28 Cdo 1623/2000
Datum rozhodnutí: 31.07.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1623/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání 1/ V. P. a 2/ M. P., oba zast. advokátem podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 21.7.1999, sp.zn. 26 Co 290/98 (v právní věci žalobkyně J. B., zast. advokátem, proti žalovaným l/ V. P., 2/ M. P., oba zast. advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 3 C 920/92), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaní 1/ a 2/ jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 1075,- Kč na účet advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 11. června l997 pod č. j. 3 C 920/92-167 podanou žalobu na uzavření dohody o vydání rekreační chaty č.p. 0507 se stavební parcelou

č. 329 a zahradou č. kat. 296/30 v katastrálním území P. zamítl. Žalobkyni uznal soud povinnou zaplatit žalovaným k rukám právního zástupce na nákladech řízení 4.910,- Kč, naopak žalované zavázal k uhrazení znalečného ve výši 4.006,- Kč na účet soudu.

Tento rozsudek Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. července l999 pod č. j. 26 Co 290/98-l96 na odvolání účastníků řízení tak změnil, že žalované uznal povinnými uzavřít dohodu o vydání rekreační chaty čp. 0507, postavené na stavební parcele č. 329 v katastrálním území P. V dalším byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud rovněž změnil výrok o znalečném tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit částku 2.003,- Kč a žalobkyně rovněž 2.003,- Kč; pokud jde o náklady řízení, odvolací soud vyslovil, že žádnému ze žalovaných se právo na jejich náhradu nepřiznává a v tomto směru napadený rozsudek rovněž změnil. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, ani zde nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně došel k přesvědčení, že při nabývání předmětné nemovitosti došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných. Ti totiž podle tehdy platných předpisů byli z titulu funkce prvního žalovaného vyloučeni z nabývání věcí zajištěných státem. Pokud žalovaní poukazovali na udělenou výjimku, pak je třeba říci, že i při udělování této výjimky došlo k porušení pokynu vydaného ministerstvem financí pro udělování těchto výjimek. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žalovaní jsou osobami povinnými ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výše uvedeném rozsahu.

Včas podaným dovoláním napadli žalovaní tento rozsudek v plném rozsahu. Dovolání zdůvodnili tak, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaní dále zpochybňují, že by jim žalobkyně dne 13. 3. 1995 zaslala výzvu k uzavření dohody o vydání věci a tvrdí, že jim tato nebyla doručena. Dovolatelé také napadají závěry odvolacího soudu ohledně údajně protiprávního zvýhodnění žalovaných, které mají za relevantně neprokázané. Dovolatelé uvádějí, že kupní smlouva byla uzavřena v době, kdy o chatu neprojevil zájem žádný jiný zájemce. Závěrem dovolatelé vytýkají, že rozsudek odvolacího soudu znamená zásah do jejich vlastnických práv a nastoluje reálný problém vypořádání vlastnických práv majitelů dvou nemovitostí.

K tomuto dovolání podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyjádření, ve kterém uvádí, že námitka ohledně doručení výzvy k uzavření dohody byla podána až v odvolacím řízení, přičemž z předchozích výpovědí a chování žalovaných nevyplynulo, že by tuto výzvu neobdrželi. Navíc se žalobkyni podařilo prokázat, že výzvu žalovaným zaslala. V době, kdy žalovaní koupili chatu v P. byl první žalovaný ve funkci místopředsedy a zároveň poslance SKNV. Už jenom tím došlo k porušení směrnice Ministerstva financí poř. č. 9/1966 Věstníku MF, která vylučuje z užívání a nabývání věcí ze zajištěného majetku a majetku nabytého státem mimo jiné také poslance národních výborů, totéž platilo také pro osoby s nimi žijící ve společné domácnosti. Výjimky z této směrnice se udělovaly pouze v případech zvláštního zřetele hodných. Za takový důvod nelze považovat téměř dvacet let práce ve stranických a státních funkcích", jak bylo uvedeno v žádosti o udělení výjimky.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§ 238 odst. l písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.

Po projednání věci soud dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.

Dovolací soud se především zabýval otázkou, zda jsou žalovaní osobami povinnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. Podle § 4 odst. 2 cit. zákona jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.

Žalovaní zakoupili předmětnou rekreační chatu kupní smlouvou uzavřenou dne 20. ledna 1975 s finančním odborem Okresního národního výboru P. V době uzavírání kupní smlouvy byl prvý žalovaný ve funkci poslance a místopředsedy Středočeského krajského národního výboru. Byl tedy z titulu své funkce na základě § 24 odst. 1 směrnice MF č. 9/1966 Věstníku MF vyloučen z užívání a nabývání majetku zkonfiskovaného státem. Totéž platí o osobách žijících ve společné domácnosti. Přesto bylo dne 23. 12. 1974 vydáno rozhodnutí realizační komise o prodeji chaty čp. 0507 S.-P. prvému žalovanému. Tomuto rozhodnutí o odprodeji, kterým byl prvý žalovaný upřednostněn před dalším žadatelem - Výborem SČSP při S. A. ČSR, předcházela poznámka v návrhu do realizační komise, kde se mj. uvádí, že žadatel pracuje již téměř 20 let ve stranických a státních funkcích, ať již na bývalém pracovišti v okrese B., tak i nyní ve funkci na SKNV. Následně pak dne 8. 1. 1975 požádal vedoucí finančního odboru ONV P. finanční odbor SKNV v P. o udělení výjimky z § 24 odst. 1 směrnice MF č. 9/1966 VMF pro prvého žalovaného. Výjimka byla prvému žalovanému povolena rozhodnutím vedoucího finančního odboru SKNV v P. s odkazem na výnos MF ČSR čj. 314/41.629/1966-Br z 12. 11. 1966 s tím, že je udělována prvému žalovanému jako poslanci a funkcionáři SKNV k zakoupení předmětné chaty.

Výnosem MF pro finanční odbory čj. 314/41.629/1966 ministerstvo financí stanovilo, že výjimky z ustanovení § 24 směrnice MF č. 9/1966 VMF mohly udělit finanční komise krajských národních výborů a Národního výboru P. v jednotlivých, zcela mimořádných případech z důvodů zvláštního zřetele hodných. Žádost o udělení výjimky nijak odůvodněna nebyla a rovněž samotné rozhodnutí o jejím udělení kromě odkazu na funkce prvého žalovaného neobsahuje žádné další relevantní skutečnosti. Dále nelze přehlédnout, že o výjimce nerozhodoval stanovený kolektivní orgán, tedy finanční komise KNV, nýbrž jednotlivec - vedoucí finančního odboru.

Vzhledem k těmto skutečnostem se dovolací soud ztotožnil s názorem soudu odvolacího v tom, že žalovaní byli při uzavírání kupní smlouvy protiprávně zvýhodněni a jsou tedy osobami povinnými ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Pokud jde o výzvu k uzavření dohody o vydání nemovitosti ze dne 13. března 1995, kterou žalobkyně uplatnila svůj nárok v řádné šestiměsíční lhůtě dané nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., prokázala žalobkyně její odeslání přijímací knihou odeslaných zásilek advokátní kanceláře svého právního zástupce, ze které bylo zjištěno, že výzva byla žalovaným zaslána doporučeně do jejich bydliště a poštou převzata k doručení dne 14. března 1995. Žalovaní navrhli předložení dokladu o odeslání a obdržení výzvy teprve dopisem ze dne

12. března 1997, kdy však již byla doručovací karta dodací pošty v souladu s předpisy skartována. Dovolací soud má ovšem za to, že vzhledem k chování žalovaných, kteří v předchozím průběhu řízení nezpochybňovali doručení této výzvy ani nenavrhovali doplnění dokazování v tomto směru lze považovat tvrzení žalovaných o nedoručení výzvy spíše za účelové. Žalobkyně tedy ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb žalované řádně vyzvala k vydání věci.

Pokud jde o rozsah nároku žalobkyně, bylo správně zjištěno, že žalobkyně nikdy nebyla vlastnicí stavebního pozemku p. č. 329 a pozemku č. kat. 296/30 - zahrady, vše v katastrálním území P. a nemůže se tedy domáhat jejich vydání. Za současného právního stavu, kdy se v právním řádu České republiky neuplatňuje zásada superficies solo cedit rozhodnutí odvolacího soudu skutečně znamená kolizi vlastnických práv obou stran sporu. Tato skutečnost, která není nijak protiprávní, však nebyla předmětem řízení a je na účastnících, jak svá vzájemná práva a povinnosti dále upraví.

Z těchto důvodů shledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení dovolání žalovaných zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. l o.s.ř., § l5l odst. l o.s.ř. a § l42 odst. l o.s.ř. Žalovaní neměli v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním vznikly výdaje na právním zastoupení za sepis vyjádření k dovolání podle § 7 a 9 odst. 3, písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění, ve výši 1000 Kč, jakož i na hotových výdajích podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, úhrnem tedy ve výši 1075 Kč. K úhradě této částky se společně a nerozdílně zavazují žalovaní 1/ a 2/.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31.července 2000

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová