28 Cdo 1618/2006
Datum rozhodnutí: 21.05.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1618/2006


U S N E S E N Í





Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. s. Z. T., zastoupenému advokátem, o určení členství, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 61/2004, o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 3. 11. 2005, č.j. 15 Co 669/2005-125, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 8. 2005, č. j. 1 C 64/2004-100, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je členem M. s. Z. T., se sídlem v T., H. C. Odvolací soud změnil výši náhrady nákladů před soudem prvního stupně, jež byl žalobce povinen nahradit žalovanému, a stanovil povinnost žalobce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 7.048,- Kč.


Odvolací dospěl k závěru, že v řízení se nelze zabývat věcnými důvody pro vyloučení člena sdružení - lze zkoumat jedině to, zda jde o správní akt, zda byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Předmětnou žalobu bylo nutné podle odvolacího soudu projednávat a rozhodnout o ní v režimu správního soudnictví podle části páté o. s. ř. (§ 244 a násl. ve znění po novele č. 151/2002 Sb.). Zjistil přitom, že na členské schůzi žalovaného občanského sdružení bylo dne 19. 7. 1998 přijato rozhodnutí o vyloučení žalobce. Rozhodoval o tom orgán, kterému takovou pravomoc stanovy svěřují. K právní moci rozhodnutí postačilo ústní oznámení, k němuž vůči žalobci došlo minimálně v únoru 2004, a poté na členské schůzi 20. 3. 2004.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž přičítal napadenému rozsudku po právní stránce zásadní význam. Otázku zásadního právního významu dovolatel spatřoval v tom, zda členská schůze občanského sdružení, založeného podle zákona č. 83/1990 Sb., má pravomoc rozhodnout o vyloučení člena ze sdružení i po uplynutí propadné (prekluzivní) lhůty vymezené pro trvání této pravomoci. V čl. 8 odst. 3 stanov byla vyjádřena pravomoc členské schůze rozhodnout o vyloučení člena resp. tuto věc projednat do jednoho roku ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. V daném případě však k vyloučení dovolatele došlo v roce 1998, přičemž k údajnému porušení povinnosti mělo dojít v roce 1995. O vyloučení žalobce bylo tedy rozhodnuto po uplynutí jednoroční propadné lhůty, tj. v okamžiku, kdy žádný orgán žalovaného neměl pravomoc takto rozhodnout. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně také rozsudek soudu prvního stupně. Dále žádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve výroku, kterým byla dovolateli uložena povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů.


Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Dovodil, že i když má v jinak bezpředmětném a účelovém dovolání dovolatel v podstatě pravdu, měl rozhodnutí členské schůze (učiněné po lhůtě) napadnout správní žalobou. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.


Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř a jeho tvrzení bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).





Dovolání není přípustné.





Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Žádnou z alternativ zásadního právního významu však nelze dovodit.


Dovolací soud se nemohl zabývat tvrzeními dovolatele o překročení propadné lhůty členskou schůzí při rozhodnutí o jeho vyloučení. Ustanovení § 237 odst. 3 in fine o. s. ř. ho totiž nutí k hmotněprávnímu přezkumu v podstatě všech určujících právních závěrů napadeného rozhodnutí. Při tomto přezkumu dost dobře nemohl odhlédnout od znění žalobního petitu resp. rozsudečného výroku obou nižších instancí.


Již drahnou dobu je konstantně judikováno, že na řízení o žalobě směřující proti rozhodnutí interního orgánu občanského sdružení nelze nahlížet jako na řízení vedené podle části páté o. s. ř. Judikát, jenž tvrdil opak (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 1995, sp. zn. 7 Co 1789/95, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. 57/1996), byl korigován nejprve rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1177/96 (uveřejněným pod R 47/99) a poté nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1998, sp. zn. IV. ÚS 9/98 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS sv. 10, č. 36). Tento nález zdůraznil, že jde o řízení mimo oblast veřejné správy a je tedy třeba užít část třetí o. s. ř. s možností podání opravného prostředku. Tento právní názor následně bez výhrad akceptovaly obecné soudy s tím, že po jistou dobu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1177/96 nebo usnesení téhož soudu sp. zn. 20 Cdo 2317/98 tolerovaly znění žalobního petitu znějící na určení neplatnosti či zrušení rozhodnutí orgánu občanského sdružení.


Takový žalobní petit však nelze tolerovat ode dne 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnost zákon č. 151/2002 Sb., jímž se mj. změnil zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, a to právě v ustanovení § 15 odst. 1 o opravném prostředku člena sdružení k soudu proti rozhodnutí orgánu sdružení. Namísto předchozího textu, navozujícího nežádoucí konotace slovy o přezkoumání zmiňovaného rozhodnutí, zní citované ustanovení nyní tak, že


Považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí, požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem nebo stanovami (zdůrazněno NS).


Petit žaloby, podané 15. 4. 2004, měl tedy znít právě takto a jedině takovému petitu mohly eventuálně nižší instance vyhovět svým rozsudečným výrokem. Nikoli však petitu, požadujícímu určení členství žalobce u žalovaného. Zákon je v citovaném § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů formulován zdrženlivě (nikoli např. určení neplatnosti rozhodnutí) proto, aby nad nezbytnou míru nezasahoval do spolkové interní autonomie. Konsekvence plynoucí z případné soudní deklarace rozporu napadeného rozhodnutí se zákonem či stanovami si již musí dořešit občanské sdružení samo.


Z řečeného vyplývá, že v § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. jde o tzv. zákonnou žalobu, byť určovací povahy, a že jinak než takto petitorně znějící žalobě nemůže být vyhověno, neboť by to postrádalo oporu v hmotném právu. V tomto ohledu je judikatura Nejvyššího soudu naprosto konstantní, jak je patrno např. z rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2750/2005, 28 Cdo 2025/2006 a řady dalších. Princip spolkové autonomie (srov. zejména § 1 odst. 1, § 3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb.) velí soudu nezasahovat do činnosti občanských sdružení jakýmkoli jiným způsobem, než výslovně dovoluje zákon.


Žalující straně nelze přičíst k dobru, že původně žalovala také správně (jeden ze dvou petitů zněl v souladu se shora citovaným zněním § 15 odst. 1 cit. zák.) a že po výzvě soudu prvního stupně, požadující upřesnit žalobu , vzala právě onen relevantní petit zpět. Rolí dovolacího soudu není zhojovat následky nepřiléhavých dispozičních projevů účastníků, zejména ne v takovém dovolacím řízení, jehož účelem je z hlediska přípustnosti (viz znění § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) sjednocování judikatury, nikoli náprava procesních vad.





Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl, i když mohl přisvědčit jen výroku rozsudku odvolací instance, nikoli jeho odůvodnění.


Dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení, jak shora uvedeno. Podání žalovaného totiž dílem jen reprodukovalo názory nižších instancí, dílem pak přinášelo takové právní názory, jež jsou v příkrém rozporu se zněním zákona i judikaturou. Za těchto okolností nešlo o účelně vynaložené náklady ve smyslu § 243c odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 21. května 2007


JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.


předseda senátu