28 Cdo 1646/2001
Datum rozhodnutí: 06.06.2002
Dotčené předpisy: § 13 odst. 5 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1646/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Blanky Moudré o dovolání České republiky-Ministerstva financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 27.6.2001, sp.zn. 25 Co 17l/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 13 C 177/99 (žalobců 1. J. S., a 2. B. S., zastoupených advokátem, proti žalované České republice-Ministerstvu financí ČR, o zaplacení náhrady 60.000,- Kč), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby žalovanému státu-Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit jim do 15 dnů od právní moci rozsudku náhradu 60.000,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a to způsobem uvedeným v ustanovení § 23 odst. 5 téhož zákona. Žalobci uváděli, že jde o finanční náhradu za majetek matky žalobců H. S., která zemřela 31.5.1952 ve věznici v H. K. po spáchání sebevraždy, k níž došlo v době, kdy byla ve vazbě jako osoba stíhaná pro trestný čin neoznámení sabotáže; po smrti H. S. bylo trestní řízení zastaveno usnesením okresního prokurátora v H. K. ze 4.8.1952, sp.zn. Pt 224/52, ale posléze až usnesením Krajské prokuratury v H. K. z 24.2.1992, sp.zn. PKv 2/91, došlo po rozhodnutí o pokračování v uvedeném trestním řízení k zastavení tohoto řízení, neboť bylo shledáno, že původně stíhaný skutek nebyl trestným činem. V žalobě bylo také uvedeno, že manžel H. S. B. S. a žalobce J. S. byli v trestním řízení, vedeném u bývalého Okresního soudu v Broumově pod sp.zn. 2 T 108/51, tehdy také uznáni vinnými trestným činem sabotáže a kromě trestu odnětí svobody byl jim uložen i trest propadnutí majetku; k soudní rehabilitaci B. S. aj. S. došlo usnesením Okresního soudu v Náchodě ze 14.1.1990 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. Rto 56/90) a byly zrušeny uložené tresty odnětí svobody i výrok o propadnutí majetku. Žalobci v žalobě dále uváděli, že v rámci realizace propadnutí majetku B. S. a J. S. byly do majetku podléhajícího propadnutí majetku zahrnuty i věci patřící zemřelé H. S. Podle názoru žalobců jim náleží (jako dědičům po H. S.) finanční náhrada za zabraný majetek po jejich matce.

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 24.6.1996, čj. 13 C 16/96-21, byla žaloba žalobců zamítnuta; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 28.5.1997, sp.zn. 21 Co 486/96. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že je proti tomuto rozsudku přípustné dovolání.

Rozsudkem Nejvyššího soudu z 9.11.1999, 28 Cdo 2058/98, byly zrušeny rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 28.5.1997, sp.zn. 21 Co 486/96, i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 24.6.1996, čj. 13 C 16/96-30. Věc byla vrácena Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Dovolací soud ve svém rozhodnutí poukazoval na to, že z obsahu spisu Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, sp.zn. RKv 2/91, který měly soudy obou stupňů k dispozici, vyplývá, že matku žalobců H. S., zemřelou 31.5.1952, jejíž dědici ze zákona jsou žalobci, je třeba posuzovat jako osobu rehabilitovanou podle zákona č.119/1990 Sb., takže žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Vztahovalo se tedy na ně ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., že totiž povinné osoby jsou povinny takovým oprávněným osobám vydat věci podle ustanovení § 5, § 7 až § 12 téhož zákona, a není-li to možné mají oprávněné osoby právo žádat o poskytnutí náhrady podle ustanovení § 13 citovaného zákona. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovozoval, že bylo třeba zabývat se v řízení před soudy obou stupňů v daném případě tím, zda nějaký majetek matky žalobců H. S. přešel na stát způsobem uvedeným v ustanovení § 6 odst. 1 nebo 2 (a případně i v ustanovení § 2 odst. 2 písm. c/) zákona č. 87/1991 Sb., z jakých věcí tento majetek sestával, zda je možné jej vydat (srov. § 20 odst. 2 téhož zákona) na základě výzvy k jeho vydání (srov. k otázce adresáta výzvy i rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a případně, zda žalobcům náleží právo žádat za věci z tohoto majetku náhradu od příslušného ústředního orgánu (srov. § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Zákon č. 87/1991 Sb. je totiž ve smyslu ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. tím zákonem, který stanoví postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba domáhat do určité doby svého majetku od osoby povinné, popřípadě náhrady za něj (srov. k tomu např. i nález Ústavního soudu ČR z 2.2.1995, I. ÚS 117/93, uveřejněný pod č. 7, ve svazku 3 ročníku 1995-I. díl, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Dovolací soud posléze ve svém rozhodnutí dovozoval, že pokud by uvedené zákonné předpoklady pro zmírnění následků některých majetkových křivd z oblasti trestněprávních vztahů ve smyslu ustanovení § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. byly splněny, nebylo by možné důsledky právní úpravy, obsažené v ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (jako ustanovení speciálního vztahujícího se na oblast trestněprávních vztahů), považovat za vyloučené jen poukazem na ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., upravující jeden z druhů finanční náhrady za movitý majetek oprávněné osoby. Ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. by tu bylo třeba mít na zřeteli jen co do výše uvažované finanční náhrady, protože i tu by bylo třeba vycházet ze záměru zákona o mimosoudních rehabilitacích poskytnout finanční náhradu za státem převzaté movité věci jen do výše 60.000,- Kč, kterou zákon č. 87/1991 Sb. pokládá za postačující paušální náhradu i v případě, kdy stát převzal celý majetek oprávněné osoby, jehož součástí nebyla nemovitost.

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Hradci Králové dne 2.6.2000 rozsudek čj. 13 C 177/99-18. Tímto rozsudkem byla žaloba žalobců opět zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že žalobci neprokázali jednoznačně, z jakých věcí státem převzatý majetek sestával; žalobci také neprokázali, kde se jednotlivé movité věci nacházejí. Soud prvního stupně posléze dovozoval svůj výsledný závěr, že na tento případ se zákon č. 87/1991 Sb. nevztahuje a že nelze v tomto případě postupovat podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně také připomínal, že cílem zákona č. 87/1991 Sb. není odčinění veškerých majetkových křivd z období od 25.2.1948 do 1.1.1990, ale jen zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, se kterými zákon konkrétně počítá. Protože o takový případ v daném případě nešlo, soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl.

Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními § 11 odst. 2 písm. j/ a § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.

O odvolání žalobců proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 27.6.2001, sp.zn. 25 Co 171/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu změněn tak, že žalovaný stát je povinen vydat žalobcům, a to každému rovným dílem, finanční náhradu 60.000,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu dluhopisů do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému státu bylo uloženo nahradit žalobcům, každému rovným dílem, náklady řízení před soudem prvního stupně částkou 4.628,16 Kč a náklady odvolacího řízení částkou 4.114,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců bylo shledáno důvodným.

Odvolací soud vycházel z toho, že matka žalobců H. S. je rehabilitovanou osobou podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a její movité věci stát převzal na základě trestu propadnutí celého majetku manželů a jejich syna v roce 1955. Tímto postupem orgánu státu došlo k porušení obecně uznávaných práv a svobod a k naplnění ustanovení § 6 odst. 2 ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Nelze souhlasit, podle názoru odvolacího soudu, se závěrem soudu prvního stupně, že ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. lze použít jen na případy, kdy stát převzal věci nemovité. Žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 19 odst. 1 a § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., neboť jsou syny H. S., která zemřela a byla rehabilitována. Věci převzaté státem tu nelze vydat, protože nebylo zjištěno, kde se v současné době nacházejí. Z toho důvodu tu nastoupil režim podle ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. , podle něhož mají oprávněné osoby právo žádat o finanční náhradu podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. Splnění podmínky podání písemné žádosti o finanční náhradu podle ustanovení § 20 odst. 2 a § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. nebylo žalovaným zpochybňováno a mezi účastníky řízení se nejevilo jako sporné. Odvolací soud dále uváděl (s poukazem i na názor dovolacího soudu v jeho rozsudku z 9.11.1999, 28 Cdo 2058/98), že má za to, že tu nelze již vyžadovat splnění podmínek uvedených v ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale toto ustanovení je nutno mít na zřeteli jen co do výše uvažované finanční náhrady; v tomto smyslu soud prvního stupně nerespektoval závazný právního názoru dovolacího soudu.

Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému státu povinnost finanční náhradu poskytnout, protože měl za to, že žalobcům náhrada podle ustanovení § 13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. náleží. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR dne 18.7.2001 a dovolání ze strany žalovaného státu bylo Ministerstvem financí ČR podáno u Okresního soudu v Hradci Králové dne 15.8.2001, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

V tomto dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání dovolatel odůvodňoval nesprávným právním posouzením věci.

Podle názoru dovolatele byl dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu vydán v rozporu s ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Matka žalobců zemřela ve vazbě ve věznici, její trestní stíhání bylo zastaveno a nebyl jí uložen trest propadnutí majetku; není tu rozhodné, že podle ustanovení § 33 zákona č. 119/1990 Sb. bylo v jejím trestním stíhání pokračováno. Podle názoru vyjádřeného v dovolání neodpovídá skutečnosti, že stát převzal při vysloveném propadnutí majetku J. a B. S. i majetek H. S. Za těchto uvedených okolností pokládal dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu nejen za odporující ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., které platí jen na ty právní skutečnosti v tomto ustanovení taxativně uvedené, ale měl i za to, že toto rozhodnutí je v rozporu i s ústavním pořádkem ČR . V dovolání byl vyslovován i názor, že odvolací soud nevzal v úvahu, jakým způsobem došlo k přechodu nároku na dědice H. S. po jejím úmrtí v roce 1952 ve smyslu tehdy platného ustanovení zákona č. 141/1950 Sb.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Také odvolacím soudům je v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti citovaného zákona (jako tomu bylo i v daném případě), podle dosavadních právních předpisů. Na to také odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, správně poukazoval.

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu v již citovaném znění) může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 13 odst. 1, ale i dalších ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., která se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení také na ně v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.

Dovolací soud se v daném případě zabýval posouzením pravomocných rozhodnutí soudů, vydaných v téže právní věci (vedené u Okresního soudu v Hradci Králové dříve pod sp.zn. 13 C 16/96), a to z hlediska aplikace a výkladu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (§ 2 odst. 2 písm. c/, § 3 odst. 4, § 5, § 6 odst. 1 a 2, § 7, § 12, § 13 odst. 2, § 19 a § 20), jakož i ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. V rozsudku z 9.11.1999, 28 Cdo 2058/98, bylo (na str. 6 v druhém odstavci) pouze k úplnosti posouzení věci uloženo soudům obou stupňů v dalším průběhu řízení ještě učinit doplňující zjištění, aby bylo možné přesvědčivě tu použít ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. v návaznosti na ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 2 písm. c/ i § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.

K citovanému rozsudku dovolacího soudu z 9.11.1999, 28 Cdo 2058/98, uvedlo za žalovaný stát Ministerstvo financí v písemném vyjádření z 5.5.2000, čj. 224/30 355/2000, že toto rozhodnutí respektuje, i když se s jeho závěry neztotožňuje. Z obsahu dovolání ze 7.8.2001, na jehož hlavní argumenty bylo již shora poukázáno, však vyplývá, že ze strany žalovaného jsou nyní i v dalším dovolacím řízení uplatňovány námitky, vznesené již v řízení před soudy obou stupňů před vydáním citovaného rozsudku dovolacího soudu z 9.11.1999, a to bez dovozování závěrů z dalšího dokazování, jež bylo provedeno v dalším průběhu řízení po vrácení věci Okresnímu soudu v Hradci Králové k tomuto dalšímu řízení (jež pak probíhalo pod sp.zn. 13 C 177/99).

Pokud jde o výsledky tohoto dalšího dokazování, provedeného v pokračujícím průběhu řízení ve smyslu závěrů obsažených v rozsudku dovolacího soudu z 9.11.1999 (28 Cdo 2058/98 Nejvyššího soudu), je dovolací soud toho názoru, že nepřinesly podklady pro odlišný právní závěr, než který byl zaujat v citovaném předchozím rozsudku dovolacího soudu; opodstatněně proto odvolací soud uvedl ve svém rozsudku z 27.6.2001 (sp.zn. 25 Co 171/2001 Krajského soudu v Hradci Králové), že z výsledků řízení vyplývá, že žalobci splnili všechny předpoklady pro poskytnutí náhrady ve smyslu § 20 odst. 2 a § 13 zákona č. 87/1991 Sb. a že jim tudíž náleží finanční náhrada podle § 13 odst. 5 tohoto zákona . Odvolací soud také ve svém rozhodnutí uvedl výtku vůči soudu prvního stupně, že přesto, že se v průběhu dalšího řízení nezměnil dodatečně zjištěný skutkový stav, v rozporu s ustanovením § 243d, věty druhé, občanského soudního řádu nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu a nadále se zabýval nad rámec závěrů rozhodnutí dovolacího soudu zkoumáním podmínek, které nejsou pro daný případ relevantní .

Za těchto okolností nemohl dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že tu rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolávajícího se státu Ministerstva financí ČR, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výtkami dovolatele, obsaženými v jeho dovolání, se zabýval dovolací soud již ve svém rozhodnutí z 9.11.1999, 28 Cdo 2058/98; podle názoru dovolacího soudu výsledky dalšího průběhu řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem nemají za následek změnu právních závěrů, obsažených v citovaném předchozím rozsudku dovolacího soudu z 9.11.1999. Pokud jde o otázku nároků dalších oprávněných osob ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k nárokům z dědění podle občanského zákoníku, na niž bylo v dovolání dovolatele navíc poukazováno, vycházel dovolací soud z výkladu uvedeného již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 116-117 /250-251/); ani tu však nebylo nutné měnit právní závěry, k nimž dovolací soud dospěl v předcházejícím rozsudku z 9.11.1999, 28 Cdo 2058/98.

Neshledal proto dovolací soud, že by rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, spočívalo na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a že by tedy toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesprávné, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění). Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 téhož právního předpisu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 6. června 2002

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu