28 Cdo 1622/2016
Datum rozhodnutí: 14.03.2017
Dotčené předpisy: § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb., § 11a předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 1622/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně A. K. , zastoupené Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 4 C 50/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2015, č. j. 13 Co 374/2014-88, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 275 Kč k rukám advokáta Mgr. et Bc. Filipa Schmidta, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 12. června 2014, č. j. 4 C 50/2013-68, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 2671/1 v k. ú. S. u B. (výrok I.); ve výroku II. pak rozsudek změnil tak, že žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 13 191,50 Kč (výrok II.) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 8 694 Kč (výrok III.). Posuzoval odůvodněnost stažení předmětného pozemku z první veřejné nabídky žalovanou a dospěl k závěru, že nenaplňovalo podmínky § 6 zákona o půdě, tedy stažení nabídky z důvodu, že by byl převod pozemku v rozporu se zákonem. Neocenění některých, z pohledu celého pozemku, zanedbatelných dodatečně oceněných součástí neznamenalo, že by byl převod pozemku v rozporu se zákonem. Tyto nedostatky v ocenění způsobila žalovaná, ačkoli bylo její povinností připravit pozemek do veřejné nabídky tak, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům v procesu jeho vydávání. Její chování je proto možno hodnotit jako liknavé a stažení z veřejné nabídky jako svévolné. Nelze také přihlížet k druhé veřejné nabídce, neboť jde o postup odporující ustanovení § 11a odst. 15 zákona o půdě a předmětný pozemek je třeba hodnotit jako pozemek, který byl stažen z veřejné nabídky neodůvodněně. Uvedené nemůže jít na vrub uspokojení restitučního nároku žalobkyně, s nímž je žalovaná dlouhodobě v prodlení. Pokud se žalobkyně domáhá převodu konkrétního pozemku, lze její nárok považovat za legitimní a předmětný pozemek je možno považovat za pozemek pro vypořádání vhodný.

Proti výroku I. a II. rozsudku odvolacího soudu podala s poukazem na ustanovení § 237 o. s. ř. žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyni byly vydány některé pozemky v k. ú. M., ovšem pozemek parc. č. 320/2 v k. ú. M. vydán být nemohl, a proto žalobkyni náležela náhrada podle § 11 odst. 2 a § 17 zákona o půdě. V daném případě však nejsou splněny podmínky pro převedení konkrétního pozemku na základě rozhodnutí soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozsudek ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, nebo rozsudek ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008). Oprávněné osoby nemají podle zákona o půdě právo výběru konkrétních pozemků, jež jim mají být jako pozemky náhradní převedeny do vlastnictví (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006). Žalovaná se také nechovala liknavě, svévolně ani diskriminačně, a proto navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (ve výroku I., II.) a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání pro jeho zjevnou nepřípustnost (neboť není dán nesoulad s ustálenou judikaturou dovolacího soudu) a pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že jde o dovolání přípustné, aby jej zamítl jako nedůvodné.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je s ohledem na datum zahájení řízení podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení) a zastoupenou v souladu s ustanovením § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V judikatuře dovolacího (ale i Ústavního) soudu je dlouhodobě zastáván názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Pozemkovému fondu České republiky (dnes Státnímu pozemkovému úřadu jednajícímu za Českou republiku) uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, jak přiléhavě upozorňuje dovolatel, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé či dokonce svévolné (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a dále také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, a z rozhodnutí Ústavního soudu nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení § 11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Nejvyšší soud nakonec musí zopakovat, že naznačené řešení situace, v níž oprávněná osoba (její právní nástupce) v důsledku nedostatků v postupu žalované není s to dosáhnout uspokojení svého oprávněného nároku na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě, nepovažuje za diskriminační vůči jiným restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle něhož práva náležejí bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).

V tomto řízení přitom měl odvolací soud (vycházeje z dostatečných skutkových zjištění soudu prvního stupně) za beze všech pochyb prokázané, že jednání žalované jest považovat za liknavé a svévolné, když vyšel z toho, že předmětný pozemek byl stažen z první veřejné nabídky neodůvodněně (což nemůže jít k tíži restituenta) a taktéž jeho následné zařazení (po navýšení ceny) musí být přičítáno k tíži žalované, neboť jde o postup odporující ustanovení § 11a odst. 15 zákona o půdě. Současně bylo prokázáno, že restituční nárok žalobkyně nebyl dlouhodobě (v přiměřené lhůtě) zcela uspokojen žalovaná je v prodlení s plněním žalobkyni již 18 let (v době rozhodování soudu prvního stupně).

Dovolací soud současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR), jejichž zhodnocením odvolací soud dochází k závěru o liknavosti a svévoli žalované (jejího předchůdce), je pak otázkou skutkových zjištění, pro jejichž přezkum rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (na tu lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1298/2016, a usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud pro úplnost dodává, že zcela nepřípadný je odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, neboť jím byla řešena jiná problematika. V dané věci se odvolací soud napadeným rozsudkem, jak podrobně rozebráno shora, neodchýlil ani od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, a ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, které právě pro případ liknavého a svévolného postupu umožňují uplatnění nároku na převod konkrétního, oprávněnou osobou vybraného pozemku.

Závěry, na kterých (po zjištění liknavého postupu žalované) odvolací soud vystavěl své rozhodnutí, jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dlouhodobě vyřešeny, což je ostatně dovolatelce jenom z poslední doby známo z desítek obdobných sporů, a Nejvyšší soud nevidí důvod se od této judikatury odchýlit. Dovolání proto přípustné být nemůže, neboť žádnou otázku ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenabízí, a proto je Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.

Ačkoli žalovaná výslovně napadla rozhodnutí soudu druhého stupně v celém rozsahu, proti výroku o náhradě nákladů řízení žádné konkrétní námitky neuplatnila; nenaznačila, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k nákladovému výroku (výroku II). Absence těchto obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a která brání pokračování řízení o dovolání, pročež muselo být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobkyně patří odměna advokáta (počítaná z hodnoty nárokovaného pozemku ve výši 11 706,90 Kč) v částce 1 580 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] z obou těchto částek, což celkem představuje sumu 2 275 Kč, kterou je žalovaná povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího advokáta.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2017

Mgr. Miloš Pól
předseda senátu