28 Cdo 1603/2009
Datum rozhodnutí: 06.04.2011
Dotčené předpisy: § 5 předpisu č. 82/1998Sb., § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 10 odst. 4 předpisu č. 337/1992Sb.




28 Cdo 1603/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně M. J., zastoupené Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem v Písku, Velké nám.119, proti žalované České republice Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody 112.599,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 25/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2008, č. j. 13 Co 37/2008-108, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2.11.2007, č.j. 30 C 25/2005-88, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 112.599,- Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ). Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaná, resp. její orgán, tj. Finanční úřad v Písku postupoval nesprávně, když exekuční příkaz ze dne 20.5.2002, č.j. 46445/02/097940 doručil přímo žalobkyni, aniž by o této skutečnosti vyrozuměl jejího daňového zástupce, postupoval tedy v rozporu s ustanovením § 10 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., nicméně žalobkyně neprokázala, že by jí vznikla škoda. Vzal za prokázané, že správce daně vymohl v exekučním řízení pouze takovou částku, kterou byla žalobkyně povinna státu uhradit. Věc posoudil podle ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že žalobkyni nebyla způsobena žádná újma v její majetkové sféře. Dospěl k závěru, že v dané věci tedy nebyl splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4.6.2008, č. j. 13 Co 37/2008-108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu žalobkyně se domáhala svého nároku na zaplacení částky 112.599,- Kč z titulu odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a jako takovou ji uplatnila dne 15.3.2004 u Ministerstva Financí ČR. Dále vyslovil, že písemnou negativní reakci na výzvu k náhradě škody žalobkyně obdržela od Finančního ředitelství v Českých Budějoviccích dne 7.10.2004. Zaujal názor, že předpokladem odpovědnosti je naplnění tří základních atributů, jejichž existenci musí prokázat subjekt, jenž tvrdí, že byl postupem státu, resp. jeho orgánu poškozen. Těmito atributy jsou protiprávní jednání škůdce (státu, resp. jeho orgánu), které má podobu nesprávného úředního postupu, dále vznik škody na straně poškozeného a příčinná souvislost mezi oběma předchozími atributy. Dospěl k závěru, že žalobkyni nevznikla a ani jí nemohla vzniknout žádná majetková újma, neboť na základě exekučního příkazu, byť chybně doručeného, byla stržena z jejího účtu vedeného u Komerční banky, a.s. pouze částka, která odpovídala jejímu nedoplatku a daňovému penále, jež byla povinna na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí zaplatit. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že ačkoli došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Finančního úřadu v Písku, žalovaná nenese odpovědnost za škodu, jelikož žalobkyni žádná škoda ve smyslu újmy vyjádřitelné v peněžním ekvivalentu nevznikla.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky ve věci jde o posouzení otázky zásadního významu, kterou spatřovala v tom, zda může být (případně za jakých podmínek) zaplacení daňového nedoplatku považováno za škodu. Namítala, že postup správce daně odporoval základním právním principům, zejména článku 2 odst. 3 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky. Konstatovala, že jí nebyl řádně doručen exekuční příkaz, nebyl proto pro ni právně účinný. Dovozovala, že při řádném doručení by nedošlo k žádnému stržení peněz z jejího účtu. Dovolatelka považovala úbytek finančních prostředků na svém účtu za škodu. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Dovolací soud v projednávané věci vychází z názoru zaujatém ve svém rozhodnutí ze dne 29.1.2003, č. j. 25 Cdo 586/2001. Ve shora citovaném rozhodnutí vyslovil závěr, že za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, t.j. penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Dovodil-li odvolací soud, že škoda žalobkyni nevznikla, neboť rozsah jejího majetku se zmenšil pouze o částku, jejímž zaplacením dostála své zákonné daňové povinnosti a žádná další újma jí nevznikla, posoudil tuto podmínku vzniku odpovědnosti za škodu v souladu s ustálenou judikaturou a jeho rozhodnutí proto nemá z tohoto hlediska zásadní právní význam. Obdobnou problematikou se dovolací soud zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 18.1.2007, sp.zn. 25 Cdo 295/2005. Odvolací soud se tedy správně zabýval tím, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky odpovědnosti státu za tvrzenou škodu, přičemž správně uzavřel, že ačkoli došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Finančního úřadu v Písku, žalovaná nenese odpovědnost za škodu. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od závěru odvolacího soudu, že v dané věci nebyly kumulativně splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalované nevznikla žádná škoda ve smyslu újmy vyjádřitelné v peněžním ekvivalentu.
Námitku uplatněnou dovolatelkou v dovolání, že zaplacení daňového nedoplatku je třeba považovat za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, lze proto považovat za nepřípadnou.
Rovněž je nutno podotknout, že je třeba odmítnout poukaz dovolatelky na ústavní práva, zaručující jí nárok na náhradu škody. Vztah zákona č. 82/1998 Sb. k Ústavě České republiky či k Listině základních práv a svobod je totiž soudy jednotně vykládán tak, že povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z čl. 4 a 36 Listiny, nýbrž je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., který je zákonným předpisem, jenž na základě zmocnění čl. 36 odst. 4 Listiny blíže upravuje podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004).
Tvrzení obsažená v dovolání žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. (judikatorní přesah či kontradikce, právní otázka řešená v rozporu s hmotným právem) však nenaplnila.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o. s. ř. ustanovení § 150 téhož právního předpisu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. dubna 2011 JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu