28 Cdo 1607/2007
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1607/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce O. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. J. Š., zastoupenému advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené Okresním soudem v Klatovech pod sp. zn. 6 C 199/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2006, č. j. 14 Co 189/2006-215, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. M. M., advokáta, na nákladech dovolacího řízení částku 4.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


Odůvodnění:


Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č. j. 14 Co 189/2005-215, změnil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 6. 2005, č. j. 6 C 199/2004-157 (vydaný poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 30. 9. 2004, č. j. 6 C 199/2004-79, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2005, č. j. 14 Co 120/2005-95, zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení) ve výroku I., a to článek 2, odstavec 2 zde obsažené smlouvy o převodu nemovitostí z důvodu připuštěné změny žaloby v osobě dlužníka pohledávek žalobce, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně dospěl ke zjištění, že dne 9. 4. 2004 byla mezi Státním statkem K., s. p., jako převádějícím a osobou povinnou a žalovaným jako nabyvatelem a osobou oprávněnou uzavřena smlouva o převodu nemovitostí. Důvodem tohoto převodu bylo vypořádání nároku oprávněné osoby na náhradu podle § 14 a § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), ve výši 9.330,- Kč, který na žalovaného přešel smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 6. 4. 2004 mezi žalovaným a Ing. V. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Uvedl, že Státní statek K., s. p., tím, že jako osoba povinná za úplatu převedl vlastnictví k ideální jedné polovině předmětných pozemků na žalovaného, aniž by ji z titulu předkupního práva nejdříve za stejných podmínek nabídl žalobci, porušil kogentní ustanovení § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). V posuzovaném případě se nejednalo o originální způsob nabytí vlastnického práva žalovaným, neboť žalovaný nebyl osobou oprávněnou k vydání nemovitostí, nýbrž pouze osobou oprávněnou k poskytnutí náhrady. Odvolací soud se ztotožnil i se způsobem úhrady za převod nemovitostí uvedeným v čl. 2 odst. 2 smlouvy obsažené ve výroku prvostupňového rozsudku, který odpovídá podmínkám, za nichž tyto nemovitosti získal žalovaný. Uvedl, že žalobce v době rozhodování je věřitelem pohledávek získaných postoupením pohledávek ve výši, která postačuje k pokrytí nároku žalovaného. Vycházet je pak nutno ze stavu v době rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) a není tedy překážkou, že tento nárok žalobce event. neměl ke dni podání žaloby.


Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost v případě měnícího výroku dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) a v případě potvrzujícího výroku z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř., a jako dovolací důvod uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a posuzováno podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku namítá nepřezkoumatelnost tohoto výroku, když alternativně je uváděn jak Pozemkový fond ČR, tak i Státní statek J., s. p., neboť soud měl jednoznačně určit dlužníka restituční pohledávky. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku dovolatel zpochybňuje závěr o nespornosti podílového spoluvlastnictví žalobce a namítá, že předmětné pozemky neměly být Okresním pozemkovým úřadem v Klatovech žalobci vůbec vydány, jelikož u nich došlo k zastavění ; současně zde poukazuje na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Zdůrazňuje, že dohodou o převodu nemovitostí uzavřenou se Státním statkem K., s. p., dne 9. 4. 2004 nabyl v dobré víře ideální 1/2 předmětných nemovitostí a splnil veškeré předpoklady k tomu, aby byl posuzován jako oprávněná osoba ve smyslu ust. § 33a zák. č. 229/1991 Sb. Dále žalovaný uvádí, že skutkové zjištění, že pohledávka žalobce za Státním statkem K., s. p., nebyla vypořádána a k 9. 4. 2004 stále existuje, nejenže nemá oporu v provedených důkazech, ale bylo jednoznačně vyvráceno k důkazu konstatovaným přípisem Státního statku K., s. p., podle něhož restituční nároky žalobce byly v plném rozsahu k vydané výměře pozemků dle rozhodnutí PÚ realizovány. Připomínaný nedoplatek přestavuje nárok, k němuž by měla oprávněná osoba právo v případě vydání všech původních pozemků, nikoli jen poloviny. Podle dovolatele v okamžiku plnění Státního statku K., s. p., žalovanému (tj. 9. 4. 2004) žalobce nejenže nedržel, ale ani neuplatnil žádnou pohledávku, neboť se stal oprávněnou osobou až 3. 9. 2004 a svůj nárok vůči povinnému uplatnil až 6. 12. 2004; žalovaný tak zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že je v tomto případě rozhodné, že žalobce je věřitelem předmětné pohledávky v době rozhodování soudu. Závěrem dovolatel zpochybňuje existenci další pohledávky žalobce za Státním statkem K., s. p., ve výši 52.571,50 Kč; podle žalovaného se jedná o 1/2 příslušejících náhrad živého a mrtvého inventáře a zásob za poměrnou část 1/2 pozemků, která žalobci v restitučním řízení před Okresním pozemkovým úřadem v Klatovech nebyla vydána, resp. bylo vysloveno, že žalobce není jejím vlastníkem. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek prvostupňový, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobce ve svém vyjádření uvádí, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť původní prvostupňové rozhodnutí ze dne 30. 9. 2004 bylo zrušeno jako nepřezkoumatelné; první přezkoumatelné rozhodnutí ve věci bylo soudem prvého stupně vydáno až 30. 6. 2005. Naopak za nepřezkoumatelné nepovažuje alternativní určení způsobu úhrady ceny převáděných pozemků, neboť z konkrétní v budoucnu uzavřené smlouvy o postoupení restitučního nároku na náhradu dle ustanovení § 14 a § 20 zákona č. 229/1991 Sb. vůči Pozemkovému fondu ČR, případně Státnímu statku J., s. p. bude zřetelné, zda odpovídá výroku rozsudku odvolacího soudu či nikoliv; tato smlouva navíc již byla v mezidobí mezi účastníky uzavřena. Dále uvádí, že spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích byl žalobci vydán pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu, ze kterého soud v souladu s ustanovením § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházel; žalovaný v průběhu řízení tuto skutečnost nijak nezpochybnil. Argumentaci ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. žalovaný blíže nespecifikuje, neuvádí, v čem bylo rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy. Neobstojí ani námitka žalovaného o jeho dobré víře při nabývání spoluvlastnického podílu, neboť žalovaný měl možnost a povinnost v rámci obvyklé opatrnosti ověřit z údajů katastru nemovitostí, že žalobce je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Postavení žalovaného jako oprávněné osoby podle § 33a zákona o půdě nebylo v průběhu řízení zpochybněno; svědčí mu však pouze nárok na poskytnutí náhrad, nikoli na vydání nemovitostí. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.


Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


V posuzované věci je dovolání v rozsahu, v němž směřuje do měnícího výroku ve věci samé, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; v části, v níž napadá výrok potvrzující, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým prvostupňový soud rozhodl v otázce platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 4. 2004 jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil (nikoli tedy pouze pro nepřezkoumatelnost).


Podle § 242 odst. 1 a 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí především z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (na němž taktéž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že pro rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu nemovitostí je určující, že žalobce je věřitelem v jeho prospěch postoupených pohledávek ve výši postačující k pokrytí nároku žalovaného ke dni vydání takového rozhodnutí.


Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.


Soudobá odborná literatura zastává názor, že okamžik vyhlášení rozsudku je rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci. Znamená to, že soud při dokazování zjišťuje nejen skutečnosti, které tu byly v době zahájení řízení, ale že přihlíží také ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku. Pro právní posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně či zániku právního vztahu mezi účastníky; tam, kde rozsudek pouze deklaruje práva a povinnosti účastníků, je rozhodný právní stav v době, kdy práva a povinnosti, o něž v řízení jde, vznikla, změnila se nebo zanikla (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl., 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 710). K témuž závěru se kloní i soudní praxe, podle níž právní posouzení existence nároku vychází ze stavu v době jeho vzniku; jde-li však o rozsudek, který konstituuje práva a povinnosti účastníků řízení, pak je rozhodný stav (i skutkový) v době vyhlášení rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 28 Cdo 652/2005, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3771, svazek 33, ročník 2006).


V posuzované věci považoval odvolací soud za rozhodné, že v okamžiku vydání jeho konstitutivního rozhodnutí byl žalobce věřitelem pohledávky ve výši korespondující nároku žalovaného (jednalo se o protiplnění žalobce žalovanému v rámci ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně obsažené smlouvy o převodu nemovitostí). Se zřetelem k výše uvedenému je zcela nerozhodné, kdy byla předmětná pohledávka ve prospěch žalobce postoupena (3. 9. 2004), příp. kdy žalobce podle tvrzení dovolatele tuto pohledávku vůči povinné osobě uplatnil (6. 12. 2004); dovolací soud proto považuje napadený závěr odvolacího soudu za správný.


K námitce dovolatele, že skutkové zjištění soudu prvního stupně (které odvolací soud převzal), že pohledávka žalobce za Státním statkem Křimice, s.p., nebyla vypořádána a k 9. 4. 2004 stále existuje, je nesprávné a nevyplývá z provedeného dokazování, dovolací soud uvádí, že toto (ať již správné nebo nesprávné) zjištění, není pro správnost právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, samo o sobě určující. Navíc dikce § 241a odst. 3 o. s. ř. neumožňuje dovolací přezkum v případě jakýchkoli pochybností o správnosti skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž pouze v případě, že skutkové závěry odvolacího soudu zcela postrádají oporu ve spisovém materiálu, tedy v žádné možné interpretaci z provedeného dokazování nevyplývají. Takový závěr však v dané věci učinit nelze.


Zpochybňuje-li dále dovolatel podílové spoluvlastnictví žalobce a uvádí-li, že tyto pozemky (resp. jejich ideální 1/2) neměly být žalobci pozemkovým úřadem z důvodu jejich zastavění vůbec vydány, jedná se o námitky uplatnitelné v příslušném správním řízení o vydání těchto nemovitostí, příp. v soudním řízení, v němž je správní rozhodnutí přezkoumáváno; v projednávané věci však dovolací soud považuje takové námitky za irelevantní a přezkum pravomocného správního rozhodnutí za nepřípustný.


Argumentuje-li dovolatel ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. bez jakékoli bližší konkretizace, znemožňuje tím dovolacímu soudu, aby v rámci své přezkumné činnosti jeho námitku zohlednil či se jí podrobněji zabýval. Zdůrazňuje-li dovolatel svoji dobrou víru při uzavírání smlouvy o převodu nemovitostí dne 9. 4. 2004 a postavení oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 33a zákona o půdě, jedná se o skutečnosti z hlediska dovolacího přezkumu bezvýznamné. Stejně tak je irelevantní tvrzení dovolatele o neexistenci pohledávky žalobce za Státním statkem K., s. p., ve výši 52.571,50 Kč z titulu náhrad za živý a mrtvý inventář, neboť, jak již uvedl odvolací soud, posuzovaní takového nároku nebylo předmětem nalézacího řízení.


Ve zbývající části dovolatel napadá měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, jemuž vytýká jeho nepřezkoumatelnost, kdy podle žalovaného není jednoznačně určen dlužník restituční pohledávky; místo toho jsou alternativně uvedeny Pozemkový fond České republiky i Státní statek J., s. p. Bez zřetele ke skutečnosti, že změna předmětného ustanovení čl. 2 odst 2 smlouvy o převodu nemovitostí obsažené ve výroku prvostupňového rozsudku spočívala pouze v záměně jednoho z povinných subjektů (čímž odvolací soud reagoval na připuštěnou změnu žaloby), povaha citovaného ustanovení této smlouvy z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti nevylučuje alternativní vymezení povinného subjektu, vůči němuž může být nárok na náhradu dle ustanovení § 14 a § 20 zákona o půdě uplatněn.


Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolateli se nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Jelikož dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti, dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zamítl.


O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci, a to v částce 4.300,- Kč, sestávající z částky 8.000,- Kč podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 7 písm. e), § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, snížené o 50 % podle § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a z částky 300,- Kč paušální náhrady výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 27. června 2007


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu