28 Cdo 1615/2011
Datum rozhodnutí: 04.08.2011
Dotčené předpisy: § 4 odst. 2, § 10 odst. 3 a § 19a předpisu č. 403/1990Sb.




28 Cdo 1615/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele Olomouckého kraje, IČ 60609460, Olomouc, Jeremenkova 40a, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, 772 00 Olomouc, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci z 9. 11. 2010, sp. zn. 12 Co 197/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 188/2006 (žalobce Arcibiskupství olomouckého, IČ 00445151, 770 00 Olomouc, Wurmova 9, proti žalovanému Olomouckému kraji, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí podle zákona č. 403/1990 Sb., takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobce, podané u soudu 25. 1. 1994, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 2. 3. 2010, č. j. 17 C 188/2006-282. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalovanému Olomouckému kraji uzavřít se žalujícím Arcibiskupstvím olomouckým dohodu o vydání (podle § 5 zákona č. 403/1990 Sb.) pozemku parc. č. 252 (o výměře 1201 m2) s objektem bydlení č. p. 5, pozemku parc. č. 256/1 (o výměře 11 409 m2) a pozemku parc. č. 256/2 (o výměře 5002 m2) v katastrálním území S. (obec Olomouc), zapsaných na listu č. 28 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj (katastrální pracoviště Olomouc) s tím, že lhůta k vydání uvedených nemovitostí je do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo však zastaveno řízení o uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. č. 253 (o výměře 48 m2) v katastrálním území S., zapsaného také na listu vlastnictví č. 28 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj. Žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. žalovanému Olomouckému kraji bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Olomouci 30.520,80 Kč na úhradu placených nákladů tohoto řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného Olomouckého kraje proti uvedenému rozsudku soud prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci z 9. 11. 2010, sp. zn. 12 Co 197/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci z 2. 3. 2010, č. j. 17 C 188/2006-282, potvrzen vyjma výroku (označeného III., odvoláním nenapadeného) o zastavení řízení o části žalobního návrhu, týkající se pozemku parc. č. 253 v katastrálním území S. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal (podle § 206 a § 212 občanského soudního řádu) rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.
Podle názoru odvolacího soudu si soud prvního stupně obstaral pro účely svého rozhodnutí potřebná skutková zjištění a také právní závěry soudu prvního stupně odvolací soud akceptoval jako správné.
Odvolací soud poukazoval na zjištění, učiněná v tomto řízení, že žalující Arcibiskupství olomoucké se stalo jako závětní dědic po zemřelém Dr. L. P., arcibiskupu olomouckému, na základě odevzdací listiny bývalého Lidového soudu v Olomouci, sp. zn. D II 224/47, dědicem domu č. p. 5 se stavební parcelou a dalšími stavebními plochami a s dvěma zahradami v katastrálním území D. (jež byly zapsány v pozemkové knize pro toto katastrální území). Rozhodnutím finančního odboru rady bývalého Okresního národního výboru v Olomouci z 3. 9. 1959 přešel na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a na základě ustanovení § 11 vyhlášky č. 88/1959 Sb. dům na Kopečku č. 5 se stavební plochou parc. č. 1/1 a přilehlou zahradou (parc. č. 26) do vlastnictví státu a do správy odboru školství a kultury rady Okresního národního výboru v Olomouci. Řízení v této právní věci u soudů obou stupňů už předcházelo vydání rozhodnutí dovolacího soudu ze 14. 6. 2006 (20 Cdo 2778/2005 Nejvyššího soudu ČR), v němž byl zaujat právní názor, že žalovaný Olomoucký kraj je v daném případě povinnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Stavební nemovitost, o niž jde v tomto řízení, byla v průběhu doby od 3. 9. 1959 rekonstruována, přičemž zásadnější rekonstrukce byla provedena v roce 1974, ale nedošlo ke změně stavebně technického charakteru stavby, která již i před 3. 9. 1959 byla využívána ke školským účelům. Již v rozsudku soudu prvního stupně z 2. 3. 2010, č. j. 17 C 188/2006-282, bylo uvedeno, že žalující Arcibiskupství olomoucké dalo průběhu řízení najevo, že má zájem o vydání v žalobě uvedených nemovitostí i s povinností uhradit případné zhodnocení nemovitostí; vybudovaná čistička odpadních vod a kiosková trafostanice tvoří součást infrastruktury pozemku, slouží k řádnému užívání hlavní stavby ; vybudování těchto staveb, dovozoval soud prvního stupně, nebrání oprávněným osobám v uspokojení jejich nároků. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ve smyslu ustanovení § 19a zákona č. 403/1990 Sb. je tu možné vydání nemovitostí oprávněné osobě a teprve pak přikročit k provedení zhodnocení stavby, k němuž došlo po převzetí stavby státem; v řízení byly k tomuto účelu podány dva znalecké posudky (znalce Ing. Iva Řehoře a revizní znalecký posudek Znaleckého a oceňovacího ústavu, s. r. o., v Prostějově).
Odvolací soud, po ztotožnění se se závěry soudu prvního stupně potvrdil proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 občanského soudního řádu), a to i včetně výroků o nákladech řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 22. 12. 2010 doručen advokátu, který žalovaný Olomoucký kraj v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 21. 2. 2011 podáno u Okresního soudu v Olomouci, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu).
Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání tohoto dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolávající se Olomoucký kraj je, na rozdíl od odvolacího soudu, přesvědčen o tom, že stavba domu čp. 5 v katastrálním území S. prošla v době od roku 1974 zásadní přestavbou, kdy v tomto objektu, užívaném jako škola, vznikla speciální škola s internátem a tělocvičnou; došlo tu ke ztrátě dosavadního stavebně technického charakteru stavby a ke vzniku stavby nové; to vyplývá ze znaleckého posudku znalce Ing. Iva Řehoře a ze stavebního spisu stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce. U stavby školy a internátu (na pozemku parc. č. 252 v katastrálním území S.) byly nosné konstrukce vyměněny a nově vybudovány v rozsahu 37,57 %; u stavby tělocvičny na uvedeném pozemku nové nosní konstrukce přestavují 23,70 %; budova nynější tělocvičny sloužila původně pro skladování a garážování; škola, internát a tělocvična tu tvoří jeden objekt, propojený funkčně i stavebně technicky. Podle názoru žalovaného Olomouckého kraje jde tu o nevydatelný objekt, u něhož by oddělením jakékoliv části došlo k výraznému zásahu do funkčnosti zbytku tohoto celku.
Uvedený dovolatel dále namítal, že odvolací soud vycházel při svém rozhodování z revizního znaleckého posudku Znaleckého a oceňovacího ústavu, s. r. o., v Prostějově z 23. 1. 2009, který však, podle názoru dovolatele, na otázky soudu, jaké stavby se na pozemku nacházely ke dni jeho odnětí státem, jaké úpravy byly na stavbách provedeny od převzetí státem až do současnosti, zda byly při těchto úpravách činěny zásahy do konstrukcí a v jakém rozsahu a zda se změnil účel stavby. Návrhu žalovaného na uložení povinnosti vypracovat další znalecký posudek nebylo v řízení před soudy obou stupňů vyhověno.
Uvedený dovolatel, na rozdíl od názoru dovolacího soudu, je přesvědčen o to, že před podáním žaloby o uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a před rozhodnutím soudu o takové žalobě je třeba vyčíslit zhodnocení nemovitosti (Ministerstvem financí) a nedošlo-li ke stanovení výše zhodnocení a před jeho oznámením, je restituční žaloba předčasná. Zjištění výše zhodnocení před případným vydáním nemovitosti odpovídá znění zákona č. 403/1990 Sb. (srov. jeho § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 19a), když lhůta pro vydání věci běží povinné osobě v případě zhodnocených nemovitostí až ode dne oznámení výše zhodnocení Ministerstvem financí a jednak je logické, aby před vydáním věci účastník znal výši zhodnocení, zvážil své stanovisko a aby výše zhodnocení a povinnost úhrady již byly uvedeny v dohodě o vydání věci či v rozsudku soudu o vydání věci. Podle názoru dovolatele zde nejde o řešení nějaké mezní či nejednoznačné sporné situace, kde by skutečnost, že jde o restituční spor, mohla nabýt při posuzování věci na významu .
Uvedený dovolatel také na rozdíl od odvolacího soudu považuje stavbu čističky odpadních vod, vybudované v daném případě na hranici pozemků parc. č. 256/1 a parc. č. 256/Q2 v katastrálním území Svatý Kopeček a také kioskovou trafostanici, vybudovanou na pozemku parc. č. 256/2 mezi dílnami a objektem na pozemku parc. č. 255 v tomtéž katastrálním území za nové stavby vybudované po převzetí pozemků státem, což způsobuje jejich nevydatelnost ve smyslu ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.; nejde tu o součást infrastruktury pozemků, jak má za to odvolací soud.
Dovolatel pak ještě ve svém dovolání dodával, že i přes názor Nejvyššího soudu ČR, vyslovený v rozsudku ze 14. 6. 2009 (20 Cdo 2778/2005) setrvává žalovaný Olomoucký kraj nadále na názoru, že v daném případě nejsou splněny základní podmínky pro vyhovění restituční žalobě žalobce, když žalobce včas nevyzval k vydání věci oprávněnou osobu a nepodal včas žalobu u soudu; z tohoto důvodu pak restituční nárok zanikl. Žalující Arcibiskupství olomoucké totiž nikdy nevyzvalo skutečného držitele nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, tj. Okresní úřad v Olomouci, k vydání věci a z tohoto důvodu jeho případný restituční nárok zanikl podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.
Ve vyjádření žalobce k dovolání žalovaného Olomouckého kraje bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. V této právní věci provedl soud prvního stupně i soud odvolací dostatečná skutková zjištění v souladu se závěry rozsudku dovolacího soudu ze 14. 6. 2006 (20 Cdo 2778/2005 Nejvyššího soudu ČR) a byl učiněn i správný právní závěr, který je v souladu se zněním a se smyslem zákona č. 403/199 Sb. V řízení byly provedeny dva znalecké posudky, z nichž vyplývá, že dům čp. 5 na S. se realizovanými rekonstrukcemi nestal novou stavbou a nedošlo ke změně charakteru a využití stavby, když objekt byl využíván pro školské účely již několik let před zestátněním. Pokud jde o zhodnocení stavby, žalobce se nikdy nebránil vyčíslení tohoto zhodnocení, přičemž bez ohledu na výši zhodnocení vždy požadoval naturální restituci. Podle názoru žalobce ustanovení § 19a zákona č. 403/1990 Sb. umožňuje postup, aby nemovitosti byly nejprve vydány a až následně se vyčíslí zhodnocení nemovitosti. Podle názoru žalobce také žalovaným uváděné tzv. novostavby čistička odpadních vod a kiosková trafostanice jsou součástmi infrastruktury domu čp. 5 v katastrálním území Svatý Kopeček a nejedná se o samostatné stavby.
Přípustnost dovolání dovolávajícího se Olomouckého kraje bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 17 C 188/2006 Okresního soudu v Olomouci), že by odvolací soud svým rozsudkem z 9. 11. 2010 (sp. zn. 12 Co 197/2010 Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci) řešil některou konkrétní právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem z 9. 11. 2010, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 4 odst. 2, § 10 odst. 3 a § 19a zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.
Podle ustanovení § 1 zákona č. 403/1990 Sb. se tento zákon vztahuje na náhrady majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě k movitým věcem, zejména podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. (jakož i podle prováděcího předpisu k tomuto vládnímu nařízení vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu)Zmírnění majetkových křivd podle zákona č. 403/1990 Sb. spočívá zejména ve vydání věci fyzické nebo soukromé právnické osobě, která byla odňata na základě předpisů uvedených v § 1 zákona č. 403/1990 Sb. (§ 2 zákona č. 403/1990 Sb.). Vydání věcí podle zákona č. 403/1990 Sb. se týká věcí, které držely ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. (tj. k 1. 11. 1990) právnické osoby (§ 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými).
Podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. jde-li o stavbu, která byla podstatně zhodnocena tak, že její cena určená ke dni uzavření dohody a stanovená postupem uvedeným v § 19a zákona č. 403/1990 Sb. převyšuje náhradu podle § 14 odst. 1 téhož zákona, je na vůli oprávněné osoby, zda se rozhodne pro tuto náhradu nebo zda vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti a uhradí příslušnému ministerstvu rozdíl mezi takto stanovenou cenou a náhradou podle § 14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.
Podle ustanovení § 19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. peněžní částku, kterou je oprávněná osoba povinna uhradit podle § 10 odst. 3 téhož zákona, stanoví příslušné ministerstvo (nyní Ministerstvo financí srov. článek 1 odst. 2 zákona č. 135/1996 Sb.) současně se stanovením lhůty pro její zaplacení, a to i v případech, kdy byla nemovitost podle tohoto zákona již vydána.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo i ohledně zákona č. 403/1990 Sb. zdůrazněno (na str. 103 /237/ uváděného stanoviska), že přijetím tohoto zákona bylo sledováno zmírnit, popřípadě odstranit vzniklé křivdy a učinit to po právní stránce přípustným, důstojným a nepochybným způsobem .
Vzhledem k ustanovení § 2 zákona č. 403/1990 Sb. je možné, aby nárok na vydání věci podle tohoto zákona uplatňovala i soukromá právnická osoba, které byla věc odňata (viz č. 34/1993, str. 107-108 /241-242/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zákon č. 403/1990 Sb. spojuje právní důsledky, předpokládané v ustanovení § 4 tohoto zákona, už s podáním výzvy k vydání věci (byť i bez předložení potřebných příloh). Takovou výzvou uplatněný nárok nezanikne ve lhůtě uvedené v ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podstatné zhodnocení stavby (§ 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. ve znění zákona č. 137/1991 Sb.) je třeba chápat jako výsledek provedených prací a vložených investic, které přesahují běžnou údržbu stavby, nevymykající se z rámce běžného hospodaření (viz č. 34/1993, str. 112 /246/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nárok na úhradu zhodnocení se netýká přímo povinné osoby, nýbrž se týká státu.
V případech přestaveb a přístaveb nemovitostí je třeba posuzovat (např. na podkladě znaleckých posudků), zda se staly součástí původních nemovitostí, zda tu došlo k podstatnému zhodnocení nemovitostí, anebo ke změně druhu stavby, popřípadě zda vznikla samostatná nemovitá věc (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 243d odst. 1 občanského soudního řádu jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení; ustanovení § 226 občanského soudního řádu (o vázanosti právním názorem soudu, který rozhodnutí zrušil) zde platí obdobně. Ve smyslu tohoto ustanovení i v daném případě odvolací soud ve svém rozsudku z 9. 11. 2010 (sp. zn. 12 Co 197/2010 Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci) poukazoval na to, že s ohledem na závazné rozhodnutí dovolacího soudu, jehož právní názory byly vysloveny v rozsudku ze 14. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2778/2005 Nejvyššího soudu ČR, je nutné v této věci akceptovat, že žalovaný Olomoucký kraj je tu povinnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. , když ani další řízení v této právní věci nepřineslo nic ke změně tohoto právního závěru.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty právní závěry k posuzování v dovoláních dovolatelů nezřídka obsažených výtek neúplného zjištění skutečného stavu věci, nesprávného hodnocení důkazů a vycházení soudů ze zjištění, jež nemá oporu v dokazování (stejně jako výtky tohoto druhu byly i v daném případě uplatněny v dovolání dovolatele z 21. 2. 2011): Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů, jakož i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 9. 11. 2010 (sp. zn. 12 Co 197/2010 Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci) v němž měl na zřeteli v podstatě tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž závěry z publikované judikatury, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolatele shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soud-. Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a jinému účastníku tohoto řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 4. srpna 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu