28 Cdo 1649/2014
Datum rozhodnutí: 24.09.2014
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 1649/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců: a) Ing. J. T. , a b) D. M. , obou zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, za účasti: 1) AERO Vodochody AEROSPACE a.s. , IČ: 000 10 545, se sídlem v Odolene Vodě Dolínek, U Letiště 374, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, 2) A. B. , 3) Ing. J. O. , 4) MUDr. D. T., ad 2), 3) a 4) zastoupené JUDr. Václavem Surovým, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, 5) České republiky Státního pozemkového úřadu , IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 6) Středočeského kraje , se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, a 7) Letiště Vodochody a.s. , IČ: 281 99 472, se sídlem v Odolene Vodě Dolínek, U Letiště 374, zastoupenému JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o určení vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 11 C 577/2003, o dovolání žalobců a účastnic ad 2), 3) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 28 Co 281/2013-1000, takto:

I. Dovolání žalobců a účastnic ad 2), 3) a 4) se odmítají . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha východ rozsudkem ze dne 27. března 2013, č. j. 11 C 577/2003 -769, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 2. května 2013, č. j. 11 C 577/2003-807, zamítl žalobu o určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (s podíly o velikosti jedné poloviny) pozemkových parcel č. 236/19, 236/20, 236/21, 236/22, 236/24, 236/25, 236/26, 236/27, 236/28, 236/29, 527/2, st. p. č. 82/2 (výrok I), pozemků st. p. č. 80, st. p. č. 81, st. p. č. 126 (výrok II) a pozemku PK 236/1, všech v katastrálním území H. (výrok III). Dále zamítl návrh účastnic ad 2), 3) a 4) požadujících určení, že žalobci a tyto účastnice jsou podílovými spoluvlastníky pozemků označených ve výroku I rozsudku každý z nich s podílem o velikosti jedné šestiny pozemků, resp. účastnice 4) spoluvlastnicí dvou šestin pozemků uvedených ve výrocích I, II a III. Současně soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výroky V až VIII).
K odvolání žalobců a účastnic ad 2), 3) a 4) přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně Krajský soud v Praze (dále též jako odvolací soud ), jenž jej shora označeným rozsudkem poté, co zastavil řízení v části o určení žalobců jako podílových spoluvlastníků pozemkové parcely ve zjednodušené evidenci PK č. 236/1 o výměře 16.607 m2 v katastrálním území H. (výrok I) změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a II tak, že se žaloba žalobkyně b) o určení vlastnictví k jedné ideální polovině ve výroku specifikovaných pozemků odmítá (výrok II); rozsudek dále změnil ve výroku IV tak, že odmítl žalobu účastnic ad 2), 3) a 4), které se domáhaly určení, že každá z nich je podílovou spoluvlastnicí s podílem o velikosti jedné šestiny, resp. účastnice ad 4) dvou šestin ve výroku označených pozemků (výrok III). Ve zbylém rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrzen (výrok IV) a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky V až IX).
V posuzované věci jde o určení vlastnictví oprávněných osob k nemovitostem podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), projednávané v řízení podle části páté (§ 244 a násl.) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), poté, co o návrhu žalobců již dříve (negativně) rozhodl Pozemkový úřad Praha východ, rozhodnutím ze dne 24. dubna 2003, č.j. 5110/03-R 783-7. Stejně jako dříve pozemkový úřad, i odvolací soud po doplnění dokazování dochází k závěru, že předmětné pozemky nelze oprávněným osobám vydat, neboť jejich vydání brání překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Přitom vychází ze zjištění, že pozemky parc. č. 236/19, 236/20, 236/21, 236/22, 236/25, 236/26, 236/27, 236/28, 236/29 a 527/2 jsou součástí uceleného areálu Letiště Vodochody a spolu s ostatními pozemky a stavbami tvoří jeden funkčně spojený stavebně technický celek; bez těchto pozemků uzavírá odvolací soud areál nemůže sloužit svému účelu a vzhledem za začlenění pozemků v areálu je rovněž vyloučeno jejich zemědělské či lesní využití. Další nárokované pozemky (st. p. č. 80, st. p. č. 81, st. p. č. 82/2, st. p. č. 126 a p. č. 236/24) pokračuje odvolací soud jsou zastavěny trvalými stavbami, jež nelze charakterizovat jako stavby drobné či jednoduché a (s výjimkou pozemku p. č. 236/24) tyto pozemky tvoří areál Střední školy letecké a výpočetní techniky a i ony jsou funkčně spojeny se zmíněným letištním areálem. Žalobu ovšem odvolací soud věcně projednal toliko ve vztahu k žalobci a), jenž dle zjištění tohoto soudu jako jediný podal žalobu včas, zatímco ostatní účastnice (žalobkyně b/ a účastnice ad 2/, 3/ a 4/) tak v zákonem stanovené lhůtě neučinily (§ 247 odst. 1 věta první o. s. ř.); jimi podané žaloby proto odmítl jako opožděné (§ 250g odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), dodávaje, že žalobce a) jednal v řízení toliko sám za sebe.
Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I, II, IV a VIII, vyjma části o určení vlastnictví k pozemkům st. p. č. 80, st. p. č. 81, st. p. č. 82/2, zatímco účastnice ad 2), 3) a 4) výslovně brojí proti výrokům I, II, III a IV.
Jelikož oprávněn (subjektivně legitimován) k podání dovolání je podle § 240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998), postrádá žalobce a) subjektivní legitimaci k podání dovolání proti výroku II napadeného rozsudku (jímž bylo rozhodnuto o žalobě podané žalobkyní b/), stejně tak jako žalobkyně b), jde-li o výrok pod bodem IV rozsudku, jímž bylo meritorně rozhodnuto o nároku žalobce a); jako na subjektivně nepřípustné (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 218 písm. b/ o. s. ř.) je pak třeba pohlížet i na dovolání podané účastnicemi ad 2) až 4) v části napadající výroky I, II a IV rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodováno o právních poměrech žalobců, nikoliv těchto dalších účastnic řízení.
Objektivně nepřípustné je pak dovolání žalobců v části směřující proti výroku VIII, jímž byla těmto účastníkům uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 24.684,- Kč a jíž tedy bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč (srov. § 238 odst. 1 písm. d/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Co do právního posouzení věci jde-li o dále zpochybňovaný výklad a aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je pak rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.
Ustálená rozhodovací praxe připouští, že překážkou pro vydání pozemků § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek . Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, nebo rozsudek ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010 všechna rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Uvedené závěry jsou v souladu i s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 89, svazek 18, ročník 2000), jež při šetření práv restituentů, s upřednostněním naturální restituce rovněž přijímá názor o nedělitelnosti areálů tvořících jeden funkční celek. Sluší se též zmínit, že právě v rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, Nejvyšší soud řešil otázku restituce pozemků situovaných v letištním areálu jako funkčním celku, kdy současně formuloval některá interpretační kritéria, jež jsou v intencích § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podstatná pro vydání pozemku, resp. jejichž naplnění může restituci bránit, z nichž jedním je právě funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel.
Přípustnost dovolání nemohou založit námitky, jimiž se dovolatelé snaží zpochybnit správnost skutkových zjištění odvolacího soudu (coby výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů, včetně důkazu znaleckým posudkem), jež ústí právě v závěr o funkčním spojení předmětný pozemků se stavbami, s nimiž pozemky v posuzované věci tvoří nedělitelný celek letištní areál, vylučující zemědělské nebo lesní využití pozemků. O uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) nejde ani v případě námitek cílených k postupu odvolacího soudu v řízení, neboť ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom i závěr o opožděnosti žaloby (jde-li o nároky uplatňované žalobkyní b/, případně dalšími účastnicemi ad 2/ až 4/), zde spočívá zejména na prověření skutkových okolností a posouzení, že v řízení podle části páté o. s. ř. mají žalobci postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) a že v tomto společenství jedná každý z nich jen sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních společníků žádný vliv; rovněž tento posléze uvedený závěr je konformní s ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2005, sp. zn. 30 Cdo 1383/2005, dostupné na www.nsoud.cz ).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu otázek vymezených dovoláními nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.); proto Nejvyšší soud dovolání i ve zbylém rozsahu odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, § 150 a § 146 odst. 3 o. s. ř. shledávaje, že okolnosti případu i rozdílné majetkové poměry účastníků naplňují důvody zvláštního zřetele hodné, pro které lze jinak k náhradě oprávněným účastníkům ad 1/ a 7/ (jež jediní podali vyjádření k dovolání) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení výjimečně odepřít (§ 150 o. s. ř.). Ostatním (oprávněným) účastníkům podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. září 2014
Mgr. Petr Kraus předseda senátu