28 Cdo 1610/2011
Datum rozhodnutí: 11.01.2012
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




28 Cdo 1610/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce P. Ž. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dobrem, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 2,978.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 223/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2010, č. j. 55 Co 397/2010-78, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 4. 2010, č. j. 41 C 223/2009-44, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2,978.000,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka měla dle žalobce představovat škodu, jež mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 181/2001 a sp. zn. 30 C 117/2006. V řízení prve uvedeném se žalobce domáhal, aby byla manželům S., jež měli na základě kupní smlouvy uzavřené se společností Obchodní zastoupení, spol. s r.o. jako dosavadním vlastníkem nabýt do svého vlastnictví bytovou jednotku (dále též i byt ) pronajatou žalobci a jeho manželce, uložena povinnost uzavřít s ním a s jeho manželkou kupní smlouvu na tuto jednotku, jelikož bylo porušeno jejich předkupní právo k dané bytové jednotce. Zmíněné řízení, poté co bylo původní rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro vadu spočívající v absenci potřebného poučení účastníků dle § 118a odst. 2 o. s. ř., bylo po opětovném projednání věci skončeno zamítnutím žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaných, jež se s ohledem na neplatnost kupní smlouvy nestali řádnými vlastníky předmětného bytu. Následně bylo u Obvodního soudu pro Prahu 1 zahájeno řízení pod sp. zn. 30 C 117/2006, v němž se žalobce se svou manželkou žalobou podanou proti žalovaným Obchodnímu zastoupení, spol. s r.o. a manželům S. domáhali určení vlastnického práva, jež skončilo určením prve uvedené žalované za vlastníka. Průtahy v těchto řízeních měly dle žalobce za následek, že zatímco v roce 2003 mohl předmětnou bytovou jednotku koupit za cenu 1,250.000,- Kč, při koupi realizované až po skončení uvedených řízení v roce 2009 zaplatil cenu tuto částku značně převyšující, v tomto řízení se tedy domáhal náhrady škody odpovídající rozdílu nákladů na koupi bytu v letech 2003 a 2009. Obvodní soud věc posoudil podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), upravujícího odpovědnost státu za nesprávný úřední postup. Na základě provedeného dokazování dovodil, že v řízení o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu došlo k jednomu významnějšímu průtahu v délce asi osm měsíců, jenž společně s procesním pochybením soudu (neposkytnutím poučení dle § 118a o. s. ř.), které bylo důvodem zrušujícího usnesení odvolacího soudu a opětovného projednání věci, měl za následek prodloužení celkové délky řízení asi o jeden rok. Ve druhém ze žalobcem uváděných řízení pak obvodní soud žádné pochybení neshledal. Úvahu žalobce o vzniku škody na jeho straně však soud označil za zcela lichou, neboť vynaložením finančních prostředků získal do své majetkové sféry odpovídající protihodnotu v podobě zakoupeného bytu za předpokladu, že byt koupil za cenu rovnající se jeho skutečné hodnotě. Koupil-li byt za cenu vyšší, pak tato újma byla důsledkem právního úkonu učiněného žalobcem a těžko může být kladena za vinu státu. V žalobcem tvrzené újmě lze jen stěží spatřovat přímý důsledek nesprávného úředního postupu spočívajícího v prodloužení délky řízení o jeden rok, jelikož uzavření kupní smlouvy (i stanovení kupní ceny) bylo svobodným projevem vůle žalobce a strany prodávající. Představovala-li část žalované částky vyšší náklady na splacení hypotéky, pak ani v tomto případně není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, neboť způsob financování koupě byl plně v dispozici žalobce, a ani u této částky nelze dovodit, že by byla vynaložena v příčinné souvislosti s prodloužením délky řízení. Výtce žalobce, že Obvodní soud pro Prahu 1 měl již od počátku vědět, že žalovaní v prve vedeném řízení nejsou pasivně věcně legitimováni, soud odvětil tak, že tato skutečnost vyplynula až z provedeného dokazování a v úvahu nepřicházelo ani jakékoliv poučení účastníků v tomto směru, neboť by šlo o nepřípustné poučení o hmotném právu. Tyto úvahy tedy soud vedly k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 14. 12. 2010, č. j. 55 Co 397/2010-78, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Po částečném doplnění dokazování vyslovil odvolací soud závěr, že délka řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 181/2001 není v příčinné souvislosti s žalobcem tvrzenou škodou. Skutečnost, že žalobce v roce 2009 koupil bytovou jednotku od vlastníka za 4,000.000,- Kč, nesouvisí se sporem, v němž se žalobce neúspěšně domáhal, aby byla nevlastníkům bytové jednotky uložena povinnost mu byt prodat, byť v něm byl soudem prvního stupně shledán nesprávný úřední postup. Žalobce měl navíc již v roce 1997 možnost koupit předmětný byt za cenu 1,143.360,- Kč na základě předkupního práva, této možnosti však nevyužil. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle nějž ve druhém ze žalobcem uváděných řízení k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Odvolací soud tudíž přistoupil k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodnosti na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel zrekapituloval závěry odvolacího soudu, na což navázal tvrzením, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 181/2001 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení zásady rychlosti řízení. Dovolatel zdůraznil, že bylo povinností soudu zabývat se z úřední povinnosti, zda jsou žalovaní v tomto řízení pasivně věcně legitimováni. Soud se přitom touto otázkou zabýval až k námitce žalovaných vznesené na jednání dne 29. 6. 2005. Pokud by se soud touto otázkou zabýval dříve, nemuselo řízení trvat čtyři roky a sedm měsíců, a žalobci by tak nebylo znemožněno domáhat se včas nápravy jiným právním prostředkem určovací žalobou, jíž by bylo postaveno na jisto, kdo je vlastníkem předmětné bytové jednotky. Než se žalobce takto domohl určení, kdo je vlastníkem bytové jednotky, vzrostly ceny bytů, což se negativně promítlo do jeho majetkových poměrů, neboť musel vynaložit na koupi bytu vyšší částku. Dle dovolatele měla být příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem posuzována nejen z hlediska délky řízení, ale v kontextu všech okolností dané věci, tedy i s přihlédnutím k tomu, že absolutní neplatnost převodní smlouvy byla dovozena až v průběhu řízení. Žalobce do té doby neměl jinou možnost než označit jako žalované osoby vlastníky uvedené v katastru nemovitostí. Nesprávným úředním postupem v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 181/2001 bylo zmařeno včasné podání určovací žaloby a tedy i včasné zjištění osoby, po níž se lze domáhat prodeje bytu. Závěr odvolacího soudu, dle nějž dovolatel měl již dříve možnost získat předmětný byt do vlastnictví za nižší cenu, dovolatel zpochybnil tvrzením, že zmíněná nabídka k uplatnění předkupního práva byla adresována pouze jemu, nikoliv jeho tehdejší manželce, ačkoliv v té době byli společnými nájemci bytu oba dva. Dovolatel tedy navrhl, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Takovouto otázku však dovolací soud v napadeném rozhodnutí neshledává. Je třeba připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá především na závěru o absenci příčinné souvislosti mezi řízením o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu a tvrzenou škodou. Otázka příčinné souvislosti je pak předně otázkou skutkovou, jíž se dovolací soud při řešení otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nemůže zabývat (srov. § 237 odst. 3, § 241a odst. 3 o. s. ř.), právním posouzením je pouze otázka, mezi kterými skutečnostmi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Dovolatel přitom nepřináší žádné argumenty, v jejichž světle by se úvaha odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mohla jevit nesprávnou, ve své polemice s rozhodnutím odvolacího soudu se zaměřuje na dovození pochybení soudu v průběhu soudního řízení spočívajícího v prodlení se zjištěním, že žalovaní nejsou ve sporu pasivně věcně legitimováni. K těmto námitkám je možno uvést, že okolnost, že smlouva, z níž bylo dovozováno vlastnické právo žalovaných v prvním ze žalobcem zmiňovaných řízení, byla až v průběhu řízení shledána absolutně neplatnou, což vedlo k zamítnutí žaloby pro absenci pasivní věcné legitimace žalovaných, nemůže být považována za pochybení soudu. Dovolatel zjevně přehlíží, že otázka pasivní věcné legitimace není podmínkou řízení, jíž by soud zkoumal z úřední povinnosti, ale je posouzením hmotněprávního postavení účastníka vycházejícím ze zjištěného skutkového stavu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2812/2005). V občanském soudním řízení je pak především na účastnících, aby svými tvrzeními a důkazními návrhy (srov. § 101 a § 120 o. s. ř.) umožnili soudu v průběhu řízení seznat veškeré, pro právní posouzení věci významné, skutečnosti, na jejichž základě pak soud může učinit rozhodnutí o předmětu sporu, jak se stalo i v dovolatelem zpochybňovaném řízení zamítnutím žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Není tedy důvodu v tomto postupu spatřovat pochybení soudu.
Na místě je rovněž připomenout, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem škodné události, tedy jsou-li tato událost a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt škodné události, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3206/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 7533, CD 10/2009). Úvahy dovolatele v tomto směru však zcela pomíjejí, že průběh událostí (opomenutí jeho předkupního práva a události tomu následující), tak jak jej on sám líčí, byl vyvolán a ovlivňován různými subjekty a nikoliv pouze průběhem soudních řízení, dovolatel sám přitom nikterak nevysvětluje, proč by právě postup soudů byl onou jedinou právně relevantní příčinou, a proč by tak soudům měl být přičítán k tíži vznik tvrzené škody (samotná otázka jejího vzniku nebyla odvolacím soudem s ohledem na závěr o absenci příčinné souvislosti řešena, a není tak na místě, aby se k ní dovolací soud vyjadřoval).
Odmítl-li dovolatel názor odvolacího soudu, dle nějž mohl získat byt na základě předkupního práva už o několik let dříve a tímto předejít vzniku tvrzené újmy, pak je třeba zdůraznit, že s ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu obstojí již s ohledem na výše předestřené úvahy, nemůže být zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovozován ani z této námitky, neboť pro výsledné rozhodnutí o věci je její posouzení již zcela bez významu (srov. přiměřeně závěry vyslovené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27, svazek 4/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 71, svazek 1/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48, svazek 6/2006). Námitka nadto vychází ze skutkového tvrzení doposud v řízení neuplatněného, dovolacímu soudu, jemuž nepřísluší při řešení otázky přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění (srov. § 237 odst. 3, § 241a odst. 3 o. s. ř.) a při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu přihlížet k novým skutečnostem (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.), tedy zákon ani neumožňuje se touto výtkou zabývat.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 11. ledna 2012

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu