28 Cdo 1637/2016
Datum rozhodnutí: 27.02.2017
Dotčené předpisy: § 11a předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 1637/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce O. Ž. , zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 213/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. prosince 2015, č. j. 25 Co 289/2015-570, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 616 Kč k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem k odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové zrušil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 4. 2015, č. j. 3 C 213/2013-533, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 7. 5. 2015, č. j. 3 C 213/2013-539, a řízení zastavil ve vztahu k části výroku I., jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 5132 v k. ú. R. n. K., k uspokojení nároku žalobce na převod náhradního pozemku za pozemky, které mu nelze vydat, plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III., IV.). Uzavřel, že předmětné pozemky sice nebyly nabídnuty ve veřejné dražbě k prodeji, avšak při poskytování náhrady žalobci (jeho zemřelému strýci) postupoval stát liknavě s tím, že za 20 let nebyl schopen všechny nároky žalobce uspokojit.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti výroku II. rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) s tím, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci . Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 a ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014 a dále s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10-1. Žalovaná se vůči žalobci nechovala liknavě, svévolně ani diskriminačně, naopak žalobce žalované neposkytl dostatečnou součinnost k uspokojení svých nároků, neboť se po celou dobu ani jednou nepřihlásil do veřejné nabídky a rovnou vymáhal předem určené pozemky soudně. Liknavosti by se žalovaná mohla vůči žalobci dopustit pouze postupem v rámci veřejné nabídky, k čemuž ovšem nemohlo dojít. Navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu výroku II.) a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl odmítnutí dovolání s tím, že není přípustné.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je s ohledem na datum zahájení řízení podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení) a jednající podle § 241 odst. 2 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V judikatuře dovolacího (ale i Ústavního) soudu je dlouhodobě zastáván názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Pozemkovému fondu České republiky (dnes Státnímu pozemkovému úřadu jednajícímu za Českou republiku) uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných, pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, jak přiléhavě upozorňuje dovolatel, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení § 11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Nejvyšší soud musí zopakovat, že naznačené řešení situace, v níž oprávněná osoba (její právní nástupce) v důsledku nedostatků v postupu žalované není s to dosáhnout uspokojení svého nároku na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě, nepovažuje za diskriminační vůči jiným restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle něhož práva náležejí bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).

V tomto řízení přitom měl odvolací soud (vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně) za beze všech pochyb prokázané, že předmětné pozemky sice nebyly nabízeny ve veřejné dražbě, ovšem stát nebyl za dvacet let schopen uspokojit oprávněné požadavky žalobce, resp. jeho právního předchůdce, který, ač se dožil vysokého věku, se i přesto nedožil uspokojení svého nároku, a to vše v situaci, kdy byly (prokazatelně) vydávány (vhodné) pozemky jiným než oprávněným osobám, což vede k závěru o svévolném jednání státu stejně jako to, že takto bylo postupováno i přes mnohaletou ustálenou judikaturu upřednostňující převody vlastnického práva k pozemkům ve vlastnictví státu oprávněným osobám, zatímco stát upřednostňoval převody na jiné osoby, čímž osoby oprávněné diskriminoval; ostatně ještě v době rozhodování odvolacího soudu stále nebyl nárok žalobce zcela uspokojen. Odvolací soud se tedy ustálené judikatuře řešící v případě liknavosti a svévole ze strany státu možnost vydání konkrétních pozemků zcela zjevně nezpronevěřil a jeho právní posouzení věci je s ohledem na zjištěnou liknavost a svévoli žalované obecně zcela v souladu s ustálenou judikaturou, jakož i s rozhodnutími dovolacím soudem dříve vydanými ve skutkově a právně podobných věcech týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015). I z tohoto pohledu nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.

Dovolací soud současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR), jejichž hodnocením odvolací soud dochází k závěru o liknavosti a svévoli žalované (jejího předchůdce), je pak otázkou skutkových zjištění, pro jejichž přezkum rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (na tu lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1298/2016, a usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud pro úplnost dodává, že zcela nepřípadný je odkaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10-1 (dostupné též na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), jestliže v něm Ústavní soud přitakává závěrům vysloveným dříve v nálezu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, které ovšem nepokládá bezezbytku za aplikovatelné ve věci jím tehdy posuzované (lišící se tím, že zjištěná liknavost Pozemkového fondu byla méně závažná, nedosahující intenzity libovůle a svévole, zatímco oprávněná osoba od počátku usilovala o převod pozemků mimo veřejnou nabídku, určených k zastavění, nikoliv o vydání pozemků, kterou jsou a budou i nadále součástí zemědělského půdního fondu, a budou tedy plnit účel a cíl sledovaný zákonem o půdě a vyjádřený i v jeho preambuli). Totéž platí, pokud jde o zjevnou nedůvodnost dovolatelova odkazu na dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a rozsudek ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, vyznívají jednoznačně ve prospěch závěru, na kterém je vystavěno napadené rozhodnutí odvolacího soudu a usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, stojí na odlišném skutkovém základu; soudy nezjistily, že by ze strany státu došlo k liknavému či svévolnému jednání.

Na základě shora uvedeného nejsou splněna kritéria obsažená v § 237 o. s. ř., neboť dovolání žádnou otázku ve smyslu citovaného ustanovení nenabízí, a proto je Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna advokáta (počítaná z předmětu řízení 245 615 Kč) ve výši 9 300 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 9 odst. 3 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] z obou těchto částek ve výši 2 016 Kč, což představuje v součtu celkovou sumu 11 616 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta žalobce.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2017

Mgr. Miloš Pól
předseda senátu