28 Cdo 1612/2002
Datum rozhodnutí: 30.07.2003
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1612/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 8.11.2001, sp. zn. 20 Co 300/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 98/97 (žalobce České republice Ministerstvu financí ČR, 118 00 Praha 1, Letenská 15, o 115,723.000 Kč), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 6.10.1997, aby žalované České republice Ministerstvu financí ČR bylo uloženo poskytnout mu finanční náhradu podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 267/1992 Sb., č. 123/1993 Sb. a č. 116/1994 Sb.) za nevydaný majetek, který patřil původním vlastníkům Ing. E. P. a M. P. prarodičům žalobce, kteří zemřeli 30.12.1945 a 2.11.1963 a jejich synu Dr. Ing. P. P., který zemřel 27.9.1953. Žalobce v žalobě uváděl, že jeho otec a prarodiče byli vlastníky firmy Závody K. E. P. a spol. v Č. a firmy Č. t. n. l. a l. d. v Č. Tento majetek byl v důsledku donucení G. prodán neplatnou smlouvou z 28.2.1941 německému státnímu příslušníku H. L. za 39,950.000 Kč s tím, že tato částka měla být zaplacena na tzv. židovský účet u banky D. v P., N. 12. Matka žalobce zemřela za války v nacistickém koncentračním táboře; otec žalobce a prarodiče žalobce se z tohoto tábora po válce vrátili. Ve smyslu dekretu č. 101/1945 Sb. byly vyhláškou č. 1720/1946 Úředního listu zřízeny Z. K., n.p., Č., do nichž byly převedeny jako konfiskát majetkové podstaty shora uvedených firem původních vlastníků. K., a.s., Č. byla pak zařazena do druhé vlny kupónové privatizace včetně pozemků a staveb; nelze je proto vydat a žalobce tedy požádal o finanční náhradu za uváděný majetek, a to podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb.

Za žalovanou Českou republiku navrhlo Ministerstvo financí ČR zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uváděný majetek přešel na stát před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. (tj. před 15.2.1948). Pokud byla dne 1.6.1948 vydána listina o zřízení národního podniku Z. K. Č. nešlo tu už o doklad o přechodu vlastnického práva k tomuto majetku na stát. Uvedené ministerstvo mělo dále za to, že nebylo zatím doloženo, že žalobce je dědicem po P. P. a M. P., protože by tu po těchto zůstavitelích mohl být i závětní dědic. Nárok na finanční náhradu podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. tu rovněž nevznikl.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 2.8.2001, čj. 22 C 98/97-65, byla žaloba žalobce zamítnuta bez stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení vůči žalované České republice Ministerstvu financí ČR.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud dospěl k závěru, že majetek uváděný žalobcem přešel do vlastnictví státu dnem účinnosti dekretu č. 101/1945 Sb., tj. 27.10.1945, a to ze zákona. Došlo tu tedy k odnětí vlastnického práva mimo rozhodné období (25.2.1948 až 1.1.1990), uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Soud prvního stupně vyslovoval názor, že k prolomení časového intervalu vymezeného v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. došlo do určité míry v ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) , ale měl za to, že předpokladem pro aplikaci uvedeného ustanovení je to, aby žalobce sám, popřípadě jeho právní předchůdce, ke kterému je žalobce ve vztahu vymezeném v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., uplatnil v souladu se zákonem č. 128/1946 Sb. nárok na vydání příslušné věci, přičemž musí jít o nárok oprávněný, k jehož uspokojení nedošlo pouze z důvodů v § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vymezených a nastalých po 25.2.1948 . Dr. Ing. P. P. a M. P. o vydání těchto věcí návrhem podaným podle zákona č. 128/1946 Sb. nikdy nepožádali, nýbrž svým návrhem žádali (jak vyplývalo ze spisu bývalého Okresního soudu civilního v Praze sp. zn. Ncl 234/49) o vyplacení příslušné náhrady odpovídající tomuto v mezidobí znárodněnému majetku. Rozhodnutím soudu z roku 1951 pak nedošlo k neuspokojení nároku uvedených navrhovatelů na vydání věcí, nýbrž k neuspokojení jejich nároku na vyplacení finanční náhrady. V této souvislosti vyslovoval soud prvního stupně názor, že žalobce svou žalobou, podanou ke zdejšímu soudu, žádá o vyplacení náhrady nikoli za nevydané věci (nemovité i movité), nýbrž žádá vyplacení náhrady za nevyplacenou finanční náhradu; přiznání takové náhrady však zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve svém ustanovení § 13 odst. 1 neumožňuje . Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že žalobce není osobou oprávněnou ve smyslu uvedeného zákona .

Soud prvního stupně tedy žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 8.11.2001, sp. zn. 20 Co 300/2001. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že základním předpokladem pro vznik nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. je okolnost, že věc přešla na stát v rozhodném období, vymezeném v ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona (tj. od 25.2.1948 do 1.1.1990); takto vymezené rozhodné období platí i pro osoby, zakládající svůj nárok na ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb.

Odvolací soud dále poukazoval na to, že v daném případě pro uskutečněnou privatizaci nelze sporný majetek vydat (ve smyslu článku II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb.) a tato okolnost obecně zakládá nárok na finanční náhradu za nevydané nemovitosti (§ 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Žalobci lze podle názoru odvolacího soudu přisvědčit v tom, že uplatnil nárok na finanční náhradu za nevydané věci, zahrnující i věci movité, za něž náhrada obecně ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nepřísluší. Ovšem před tím, než se soud začne zabývat posuzováním jednotlivých podmínek vzniku nároku (včetně toho, zda je žalobce osobou oprávněnou z hledisek uvedených v § 3 zákona č. 87/1991 Sb.), musí být postaveno najisto, zda lze na uplatněný nárok zákon č. 87/1991 Sb. vztáhnout, pokud jde o jeho věcnou působnost.

Odvolací soud zdůrazňoval, že zásadní význam v daném případě má ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. nikoli okolnost, zda tu došlo ke znárodnění majetku na základě dekretu č. 101/1945 Sb., ale to, kdy o znárodnění majetku bylo rozhodnuto. Vlastní rozhodnutí o znárodnění podniků uváděných žalobcem je obsaženo ve vyhláškách č. 26/1946 a č. 1331/1946 Úředního listu, jimiž byl určen konkrétní rozsah působnosti dekretu č. 101/1946 Sb. na znárodnění těchto podniků. K odnětí vlastnického práva tu tedy došlo ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. mimo rámec rozhodného období (viz § 1 odst. 1 tohoto zákona). Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a zkoumání dalších okolností případu je tu nadbytečné .

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 16.2.2002 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 19.3.2001 u Obvodního soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel vyslovoval názor, že v řízení před soudy obou stupňů došlo k řadě procesních pochybení, v důsledku nichž došlo k neoprávněnému zvýhodnění žalovaného v tomto řízení a takovým postupem soudu mohlo dojít k porušení zásady rovnosti stran v řízení ; jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval nedostatek věcně správného, úplného a vyčerpávajícího použití a aplikace právních předpisů .

Dovolatel zdůrazňoval, že má za to, že majetek právních předchůdců žalobce, který by za války a za nacistické okupace jako židovský majetek tzv. arizován, nepřešel na stát v souladu s platným právem, takže tu posléze došlo k zabrání majetku státem bez právního důvodu. Dovolatel připomínal, že i v procesu znárodnění majetku, jehož se týká i tento spor mezi žalobcem a žalovanou, nebyla za znárodněný majetek vůbec poskytnuta náhrada; bylo tedy v daném případě na místě aplikovat ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. i ustanovení § 2 odst. 3 tohoto zákona.

Ohledně právního posouzení této právní věci dovolatel zdůrazňoval, že jeho nárok bylo třeba posoudit jako nárok na finanční náhradu za majetek, který mu nemohl být vydán, a nikoli, že by jeho nárok měl být posuzován jako finanční odškodnění z titulu nevyplacení finanční náhrady , jak to posuzoval např. soud prvního stupně v daném případě.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).

Dovolání dovolatele tu směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (srov. § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu). Bylo tedy nutné posoudit přípustnost dovolání dovolatele ještě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ovšem jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní význam po právní stránce.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 22 C 98/97 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že by tu odvolací soud řešil právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, anebo právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena (lze tu naopak poukázat na právní závěry obsažené ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jmenovitě na str. 105 /239/ uváděného stanoviska).

Bylo tedy ještě nutné zabývat se tím, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla či nebyla některá právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových křivd, vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony, učiněnými v období po 25. únoru 1948 do 1 ledna 1990 (dále jen rozhodné období ).

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem České republiky.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a která v den přechodu věci na stát podle § 6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/946 Sb., pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.

V ustanovení § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou stanoveny případy, kdy v rozhodném období přešla na stát věc, jíž se týká povinnost tuto věc vydat podle zákona č. 87/1991 Sb.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 105 239) bylo vyloženo, že se povinnost podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vydat věci, které v rozhodném období přešly na stát, vztahuje i na další případy neuvedené v § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu (např. převzetím věcí, které nebyly uvedeny ve znárodňovacích výměrech, k němuž došlo v souvislosti se znárodňováním).

Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 8/1991 Sb. se finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat (srov. § 8 zákona č. 87/1991 Sb.) nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle § 7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.

Právní závěry, z nichž vycházel odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje v daném případě dovolání dovolatele, nejsou odlišné od obsahu a slovního znění citovaných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i od právních závěrů z citované uveřejněné judikatury soudů, a to zejména pokud jde o aplikaci a výklad ustanovení § 1 odst. 1, § 3 odst. 2 a 4, § 6 odst. 1 a 2 a § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., zejména z hlediska posouzení právní otázky přechodu věci (věcí) na stát v rozhodném období . Nebylo proto možné dospět k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena otázka výkladu citovaných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. v rozporu s hmotným právem.

Nemohl tedy dovolací soud posoudit dovolání dovolatele jako dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované České republice Ministerstvu financí ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. července 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu