 868,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 146/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2006, č. j. 19 Co 267/2006-103, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.





O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2006, č. j. 19 Co 267/2006-103, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2005, č. j. 15 C 146/2005-85, kterým byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 83 868,80 Kč s úroky prodlení 0,05 % z částky 75 000,- Kč za každý den prodlení od 18. 3. 2005 do zaplacení.


Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 22. 4. 2004 smlouvu o nájmu plochy pro velkoplošnou venkovní reklamu. Odvolací soud dále vzal za prokázané, že Policie ČR ve svém stanovisku ze dne 3. 5. 2004 udělila nesouhlas s návrhem na umístění reklamního zařízení na předmětné štítové zdi s odůvodněním, že v blízkosti předmětu pronájmu je umístěna dopravní značka a přechod pro chodce. Též zjistil, že Policie ČR vydala negativní stanovisko k umístění reklamy na předmětné zdi již k žádosti společnosti W. r. spol. s r. o. dne 22. 9. 2003. Věc posoudil ve smyslu § 37 odst. 2 o. z. s tím, že nájemní smlouva uzavřena dne 22. 4. 2004 je absolutně neplatná. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že předmětem nájemní smlouvy bylo plnění nemožné, neboť žalobce pronajal předmětnou štítovou zeď žalované za účelem umístění reklamy ačkoli věděl, že příslušné orgány nepovolily za stavu existujícího v době uzavírání nájemní smlouvy na štítovou zeď reklamu umístit. Vyslovil závěr, že předmět plnění byl neuskutečnitelný v důsledku právní překážky, kterou byl nesouhlas příslušných orgánů s umístěním reklamy, přičemž tato existovala v době, kdy byla nájemní smlouva uzavírána. Dospěl k závěru, že žalobce se tedy nemůže domáhat plnění na základě neplatného právního úkonu. Uzavřel, že pokud by se plnění stalo nemožným ve smyslu § 575 odst. 1 o. z., zanikla by povinnost žalované na základě nájemní smlouvy platit nájemné, neboť reklama na základě předmětné nájemní smlouvy umístěna nebyla.


Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v soudní rozhodovací praxi nebyla jednoznačně vyřešena a zároveň řeší tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Tvrdil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že v celém řízení je podstatnou a určující otázkou, nakolik se smluvní strany při využití své smluvní volnosti mohou platně a závazně dohodnout na uzavření smlouvy obsahující ujednání o tom, že právní způsobilost nájemní smlouvy zajistí nájemce sám a na své riziko. Nesouhlasil se závěrem soudů obou stupňů, že smlouva o nájmu reklamní plochy je neplatná podle § 37 odst. 2 o. z. pro nemožnost plnění. Podle dovolatele v daném případě předmět plnění, tedy předmět nájmu, je věcně způsobilý k účelu pro který byl pronajat. Poukazoval na skutečnost, že odpovědnost za právní způsobilost předmětu nájmu na sebe smluvně převzala žalovaná, v dané věci je proto nerozhodné, kdy a zda vůbec bylo vydáno stanovisko Policie ČR k umístění reklamního zařízení jako nutného předpokladu zajištění právní způsobilosti a tedy k určení, ke kterému okamžiku měl zaniknout závazek žalované podle § 575 odst. 1 o. z. Dále tvrdil, že v dané věci se jedná o posouzení otázky smluvní volnosti stran sjednat si, že předmět nájmu bude předán jako způsobilý pouze po stránce věcné s tím, že za způsobilost právní přebírá plnou odpovědnost žalovaná. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


O takový případ v posuzované věci nejde.


S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.


Ze shora uvedené rekapitulace průběhu řízení vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo i soudu prvního stupně, spočívalo na posouzení, zda smlouva uzavřená mezi účastníky dne 22. 4. 2004, byla platně uzavřena vzhledem k právní překážce existující v době uzavírání předmětné smlouvy, spočívající v nesouhlasu příslušných orgánů s umístěním reklamy.


Smlouva je dvoustranný (popř. vícestranný) právní úkon, který vzniká konsensem, tj. úplným a bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření smlouvy (nabídky, oferty). Návrh smlouvy (oferta, nabídka) i jeho přijetí (akceptace) jsou jednostranné adresované právní úkony. I pro tyto jednotlivé jednostranné právní úkony platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně. I nabídka tedy musí splňovat náležitosti osoby, náležitosti vůle, projevu, poměru vůle a projevu a náležitosti předmětu právního úkonu. Těmito posledně jmenovanými náležitostmi jsou možnost předmětu právního úkonu (§ 37 odst. 2 o. z.) a jeho dovolenost (§ 39 o. z.). V rozporu se zákonem jsou takové právní úkony, jejichž vznik či jejichž plnění je výslovně zakázáno, resp. které se svým obsahem nebo účelem příčí zákonnému zákazu. Právními úkony, jimiž se zákon obchází, jsou takové právní úkony, které sice neodporují výslovnému zákazu zákona, jež však svými důsledky směřují k výsledku zákonu odporujícímu.


Dovolací soud nemá důvodu k odlišnému hodnocení podmínek vzniku předmětné kupní smlouvy, než to učinil odvolací soud. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, jež není oprávněn dovolací soud přezkoumávat, vyplývá dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož nájemní smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 22. 4. 2004 je nutno posoudit jako neplatný právní úkon. Uvedený závěr nesoucí se k absolutní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy pro počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 o. z. byl postačující z hlediska výše uvedeného předmětu řízení v této věci. Z jeho rámce pak ovšem vybočují otázky případné vědomosti, resp. z toho plynoucího zavinění některého z účastníků právního vztahu. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, že žalobce se nemůže domáhat zaplacení dlužného nájemného na základě neplatného právního úkonu, výše uvedené nájemní smlouvy.


K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury - viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2034/2002, ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 870/2003, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1862/2003 a ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2488/2003.


Na základě výše uvedeného závěry odvolacího soudu plynou jednak z prostého gramatického výkladu zákonných ustanovení, jednak odpovídají ustálené výkladové soudní praxi. Dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.


Pro úplnost nutno uvést, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. května 2008


JUDr. Josef R a k o v s k ý


předseda senátu