28 Cdo 1633/2013
Datum rozhodnutí: 24.09.2013
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.




28 Cdo 1633/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobců a) J. L. , b) L. L. , oba bytem H. v Č., zastoupených Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem Litoměřice, Mírové náměstí 157/30, proti žalovanému J. P. , bytem L., zastoupenému JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem se sídlem Praha, Na Zámecké 457/5, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 77/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 14 Co 424/2011 239, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se žalobou ze dne 22. 6. 2001 domáhali zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím, kterou žalovanému v listopadu 1998 uvedenou částku zapůjčili. K poskytnutí peněz došlo za účelem společného podnikání žalobce a) a žalovaného, ke kterému však nakonec nedošlo. Ačkoliv byl žalovaný opakovaně vyzýván k vrácení půjčky, nikdy ji nesplatil, když tvrdil, že nemá peníze.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Potvrdil, že měl s žalobcem a) společně podnikat, avšak nakonec společné podnikání odmítl, protože jej považoval za nelegální. Dále uvedl, že žádnou půjčku od žalobců neobdržel a podanou žalobu považuje za druh pomsty žalobce a) za odmítnutí společného podnikání.
Okresní soud v Litoměřicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 2. 2004, č. j. 10 C 173/2001 88, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobci neprokázali uzavření smlouvy o půjčce se žalovaným, a proto jejich vztah se žalovaným posoudil jako vztah bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu. Soud vzal za prokázané, že žalobci se v prosinci roku 1998 dozvěděli, že dohoda o společném podnikání žalobce a) a žalovaného nebude realizována. Na základě tohoto skutkové zjištění dospěl k závěru, že subjektivní promlčecí doba práva žalobců na vydání bezdůvodného obohacení začala žalobcům běžet v prosinci 1998 a v čase podání žaloby bylo jejich právo již promlčeno.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 12. 2004, č. j. 10 Co 594/2004 117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č. j. 33 Odo 671/2005 136, rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je potřeba vyřešit právní otázku, zda byl vztah bezdůvodného obohacení mezi žalobci a žalovaným vztahem občanskoprávním nebo obchodněprávním, a potažmo otázku, zda se promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v souzené věci řídí úpravou v občanském nebo obchodním zákoníku. Dále uvedl, že při řešení uvedených otázek musí soud prvního stupně přihlédnout ke skutečnosti, zda bezdůvodné obohacení, jehož vydání je požadováno, bylo získáno na základě závazkového vztahu mezi podnikateli ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák.
Okresní soud v Litoměřicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 5. 2011, č. j. 7 C 77/2007 218, žalobě vyhověl, když vzal za prokázané poskytnutí částky 150.000,- Kč žalovanému ze společného jmění žalobců na společný podnikatelský záměr žalobce a) a žalovaného. Dále vzal za prokázané, že mezi žalobcem a) a žalovaným byla uzavřena dohoda o společném podnikání, která však byla pro neurčitost neplatná. Existenci smlouvy o půjčce se žalobcům v řízení nepodařilo prokázat, a proto jejich vztah s žalovaným posoudil jako bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklé z neplatného právního úkonu. Protože žalobce a) i žalovaný byli v čase poskytnutí peněz podnikateli a peníze byly žalovanému poskytnuty za účelem společného podnikání se žalobcem a), má vzniklý vztah bezdůvodného obohacení obchodněprávní povahu a promlčecí doba se v souzené věci řídí úpravou v obchodním zákoníku. Podle § 397 obch. zák. je promlčecí doba i pro vztahy bezdůvodného obohacení čtyřletá, a proto právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení nebylo v okamžiku podání žaloby promlčeno.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 14 Co 424/2011 239, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Mimo jiné tak vycházel ze závěru soudu prvního stupně o nedůvěryhodnosti výpovědi svědkyně I. P., který odůvodnil tím, že jako manželka žalovaného má I. P. přímý zájem na výsledku sporu, protože se pro žalovaného nepříznivé rozhodnutí soudu může projevit i v jejích majetkových poměrech, a navíc je její výpověď rozporná. K odvolací námitce žalovaného o nedůvěryhodnosti svědků navržených žalobci z důvodu jejich příbuzenského či přátelského vztahu k žalobcům uvedl, že není možné výpovědi těchto svědků označit za nedůvěryhodné jen z důvodů určitého vztahu k žalobcům, aniž by byly uvedeny konkrétní skutečnosti prokazující, že svědci vypovídali záměrně v neprospěch žalovaného. Nad rámec odůvodnění uvedl, že i v případě, že by vztah bezdůvodného obohacení mezi žalovaným a žalobci měl občanskoprávní povahu, mohlo by se v souzené věci jednat o výjimečný případ, kdy by případné uplatnění námitky promlčení žalovaným bylo v rozporu s dobrými mravy.
B. Dovolání

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 14 Co 424/2011 239, podal žalovaný dovolání. Namítal:
a) zatímco výpovědi svědků navržených žalující stranou shledal odvolací soud za důvěryhodné navzdory námitce žalovaného o jejich nedůvěryhodnosti z důvodu příbuzenského či přátelského vztahu, ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že výpověď I. P. je nedůvěryhodná z důvodů příbuzenského vztahu k žalovanému. Uvedeným nekonzistentním postupem se dopustil nesprávného právního posouzení věci, když nesprávně aplikoval § 125 a § 132 o. s. ř.
b) odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s odvolací námitkou žalovaného, že rozhodnutí soudu prvního stupně je založeno na nesprávných skutkových zjištěních.
c) odvolací soud vycházel z nesprávného skutkového zjištění, že byla uzavřena neplatná dohoda mezi žalobcem a žalovaným o společném budoucím podnikání. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by mělo k předání peněžních prostředků dojít z důvodu, který by zakládal obchodněprávní vztah mezi žalobcem a žalovaným, nelze v souzené věci aplikovat úpravu promlčení obsaženou v obchodním zákoníku.
d) závěr odvolacího soudu o rozporu případné námitky promlčení s dobrými mravy je založena na nesprávném skutkovém zjištění o nadstandardním přátelském vztahu mezi žalovaným a žalobcem.
Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili.

C. Přípustnost

Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Protože v souzené věci odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně je vyloučena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vyloučena je i přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání žalovaného proto může být založena toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu " právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. " Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jde-li o námitku nesprávného hodnocení důkazů odvolacím soudem (sub a/), nejedná se o námitku nesprávného právního posouzení věci, jak se domnívá žalovaný, ale o námitku napadající hodnocení důkazů soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů přitom nelze napadnout žádným z dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 01. 12. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1507/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 02. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1338/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 02. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4661/2009). Navíc ani ve způsobu hodnocení důkazů nelze spatřovat pochybení, když soud prvního stupně srozumitelně vyložil úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídil. V tomto směru dovolací soud poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně považoval výpověď I. P. za nedůvěryhodnou nejen z důvodů jejího vztahu k žalovanému, ale i z důvodu její rozpornosti. Uvedená námitka žalovaného proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Pokud jde o námitku, že se odvolací soud nevypořádal s odvolací námitkou žalovaného (sub b/), ani ta nemůže přípustnost dovolání založit, protože se jedná o námitku týkající se vady řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 563/03).
Námitkou zpochybňující skutková zjištění odvolacího soudu ohledně dohody mezi žalobcem a žalovaným o budoucím společném podnikání (sub c/) dovolatel sice zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, když tvrdí, že vztah bezdůvodného obohacení mezi žalobcem a žalovaným nemá obchodněprávní, nýbrž občanskoprávní povahu, ale činí tak poukazem na nesprávné skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena dohoda o budoucím společném podnikání, které odvolací soud převzal. Uvedenou námitkou tak dovolatel napadá skutkové zjištění soudu prvního stupně, na němž je založené právní posouzení věci soudem prvního stupně i odvolacím soudem, a proto ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit.
Konečně námitka, kterou dovolatel rozporuje závěr odvolacího soudu, že kdyby bylo právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno, bylo by uplatnění námitky promlčení žalovaným v rozporu s dobrými mravy (sub d/), je námitkou, která rovněž zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu. Ostatně tato námitka se týká hypotetické úvahy odvolacího soudu, jejíž zpochybnění nemá pro dovolatele žádný význam, pokud současně úspěšně nezpochybnil závěr odvolacího soudu o tom, že vztah bezdůvodného obohacení mezi žalobcem a žalovaným má obchodněprávní povahu. Z uvedených důvodů ani posledně uvedená námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovaný u dovolacího soudu neuspěl a žalobcům prokazatelné náklady nevznikly.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalovaného je nepřípustné, a proto dovolání žalovaného bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu