28 Cdo 160/2013
Datum rozhodnutí: 10.04.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




28 Cdo 160/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce města Vsetín se sídlem ve Vsetíně , Svárov 1080, IČ: 00304450, proti žalovaným a) M. K. , bytem ve S. Č. V., a b) Ž. K. , bytem tamtéž, zastoupeným JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově Šumbarku, Opletalova 608/2, o zaplacení částky 54.261,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 49/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 25. ledna 2011, č. j. 12 Co 390/2010-406, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 21. 9. 2010, č. j. 10 C 49/2008-362, se zastavuje; jinak se dovolání odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:


V řízení vedeném u Okresního soudu v Jeseníku rozsudkem ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 10 C 49/2008, byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci částku 54.261,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit náklady řízení (výrok II.). Okresní soud shledal, že nájem bytu, který žalovaným pronajal žalobce coby jeho vlastník, skončil dne 28. 2. 2006, žalovaní však v bytě dále bydleli bez právního důvodu a byt žalobci předali až v polovině října roku 2006. Žalovaní tak byli povinni zaplatit žalobci částku odpovídající výši obvyklého nájemného v daném místě a čase z obdobného předmětu nájmu jako bezdůvodné obohacení. Okresní soud dále seznal, že žalovaní dlužili žalobci úhradu za spotřebované služby spojené s užíváním bytu za část let 2005 a 2006. Náhradu odpovídající obvyklému nájemnému určil okresní soud částkou 439,- Kč měsíčně v závislosti na žalobním nároku a žalobci ji přiznal, stejně tak žalovanou částku za nedoplacené služby. Vedle jistiny byl žalobci přiznán i požadovaný úrok z prodlení, a okresní soud tím vyhověl žalobě v plném rozsahu.
K odvolání žalovaných přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci, jenž je rozsudkem ze dne 25. 1. 2011, č. j. 12 Co 390/2010-406, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vzhledem k tomu, že žalovaní zpochybňovali zejména správnost vyúčtování služeb za roky 2005 (nedoplatek 4.223,- Kč) a 2006 (nedoplatek 39.484,- Kč), odvolací soud uzavřel, že ta mají stanovené náležitosti, žalovaní je převzali a dokonce i reklamovali. Žalovaní nesouhlasili s výpočtem jejich osobní spotřeby, na postupu okresního soudu při posuzování této skutečnosti však odvolací soud nenašel žádného pochybení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně považoval odvolací soud za správné, a proto jeho rozsudek potvrdil.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podali žalovaní dovolání, jež označili za přípustné ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), důvodnost pak dovozují z ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu však v dovolání nijak nevymezují a opakují skutkové námitky uplatněné již v odvolání, zejména neprokázání skutečné spotřeby služeb spojených s užíváním bytu, jejichž úhradu žalobce požaduje. S ohledem na výše uvedené dovolatelé navrhují zrušení napadených rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k novému řízení.
Žalobce ve svém vyjádření označil dovolání žalovaných za nepřípustné. Poukázal na skutečnost, že dovolatelé nesouhlasí toliko se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a žádnou právní otázku k dovolacímu přezkumu nepředkládají. Dovolací důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. však nejsou u dovolání podaného podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatnitelné. Svou argumentaci žalobce dokládá početnou judikaturou Nejvyššího soudu, nad rámec se pak vyjadřuje i k samotným skutkovým námitkám dovolatelů. S ohledem na výše uvedené navrhuje dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
I když v projednávaném případě odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně částky 54.261,- Kč jedním výrokem, rozhodoval jím současně o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, přičemž nejvyšší z těchto nároků byl nedoplatek za služby spojené s užíváním bytu za rok 2006 ve výši 39.484,- Kč. Jelikož se jedná o samostatné nároky, které mají odlišnou povahu s rozdílnými předpoklady jejich vzniku, je přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněný pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000). Vzhledem k tomu, že jak u nároku na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním bytu bez právního důvodu, tak u nároků na zaplacení nedoplatků za poskytnuté služby, které jsou předmětem dovolacího řízení, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, není dovolání žalovaných do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Nic na tom nemění okolnost, že součet výše plnění ze samostatných nároků přesahuje částku 50.000,- Kč.
Z výše uvedených důvodů je dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu nepřípustné, Nejvyšší soud je proto v souladu s ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelé napadli oba výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výrok o nákladech řízení, dovolání proti tomuto výroku je však také nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v souladu s ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelé směřují své dovolání též přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je však odvolání (viz ust. § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 21. 9. 2010, č. j. 10 C 49/2008-362, které touto vadou trpí, zastavil (viz ust. § 104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 2 i odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, který by jinak měl na jejich náhradu právo, v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2013

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu