28 Cdo 1615/2016
Datum rozhodnutí: 03.05.2017
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. p) předpisu č. 229/1991Sb., § 14 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb., § 28a předpisu č. 229/1991Sb., § 30 předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 1615/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyň a) J. H. , a b) M. V. , zastoupených JUDr. Pavlínou Vondráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jarníkova 1881/2, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení výše finanční náhrady za nevydané pozemky , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 69/2012, o dovolání žalobkyň a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2015, č. j. 68 Co 299/2015-154, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2015, č. j. 68 Co 299/2015-154, se ve výroku II. a v části výroku I., jíž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. dubna 2015, č. j. 4 C 69/2012-119, potvrzen ve výrocích IV. až VII., ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 25. 4. 2013, č. j. 4 C 69/2012-36, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 5. 2013, č. j. 4 C 69/2012-41, zamítl žalobu na určení, že matce žalobkyň J. K. [původní žalobkyni a)] svědčil ke dni úmrtí nárok na náhradu za nevydané části pozemku PK č. 307/1 a pozemků PK č. 441 i 486 v katastrálním území Ř. ve specifikované výši (výroky I. a IV.) a že obdobným právem jsou nadány též žalobkyně (výroky II., III., V. a VI.), přičemž rozhodl o nákladech řízení. Žalobkyně se domáhaly autoritativního stanovení výše jejich nároku na peněžitou náhradu za části pozemků, které jim nebylo možné vydat pro překážku zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon č. 229/1991 Sb. či zákon o půdě ). Soud konstatoval, že pozemek PK č. 307/1 měl v době odnětí (v roce 1969, kdy bylo právnímu předchůdci žalobkyň V. K. znemožněno danou nemovitost užívat) zemědělskou povahu, pročež v souladu s § 30 zákona č. 229/1991 Sb. spadá do rozsahu uvedeného předpisu a oprávněným osobám za něj náleží náhrada (nikoli však jako za pozemek stavební, nehledě na to, že na něm bezprostředně po odnětí byla realizována stavba nákupního střediska). Pozemky PK č. 441 a 486 pak v době přechodu na stát na základě kupní smlouvy (tj. v říjnu 1989) byly již zastavěny silnicí, soud ovšem přesto dovodil působnost zákona č. 229/1991 Sb., neboť měl za to, že k odnětí vlastnického práva ve smyslu § 30 daného zákona došlo v době, kdy byl právní předchůdce žalobkyň vyloučen z jejich užívání, tedy před započetím stavby zmíněné pozemní komunikace. I za tyto nemovitosti tudíž žalobkyním přísluší náhrada coby za pozemky zemědělské, což koresponduje s procesním stanoviskem žalované. Soud, ač konstatoval, že žalobkyně bezesporu mají nárok na určité peněžité plnění, žalobu zamítl v celém rozsahu, neboť směřovala k ocenění předmětných pozemků jako stavebních, s čímž se nemohl ztotožnit.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2013, č. j. 68 Co 312/2013-59, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyň potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s obvodním soudem jak v úsudku, že sporné pozemky lze subsumovat rozsahu § 30 zákona č. 229/1991 Sb., neboť v době jejich faktického odnětí právnímu předchůdci žalobkyň byly užívány k zemědělským účelům, tak v závěru, že žalobkyním náleží s ohledem na nemožnost provedení naturální restituce náhrada odpovídající zemědělské povaze odebraných pozemků. Rozhodnutí soudu první instance proto jako věcně správné potvrdil.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 4. 2014, č. j. 28 Cdo 444/2014-79, rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně k dovolání žalobkyň zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. Zdůraznil přitom, že i v dané věci je namístě zohlednit jeho dřívější judikaturu, v souladu s níž se za odňaté pozemky v režimu zákona č. 229/1991 Sb. poskytuje náhrada jako za pozemky určené pro stavbu, přestože byly v době přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, jsou-li zde okolnosti nasvědčující jejich stavebnímu charakteru v okamžiku odnětí (kupř. účelové určení územně plánovací dokumentací k zastavění, vykoupení za účelem bezprostředně realizované výstavby apod.). Jelikož soudy nižších stupňů naznačenou tezi dostatečně nezohlednily, nemohla jejich rozhodnutí obstát coby korektní.

Obvodní soud pro Prahu 3 následně rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 4 C 69/2012-119, určil, že J. K. svědčil ke dni úmrtí nárok na náhradu za nevydanou část pozemku PK č. 307/1 ve výši 346.333 Kč (výrok I.) a totéž oprávnění svědčí rovněž každé ze žalobkyň (výroky II. a III.), naproti tomu žalobu o určení nároků žalobkyň, potažmo J. K. na náhradu za části pozemků PK č. 441 a 486 odpovídajících částce 779.416 Kč pro každou z oprávněných osob zamítl (výroky IV. až VI.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII.). Soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu, dovodil, že prve zmíněná nemovitost měla v době přechodu na stát zemědělský charakter, avšak žalobkyně za ni mohou požadovat náhradu jako za pozemek stavební, neboť již v době odkupu pozemku státem existovalo územní rozhodnutí o jeho zastavění nákupním střediskem. Odnětí pozemků PK č. 441 a 486 právnímu předchůdci žalobkyň nyní soud situoval do let 1951 a 1952, kdy je převzalo zemědělské družstvo, a vyloučilo tak vlastníka z jejich užívání. Nebylo přitom možné, aby soud dotčené pozemky hodnotil k určitému datu z hlediska posouzení aplikovatelnosti zákona o půdě a jejich povahu pro účely výpočtu výše náhrady zkoumal k době odlišné, jak navrhovaly žalobkyně. Dovodil-li tedy, že zmíněné pozemky byly fakticky odňaty v 50. letech, kdy na nich byla nepochybně provozována zemědělská výroba, musel současně konstatovat, že žalobkyním náleží toliko náhrada za zemědělské, nikoli stavební nemovitosti, přestože právní přechod vlastnictví na stát se odehrál až na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1989 (po jejich zastavění silničním obchvatem).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2015, č. j. 68 Co 299/2015-154, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyň i žalované potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud plně podpořil argumentaci obvodního soudu týkající se pozemku PK č. 307/1. Za skutečnost zakládající přechod pozemků PK č. 441 a 486 na stát ovšem pokládal až uzavření kupní smlouvy v roce 1989. V té době již byly uvedené nemovitosti zastavěny dálnicí, a neměly tak zemědělský charakter, což ve vztahu k nim vylučuje použitelnost zákona č. 229/1991 Sb., jakož i úspěšnost vznesení jakéhokoli nároku na peněžitou náhradu za ně v režimu citovaného předpisu.

Proti rozsudku odvolacího soudu (posuzováno dle obsahu toliko proti té části jeho meritorního výroku, jíž byly potvrzeny výroky I. až III. prvoinstančního rozhodnutí) podala žalovaná dovolání, které pokládala za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), s tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Žalovaná dále toliko polemizuje se způsobem stanovení ceny pozemku PK č. 307/1, vyslovujíc myšlenku, že vzpomenutý pozemek měl být posuzován jako zemědělský, neboť podle zákona o půdě nelze nemovitost oceňovat coby stavební, a namítajíc, že jeho hodnotu bylo namístě ponížit o 60 % z důvodu stavební nesrostlosti, potažmo reflektovat umístění pozemku mimo hlavní město (Ř. se součástí P. staly až v roce 1974, tedy téměř 2 roky po přechodu dané věci na stát). Nejvyššímu soudu závěrem navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

Rozsudek Městského soudu v Praze dovoláním napadly (ve výroku I. potud, pokud jím bylo potvrzeno částečné zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, a ve výroku II.) rovněž žalobkyně, jež předestřely, že otázka rozlišování mezi okamžikem faktického a právního odnětí pozemků státem z hlediska aplikace zákona o půdě nebyla Nejvyšším soudem dosud vyřešena. Dovolatelky podotýkají, že zpočátku nebyla aplikovatelnost zákona č. 229/1991 Sb. v posuzované kauze nikterak zpochybňována, a teprve po zrušení prvotních rozhodnutí soudů nižších stupňů dovolacím soudem byl daný problém otevřen. Dospěly-li přitom soudy k závěru, že se již v době odnětí jednalo o pozemky stavební, jedná se o úvahu pro žalobkyně překvapivou a rozpornou s principem ochrany důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. Pokud jde o věcné řešení dané otázky, je z rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu patrné, že rozlišuje pojmy faktického a právního odnětí pozemku, přičemž v souladu s požadavkem ve vztahu k oprávněným osobám vstřícného výkladu restitučních předpisů by pro účely posouzení působnosti zákona o půdě měl být rozhodující okamžik faktického převzetí držby, zatímco při výpočtu náhrady by měl být zkoumán stav nemovitosti ke dni právního přechodu vlastnického práva na stát.

Žalobkyně dále upozorňují, že pozemky PK č. 441 a 486 byly jejich právnímu předchůdci fakticky odňaty podstatně dříve, než bylo vlastnické právo k nim formálně převedeno na stát kupní smlouvou z roku 1989, přičemž v době prvotního vyloučení V. K. z užívání dotčeného majetku byly předmětné nemovitosti bezesporu užívány k zemědělským účelům Jednotným zemědělským družstvem Ř. Náhrada by ovšem dovolatelkám měla být v intencích judikatury Nejvyššího soudu (kupř. usnesení sp. zn. 28 Cdo 1816/2013) poskytnuta jako za pozemky stavební. Postup odvolacího soudu, který sedm let po vydání rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzujícího, že žalobkyním svědčí nárok dle zákona o půdě, dovodil neaplikovatelnost uvedeného předpisu na řešený skutkový stav, pak nelze než pokládat za svévolný a protivící se smyslu a účelu restitučního procesu.

Z těchto důvodů se žalobkyně domáhají, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odpovídajícím způsobem změnil tak, že jejich žalobě v plném rozsahu vyhoví, popřípadě aby jej zrušil a věc Městskému soudu v Praze vrátil k dalšímu řízení.

V řízení o dovoláních bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými, respektive jednajícími zaměstnancem s právním vzděláním v souladu s § 241 o. s. ř., zabýval jejich projednatelností a přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je obligatorní náležitostí tohoto opravného prostředku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo1610/2015) a nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 837/2014). Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, který z tam uvedených předpokladů považuje za splněný (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5734/2016), přičemž spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4624/2014, ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1002/2015, a ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3974/2016). Naproti tomu žádost, aby dovolací soud posoudil určitou právní otázku jinak než soud odvolací, nekoresponduje s žádným z hledisek přípustnosti předvídaným § 237 o. s. ř. (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4055/2014, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5444/2014).

Uvedla-li žalovaná ve svém dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, jež má být dovolacím soudem vyřešena jinak, aniž by nastínila, na jakou judikatorně již vyřešenou otázku má Nejvyšší soud revidovat svůj náhled, zjevně tím zákonným požadavkům nedostála, a její dovolání, trpící vadami, jež znemožňují pokračovat v dovolacím řízení, tak muselo být v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnuto.

Pro úplnost lze podotknout, že možnost poskytnutí náhrady za pozemek, který se nevydává v režimu zákona o půdě, coby za pozemek určený pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., se v judikatuře dovolacího soudu dlouhodobě připouští (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1949/2016), přičemž žalovaná nenaznačila žádné relevantní argumenty, pro něž by tento výklad měl být opuštěn. Konkrétní způsob ocenění nevydaného pozemku pak představuje součást skutkového základu věci (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 959/2009, a jeho usnesení ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016), jenž dovolacímu přezkumu podle účinné právní úpravy nepodléhá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2447/2016). Sluší se nicméně alespoň připomenout, že k vlivu administrativních změn územního členění obcí (jako je dovolatelkou akcentované začlenění obce Ř. do struktury hlavního města P.) na tržní hodnotu pozemků se judikatura staví skepticky (viz namátkou nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, body 16 a 17).

Dovolání žalobkyň bylo naproti tomu shledáno nejen splňujícím zákonem vyžadované náležitosti, ale též přípustným, neboť otázku možnosti rozlišování faktického a právního odnětí pozemků pro účely posouzení působnosti zákona o půdě na straně jedné a výpočtu náhrady za nevydané nemovitosti na straně druhé dovolací soud dosud explicitně neřešil.

Dovolatelkami předestřený právní názor, dle něhož by pro posouzení aplikovatelnosti zákona č. 229/1991 Sb. mělo být určující faktické odnětí pozemku, zatímco pokud jde o náhradu, bylo by třeba za relevantní pokládat okamžik právního nabytí vlastnického práva státem, arci přesvědčivým není. Neživotnost naznačené distinkce se podává již z toho, že ve velmi četných případech neexistoval jiný než faktický zásah do práv původního vlastníka, neboť se stát majetku chopil bez jakéhokoli právního důvodu, vlastnický status si toliko protiprávně uzurpoval a nedostatky v jeho právním postavení byly zhojeny až po skončení rozhodného období vydáním restitučních zákonů, jež v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k věcem, které získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by jinak bývalo možné uplatnit vlastnické právo k řečeným statkům podle obecných předpisů (viz kupř. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a dále též navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1093/2008, či ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 336/2013; i v těchto situacích se přitom hovoří o přechodu majetku na stát , jímž zde ovšem není míněn přechod vlastnického práva, nýbrž pouze převzetí držby, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 778/2010, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010). Stejně tak je přinejmenším teoreticky myslitelná též opačná situace, v níž stát získal vlastnické právo k určité věci způsobem odpovídajícím některé ze skutkových podstat upravených zákonem č. 229/1991 Sb., nikdy se ale nechopil její držby, již nadále vykonával původní vlastník. V uvedených případech by pak bylo lze stanovit výhradně den faktického nebo právního odnětí pozemku, nikoli však oba, čímž by se žalobkyněmi navrhovaná konstrukce stala nepoužitelnou.

Nejvyšší soud nadto neshledává žádného věcného důvodu, proč by působnost zákona o půdě měla být hodnocena podle stavu pozemku k odlišnému časovému bodu, než je ten, který má význam pro výpočet náhrady. Pojetí, dle něhož by charakter nemovitosti k datu právního nabytí vlastnického práva státem měl předurčovat výši náhrady, zatímco aplikovatelnost zákona č. 229/1991 Sb. by se odvíjela od stavu pozemku v době faktického odnětí, nelze přesvědčivě podpořit poukazem na imperativ preference výkladu restitučních předpisů vstřícného k oprávněným osobám (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06), neboť není nikterak samozřejmé, že by jeho účinky byly v každém jednotlivém případě pro oprávněné osoby výhodné (lze se domnívat, že budou existovat četné situace, v nichž stát formálně nabyl vlastnického práva dříve, než se chopil držby; zde by žalobkyněmi prezentovaný přístup mohl naopak restituční nároky zkracovat či je zcela vytěsňovat). Rozlišení mezi pojmy odnětí a přechod na stát pak konečně (oproti mínění dovolatelek) nemá oporu ani v rozhodování vrcholných soudů, jež zmíněné koncepty v daném kontextu zjevně používají v zásadě promiscue , a nic nenasvědčuje tomu, že by v kterémkoli ze žalobkyněmi citovaných judikátů plnilo obměňování uvedených pojmů jinou funkci než stylistickou. Lze ostatně najít řadu rozhodnutí, v nichž je působnost zákona o půdě spojována s datem přechodu na stát (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3574/2007, nebo jeho rozsudek ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009), a naopak náhrada je kalkulována s ohledem na stav k okamžiku odnětí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015), což nezakládá inkonsistenci v judikatuře Nejvyššího soudu (neb řečený soud v daném kontextu předmětné výrazy sémanticky neodlišuje), nýbrž pouze vyvrací interpretaci dosavadní rozhodovací praxe provedenou dovolatelkami.

Dovolací soud proto dospívá k závěru, že rozhodný časový bod odnětí nemovitostí, respektive jejich přechodu na stát, musí být při zkoumání použitelnosti zákona o půdě i v rámci kalkulace výše náhrady interpretován shodně, přičemž jím může být jak formální nabytí vlastnického práva státem na základě právního důvodu, tak i chopení se držby bez náležitého titulu [srovnej § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.] v závislosti na tom, od jaké restituční skutkové podstaty se v konkrétním případě odvíjí nárok oprávněné osoby. Současně však není vyloučeno, aby byla povaha pozemků pro ony dva účely (ve snaze o maximální nápravu historických majetkových křivd) hodnocena poněkud odlišně, tj. aby nemovitost k určitému okamžiku byla vnímána jako zemědělská z pohledu § 30 zákona č. 229/1991 Sb. (jsouc v době přechodu na stát zemědělsky využívána, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014, popřípadě jeho rozsudek ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015) a současně byla při určování výše náhrady dle § 14 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb. k témuž momentu posuzována coby pozemek určený k zastavění (existovala-li kupříkladu schválená územně plánovací dokumentace determinující budoucí využití pozemku nebo byla-li nemovitost vykupována za účelem následně realizované výstavby, srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4375/2015, ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015, a ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2552/2016).

Úsudek odvolacího soudu o nemožnosti aplikace zákona o půdě v přezkoumávané kauze přesto nemůže prozatím obstát jako korektní, neboť se posouzení daného aspektu věci jeví neúplným. Městský soud totiž odnětí vlastnického práva právnímu předchůdci žalobkyň bez dalšího ztotožnil s uzavřením smlouvy o koupi dotčených nemovitostí státem. Náležitě však nezohlednil skutečnost, že V. K. byl dle skutkových zjištění učiněných v této věci z užívání předmětných pozemků patrně fakticky vyloučen ještě před uzavřením řečené smlouvy, a to nejpozději zřízením silniční stavby na uvedených pozemcích, k němuž došlo na přelomu 70. a 80. let 20. století. Již samotným chopením se držby pozemků státem pak mohla být naplněna restituční skutková podstata ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., přičemž následné uzavření kupní smlouvy by v takovémto případě nemělo rozhodující význam (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 856/2004, a přiměřeně též jeho usnesení ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016). Vzhledem k tomu, že převzetím věci bez právního důvodu se rozumí chopení se držby, a to i držby neoprávněné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, a ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014), je při aplikaci právě citovaného ustanovení nezbytné okamžik odnětí (relevantní v intencích shora uvedeného nejen pro zjišťování podmínek použitelnosti zákona o půdě, ale též pro výpočet výše náhrady za nevydané nemovitosti) situovat k časovému bodu, kdy se stát ke spornému majetku počal chovat jako vlastník a právního předchůdce žalobkyň vyloučil z jeho užívání. Posouzení řešené kauzy odvolacím soudem je tudíž deficitním potud, pokud sdostatek neprověřil, zdali si československý stát výkon vlastnického práva k pozemkům PK č. 441 a 486 neuzurpoval značnou dobu ještě před tím, než je v roce 1989 formálně odkoupil.

S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda řízení před soudy nižších stupňů nebylo postiženo vadami ohrožujícími správnost rozhodnutí ve věci samé, dospěl však k závěru negativnímu. Domnívají-li se dovolatelky, že soudy neměly při opětovném projednávání jejich žaloby po zrušení původních rozsudků dovolacím soudem znovu zkoumat otázku, zdali lze na předmětné pozemky aplikovat zákon č. 229/1991 Sb., není jim možné dát za pravdu, neboť je třeba trvat na tom, aby i v takovém případě bylo právní posouzení případu plně v souladu se zákonem, což obnáší zhodnocení veškerých podmínek vzniku a trvání žalovaného nároku, včetně těch, které již byly v předchozím řízení posouzení podrobeny. Nelze přitom a priori vyloučit ani potencialitu, že soudy v dalším řízení svůj náhled na sporné aspekty věci změní, ať již pod vlivem argumentace předestřené účastníky, či vývoje judikatury a doktríny (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3985/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1289/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 949/2014). Je pak pravdou, že postup soudů musí být poměřován též zásadou zákazu překvapivosti soudního rozhodování (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 373/2009, a ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, popřípadě jeho usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 199/2016), z tohoto hlediska nicméně nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, neboť účastníkům řízení na jednání dne 7. 12. 2015 řádně avizoval, že ve vztahu k pozemkům PK č. 441 a 486 nemá podmínky použití zákona č. 229/1991 Sb. za splněné, a umožnil jim tak na uvedené stanovisko reagovat. Sluší se přitom zdůraznit, že v projednávané kauze nebylo řešení otázky aplikovatelnosti zákona o půdě dosud determinováno závazným právním názorem dovolacího soudu, neboť k otázce použitelnosti zákona o půdě se Nejvyšší soud ve svém kasačním rozsudku ze dne 3. 4. 2014, č. j. 28 Cdo 444/2014-79, nikterak nevyjádřil.

Ač tedy řízení před soudy nižších instancí netrpělo vadami ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., bylo vzhledem ke shora vytčenému nedostatku právního posouzení věci nutné podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu, v němž byl dotčen dovoláním žalobkyň, zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 5. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu