28 Cdo 1630/2011
Datum rozhodnutí: 01.10.2013
Dotčené předpisy: § 451 a § 457 předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 1 předpisu č. 116/1990Sb.




28 Cdo 1630/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobkyně Mgr. K. M. , bytem v P., zastoupené JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalovaným 1. Ing. V. W. , bytem v P., 2. Mgr. V. L. , bytem v P., 3. V. L. , bytem v P., 4. J. P. , 5. P. O. , bytem ve S., 6. V. P. , bytem v P., 7. MUDr. E. Š. , bytem v P. a 8. E. T. , bytem v C., všem zastoupeným JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 4, o zaplacení částky 43.930.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 196/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2010, č. j. 30 Co 225/2010, 30 Co 226/2010-254, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným, každému rovným dílem, k rukám JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 479.720,- Kč. O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 4. 2008, č. j. 5 C 196/2006-111, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení částky 43.930.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % od 10. 3. 2006 do zaplacení. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech řízení, a to tak, že ve výroku o nákladech řízení byl změněn rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že výše nákladů činí 452.112,- Kč, jinak byl v tomto výroku potvrzen (výrok II.). Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že ve výroku o nákladech řízení byl změněn rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení 450.672,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III.).
Odvolací soud takto rozhodoval ve věci nároků žalobkyně Mgr. K. M., jako právní nástupkyně původní nájemkyně Ing. L. Č., proti žalovaným, jako spolumajiteli nemovitostí, když podle tvrzení žaloby původní nájemkyně byla oprávněna k provedení rekonstrukce nemovitosti blíže uvedené v žalobě, jejíž hodnota se v důsledku investic provedených žalobkyní, zvýšila o žalovanou částku.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o nájmu a pronájmu nebytových prostor, uzavřené dne 13. 11. 1991 byly mezi žalovanými, resp. jejich právními předchůdci a Ing. L. Č. přenechány do užívání nemovitosti , a to budova na parcele č. 3429, pozemek parcela č. 3428 a pozemek parcela č. 3429, vše v obci Praha, k. ú. D., zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště Praha, v katastru nemovitostí pro obec Praha a katastrální území D. na LV č. 1834. Předmětem smlouvy byl pronájem nemovitostí s právem rekonstrukce stávajícího objektu, případně nové přístavby, pro účely pensionu nebo jiného ubytovacího zařízení včetně eventuální výstavby podzemních garáží a s právem provozu těchto zařízení s tím, že doba trvání nájmu byla stanovena do 31. 12. 2016 . Pronajímatelé se zavázali poskytnout nájemkyni veškerou součinnost při stavebním řízení s tím, že nájemkyně byla oprávněna zrekonstruovaný objekt provozovat sama nebo prostřednictvím jiné právnické nebo fyzické osoby. Po uplynutí sjednané doby nájmu se nájemkyně zavázala předat předmětné nemovitosti pronajímatelům případně jejich právním nástupcům ve stavu, v jakém se bude nacházet, bez nároku na úhradu provedeného zhodnocení , pokud bylo provedeno, případně jiných nákladů, které nájemkyni vznikly.
Dále zjistil, že dne 30. 3. 1992 bylo vydáno stavební povolení na rekonstrukci a nástavbu objektu bývalého OKD Zavadilka D. a kolaudačním rozhodnutím Obvodního úřadu v Praze 6 bylo prokázáno, že bylo povoleno užívání stavby, když účelem stavby byl penzion, přičemž užívání stavby k vymezenému účelu bylo povoleno ode dne 2. 10. 1992, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci.
Ze smlouvy o postoupení pohledávky a o přistoupení k závazku ze dne 7. 6. 1999 vzal odvolací soud za prokázané, že Ing. L. S. (dříve Č.) tedy nájemkyně, postoupila žalobkyni svůj nárok vyplývající z ustanovení § 667 odst. 1 o. z., který pramenil z nájemní smlouvy o nájmu a pronájmu nebytových prostor ze dne 13. 11. 1991.
Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že nájemní smlouva o nájmu a pronájmu nebytových prostor ze dne 13. 11. 1991 je smlouvou uzavřenou ve smyslu § 397 odst. 1, 2 a násl. o. z. ve znění účinném do 31. 12. 1991. Podle odvolacího soudu z daného ustanovení není možno dovozovat absolutní smluvní volnost stran ohledně dojednání způsobu užívání nemovitosti s tím, že ujednání o způsobu užívání nemovitosti musí být v souladu s § 85 zákona č. 50/1976 Sb. Zaujal názor, že pokud ujednání o užívání stavby bylo v rozporu s kolaudačním stavem stavby, jednalo se o ujednání nedovolené, a proto od počátku neplatné pro rozpor s ustanovením § 39 o. z. v tehdy platném znění. Odvolací soud ve shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pravým účelem, k němuž žalovaní, resp. jejich právní předchůdci přenechali Ing. S. (dříve Č.) své nemovitosti do dočasného užívání, bylo provozování penzionu případně jiného ubytovacího zařízení. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 311/2001 a sp. zn. 26 Cdo 2527/2009. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že smlouva současně uživatelce dávala právo k případnému provedení rekonstrukce objektu.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že neplatnost předmětné smlouvy mohla být posuzována i ve smyslu § 37 odst. 2 o. z. jako důsledek počáteční nemožnosti plnění , neboť užívání nemovitosti sjednaným způsobem nebylo zákonem dovolené, a tudíž od počátku nemožné. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2488/2003.
Podpůrně pak poukázal na to, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že původní doklady související s výstavbou domu se nedochovaly, nicméně v 30. letech sloužila tato budova veřejným zábavám, divadelním představením apod., v 60. a 70. letech byl objekt využíván jako kulturní dům. V průběhu roku 1985 byl provoz kulturního domu pro velmi špatný technický stav zastaven. Proto odvolací soud vyslovil, že ve smyslu § 104 zákona č. 50/1976 Sb. v tehdy platném znění je nutno vycházet z toho, že v době uzavření smlouvy ze dne 13. 11. 1991 se jednalo o stavbu kulturního domu, a tedy o stavbu pro školství a kulturu ve smyslu § 60 a násl. vyhl. č. 83/1976 Sb. v tehdy platném znění a nikoli o stavbu pro dočasné ubytování ve smyslu § 73 a násl. cit. vyhlášky. Dovodil, že předmětný objekt spolu s příslušejícími pozemky byl smlouvou ze dne 13. 11. 1991 přenechán žalovanými Ing. S. (dříve Č.) k užívání, jež bylo v té době rozporné se zákonem, a proto je třeba na tuto smlouvu pohlížet jako na neplatný právní úkon ve smyslu § 39 o. z.
Odvolací soud pro úplnost zmínil i zjištění, které k návrhu žalobkyně učinil v průběhu odvolacího řízení, totiž o existenci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2009, č. j. 22 Co 2/2009-155, v němž byl vysloven odlišný právní závěr. V tomto směru však poukázal na to, že nešlo o rozhodnutí, které by tuto spornou otázku řešilo s konečnou platností, takže nenastala vázanost tímto rozhodnutím ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř.
Konečně se ztotožnil odvolací soud s právní kvalifikací žalovaného nároku, jak to učinil soud prvního stupně. Dospěl totiž k závěru, že v této věci nemůže být dán nárok na úhradu zhodnocení nemovitosti podle ustanovení § 667 odst. 1 o. z. přičemž odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 172/1001), ale pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení, respektive dříve neoprávněného majetkového prospěchu ve smyslu ustanovení § 452 a § 457 o. z., jak to odpovídá závěrům Stanoviska Nejvyššího soudu ČSR Cpj 34/74, ze dne 28. 3. 1995.
Oproti soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které případně vzniklo rekonstrukcí objektu v průběhu roku 1992, nebyl předmětem smlouvy o postoupení pohledávky a přistoupení k závazku , uzavřené mezi Ing. L. S. a žalobkyní. Z uvedené smlouvy je totiž nepochybné, že nárok, kterýž měl být touto smlouvou postoupen, je skutkově vymezen zcela jinak, než nárok vzniklý z titulu bezdůvodného obohacení. Nelze tedy dovozovat, že bylo úmyslem postupitele a postupníka postoupení též nároků za situace, kdy smlouva ze dne 13. 11. 1991 bude shledána neplatnou. Zde odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 odo 311/2001 a sp. zn. 26 Cdo 2527/2009. Jestliže tedy žalobkyně pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení smlouvou ze dne 7. 6. 1999 jejím postoupením nezískala, pak ve sporu nemůže být věcně aktivně legitimována.
Podpůrně pak k této části argumentace odvolací soud dodal, že i pro případ existence aktivní legitimace žalobkyně ve sporu, obsotjí námitka promlčení vznesená žalovanými. Promlčecí lhůty je třeba aplikovat podle ustanovení obanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, ve smyslu § 100 ve spojení s § 107 o. z. s tím, že na promlčení je třeba aplikovat o. z. ve znění účinném od 1. 1. 1992, neboť rekonstrukční práce, které nemovitost případně zhodnotily, byly prováděny až po tomto datu (§ 868 přechodných ustanovení o. z.). Odlišnost v tomto právním názoru však není významná, neboť znění ustanovení o běhu promlčecích lhůt nedoznala novelou provedenou od 1. 1. 1992 zásadních změn.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odst. 3 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, který spatřovala v tom, že odvolací soud rozhodoval o právní otázce rozdílně od již vysloveného názoru na stejnou právní otázku stejným soudem, tedy Městským soudem v Praze, pouze jiným senátem. Namítala, že o skutečnosti, zda předmětná nájemní smlouva je či není platná, by měl existovat stejný právní názor už z důvodu principu legitimního či oprávněného očekávání a principu předvídatelnosti. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatelky soud prvního stupně nesprávně vyložil zákon, zejména ustanovení § 397 odst. 2 o. z. Tvrdila, že v nájemní smlouvě ze dne 13. 11. 1991 bylo specifikováno, že předmětem nájemní smlouvy je pronájem nemovitostí s právem rekonstrukce stávajícího objektu, případně nové přístavby pro účely penzionu nebo jiného ubytovacího zařízení včetně event. výstavby podzemních garáží a s právem provozu těchto zařízení. Namítala, že užívala nemovitosti po celou dobu platnosti smlouvy v souladu s jejím zněním a zároveň i v souladu s právními předpisy. Dovolatelka se domnívala, že veškeré právní posouzení celé věci závisí na skutečnosti, že nemovitosti, které byly Ing. Sobotkovou užívány jako hotel, byly takto užívány až po provedení kolaudace přestavby na hotel. V dovolání zopakovala závěry odvolacího soudu, s nimiž se zásadně neztotožnila a rovněž opakovala námitky uplatněné v odvolání. Dovolatelka navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání s tím, že se ztotožnili s názory soudů obou stupňů, že nájemní smlouva ze dne 13. 11. 1991 je neplatná. Ve skutečnosti nemovitost byla pronajata v rozporu s ustanovením smlouvy, tedy se stavebně technickým určením nemovitrosti. Poukazovali na další vady smlouvy, včetně neurčitosti dohodnutého nájemného, kterou sama žalobkyně v jiném sporu neúspěšně zpochybňovala. V této souvislosti dokládali, že ve skutečnosti neexistuje žádné jiné (s rozsudku odvolacího soudu v této věci) rozporné rozhodnutí jiného senátu téhož odvolacího soudu, a to právě proto, že v konečném rozhodnutí byla žaloba žalobkyně v oné odlišné věci zamítnuta. Doplňovali, že chování žalobkyně je šikanózní, míří na zbavení majetku žalovaných, stále užívá předmět nájmu s příjmem kolem 15 milonů ročně a za dobu více než šesti let neuhradila žádnou částku nájemného.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 24. 10. 2010, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Přitom zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Jak je patrno ze shora uvedeného shrnutí závěrů odvolacího soudu, spočívá jeho rozhodnutí na právním posouzení neplatnosti smlouvy o nájmu a pronájmu nebytových prostor, uzavřené dne 13. 11. 1991.
Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že v řízení o dovolání ve smyslu shora uvedených zákonných předpisů, totiž při posouzení otázky zásadního právního významu, předloženého dovolacímu soudu, je vyloučen přezkum otázek skutkového povahy. Dovolací soud je proto vázán skutkovými závěry odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, z nichž při svém právním hodnocení odvolací soud vycházel. To se týká celé obsáhlé části skutkových závěrů odvolacího soudu o povaze předmětné nemovitosti z hlediska jejího stavebně technického určení a obsahu zjištění z listinných důkazů, zejména odvolacím soudem konstatovaných smluv.
Dovolací soud k tomu dodává, že odkaz odvolacího soudu na předpisy zákona č. 116/1990 Sb., ve vztahu k stavebním předpisům, jak jsou shora uvedeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba považovat za přiléhavý a správný. Při skutkovém zjištění odvolacího soudu vážícím se k povaze nepřímého předmětu nájmu nenabízí se jiná kvalifikace než ta, která byla odvolacím soudem zaujata. Předmětem byl tedy pronájem nebytových prostor, jak to plyne z nesporných skutkových zjištění v této věci, a to ve stavu ku dni uzavření smlouvy. Právní hodnocení této otázky odvolacím soudem je přitom v souladu se závěry soudní praxe, jmenovitě shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odvolací soud odkazuje. Proto je bezcenná argumentace dovolatelky, poukazující na údajná odlišná rozhodnutí odvolacího soudu v jiných věcech. To se týká i odlišného názoru dovolatelky uplatněného s odkazem na název, obsah a důsledky smlouvy, která podle dovolatelky měla být posuzována odlišně. V tomto rozsahu jde proto o posouzení otázky, kterou nelze podřadit pod pojem otázky zásadního právního významu.
Pouze pro úplnost lze přičinit, že kromě polemiky se závěry odvolacího soudu, jež jsou obsahově shodné s tím, co žalobkyně uplatnila v odvolacím řízení, a s nimiž se odvolací soud, jak shora uvedeno, náležitě vypořádal s odkazem na dostupnou judikaturu, nelze z obsahu dovolání dovodit, v čem má nově spočívat otázka, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí řešící otázku zásadního právního významu.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu svým usnesením (§ 243b odst. 6 o. s. ř.) k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalovaným účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají (s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo s účinností od 7. května 2013 nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 396.160,- Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 7. a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 83.260,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto žalobkyni uložil, aby žalovaným nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 479.720,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu