28 Cdo 1645/2003
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1645/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce V. N., zastoupeného v řízení o dovolání advokátem, proti žalované R. H., zastoupené obecnou zmocněnkyní S. V., o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 276/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2002, č. j. 24 Co 124/2002-54, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2002, č. j. 24 Co 124/2002-54, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 10. 2001, č. j. 4 C 276/2000-46, kterým byl zamítnut návrh žalobce na povolení obnovy řízení ve věci Okresního soudu v Berouně, vedené pod sp. zn. 4 C 81/95.

Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním i právním závěrům prvostupňového soudu. Konstatoval, že žalobci nic nebránilo předložit označené listiny (potvrzení Okresního úřadu o neevidenci rodičů žalobce jako plátců důchodového pojištění, důkazy o délce zaměstnání žalobce, rozhodnutí o výši starobního důchodu matky žalobce) již v soudním řízení o věci samé. Nejde ani o případ, kdy by důkazy nemohly být provedeny v původním řízení proto, že by provedení listinných důkazů bránila překážka objektivní povahy. Nenastal tedy žádný z důvodů obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a/, b/ občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Označil v něm dovolací důvody, spočívající ve vadě řízení s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci a v nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že se uplatňují pouze důkazy a skutečnosti v dosavadním řízení již použité, nikoliv nové , že soudy nezhodnotily dostatečně všechny důkazy a že nebyly při jednání před soudy řádně provedeny důkazy v původním řízení . Rekapituloval dále, za současného předložení řady listin ve fotokopii, průběh řízení ve věci samé, zejména posouzení časového sledu postupní smlouvy s rodiči, převzetí majetku žalobce družstvem při kolektivizaci, notářského zrušení postupní smlouvy účastníky v souvislosti s jejím neschválením ONV v H. a konečně dědění majetku po matce rovným dílem se sestrou nynější žalovanou. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že k pravomocnému skončení věci, v níž se žalobce domáhá obnovy řízení, došlo rozsudkem Krajského soudu v Praze, který nabyl právní moc dne 15. 9. 1998. Po procesní stránce bylo tedy nutno vést dovolací řízení podle znění o. s. ř. účinného před 1. 1. 2001 (datum nabytí účinnosti novely č. 30/2000 Sb.); shodně procesní stav věci kvalifikoval pro účely odvolacího řízení i odvolací soud. Tento závěr se opírá o část dvanáctou zákona č. 30/2000 Sb., Přechodná a závěrečná ustanovení, hlavu I, bod 16., podle něhož se návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Již odvolací soud poučil žalobce, že dovolání proti jeho usnesení není přípustné. Dřívější úprava dovolacího řízení skutečně připouštěla dovolání pouze v případě, že by odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil (§ 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001). Bylo-li však usnesení soudu prvního stupně potvrzeno odvolacím soudem, pak žádné jiné ustanovení o. s. ř. v předchozím znění nepřipouští, aby účastník řízení o obnovu napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním.

Dovolací soud proto dovolání žalobce odmítl, jako směřující proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001).

Jen v rámci širšího poučení žalobce dovolací soud dodává, že při věcném posouzení dovolání by nebyl předmětem přezkumu postup soudů nižších stupňů, ať již z hlediska získávání skutkových zjištění či jejich právního posouzení, ve věci samé (tj. o zrušení dohody z 5. 1. 1954). Dovolatel se mylně domníval, že je účelné prostřednictvím právního zástupce takto celou věc znovu dovolacímu soudu předestřít. Aby mohlo být dovolání v případě přípustnosti úspěšné, musely by v něm být vzneseny oprávněné námitky v tom směru, že žalobcem označené listinné důkazy, rozhodné pro posouzení věci samé, nemohly být v původním řízení provedeny bez jeho viny, nebo že provedení takto označených důkazů zabránila v původním řízení překážka objektivní povahy (§ 228 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.); tedy námitky, směřující k závěru o existenci podmínek pro povolení obnovy řízení. Takové námitky však dovolání žalobce (ani žádné z jeho předchozích podání) neobsahovalo.

Žalované nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu