28 Cdo 16/2013
Datum rozhodnutí: 19.03.2013
Dotčené předpisy: § 4a odst. 3 písm. c předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 16/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelky M. O., P., zastoupené Mgr. Janou Blechovou, advokátkou, 301 00 Plzeň, Malá č. 6, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 21. 6. 2012, sp. zn. 56Co 204/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3C 36/2003 (žalobkyně M. O., zastoupené Mgr. Janou Blechovou, 301 00 Plzeň, Malá č. 6, a dalších účastníků řízení: 1. D. Š., S. P., 2. Státního statku Jeneč, státního podniku (v likvidaci), Jeneč, Karlovarská č. 7, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, 120 00 Praha 2, Trojanova č. 12, 3. Obce Cebiv, Konstantinovy lázně, Cebiv č. 64, zastoupené JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou, 349 01 Stříbro, Masarykovo náměstí č. 8, 4. Lesů České republiky, státního podniku, 500 00 Hradec Králové, Přemyslova č. 1106, 5. Klatovského rybnikářství, a. s., Klatovy, K Letišti č. 442, zastoupeného Mgr. Jindřichem Sojkou, advokátem, 330 01 Klatovy, Pražská č. 119, 6. České pošty, 110 00 Praha 1, Politických vězňů č. 909/4, 7. Jednoty SD, Tachov, Prokopa Velikého č. 497, zastoupené Mgr. Ondřejem Buchou, advokátem, 349 01 Stříbro, Kostelní č. 840, 8. Správy a údržby silnic Plzeňského kraje, 349 01 Stříbro, Soběslavova 1264, 9. Zemědělské vodohospodářské správy, 600 00 Brno, Hlinky č. 60, a 10. Pozemkového fondu České republiky, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, nyní ČR - Státního pozemkovému úřadu, o určení vlastnictví, t a k t o:

I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í:

O žalobě žalobkyně, podané u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3C 36/2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Tachově z 1. 10. 2010, č. j. 3C 36/2003-535. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby rozsudkem soudu byla zrušena a tímto rozhodnutím nahrazena rozhodnutí Okresního úřadu v Tachově, referátu pozemkového úřadu, z 2. 11. 2001, č. j. 3108/01-RPU/R/8028, z 2. 11. 2001, č. j. 3108/01-RPU/R/3031, a z 26. 11. 2001, č. j. RPU/R/8032, a to rozhodnutím určujícím, že žalobkyně je vlastnicí jediné poloviny nemovitostí, náležejících ke zbytkovému statku v katastrálním území C. a že jí náleží náhrada za tyto nemovitosti. Bylo také soudem prvního stupně rozhodnuto, že se žádnému z účastníků řízení nepřiznává náhrada nákladů tohoto řízení a také, že se žádnému z účastníků řízení neukládá povinnost uhradit Okresnímu soudu v Tachově jím placené náklady tohoto řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 21. 6. 2012, sp. zn. 56 Co 204/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Tachově z 1. 10. 2010, č. j. 3 C 36/2003-535, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že vůči žalobkyni nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., ale dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Nebylo vyhověno také odvolání účastníka řízení Státního statku Jeneč proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. u pozemkového úřadu, v němž se navrhující M. O. nepodařilo prokázat, že její právní předchůdce J. Č., případně s manželkou J. Č., byli přídělci druhé poloviny nemovitostí (po předchozích přídělcích O. a M. S.), tvořících zbytkový statek v obci Cebiv, a že na ni přešla jí uváděná druhá polovina tohoto zbytkového statku v obci Cebiv po O. S. a M. S. Uvedený zbytkový statek přešel v roce 1948 do vlastnictví státu. V řízení u pozemkového úřadu, ani v řízení u soudu prvního stupně (který rozhodoval o žalobě žalobkyně M. O. (podané u soudu podle právní úpravy obsažené v páté části občanského soudního řádu) se nepodařilo žalobkyni M. O. prokázat, že je ohledně jí uváděných nemovitostí (podílu na nich) oprávněnou osobou podle ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro zjištění skutkového stavu v této právní věci a že učinil i právní závěry, s nimiž se odvolací soud částečně ztotožnil a které pak ještě doplnil. K tvrzení žalobkyně o převodech podílů na nemovitostech zbytkového statku v obci Cebiv, k nimž došlo údajně v období 1945 až 1948, odvolací soud uváděl, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že původní vlastník O. S. relevantním způsobem převedl spoluvlastnický podíl na nemovitostech zbytkového statku v obci Cebiv na J. Č. a že by se J. Č. stal vlastníkem žalobkyní uváděné jedné poloviny tohoto zbytkového statku ; žádná písemná smlouva tu uzavřena nebyla a nebylo rovněž prokázáno, že by tu došlo k přechodu poloviny zbytkového statku zpět na stát rozhodnutím příslušného orgánu a k jejímu odevzdání J. Č. (případně i jeho manželce J. Č.); také manželka O. S. M. S. se svého původního přídělu k uváděným nemovitostem nevzdala.
Odvolací soud poukazoval i na to, že jeho závěry jsou shodné se závěry rozsudku Krajského soudu v Plzni z 27. 2. 2001, sp. zn. 30 Co 93/1999, kterým bylo zrušeno rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byli J. Č. a M. O. uznáni ohledně jedné ideální poloviny zbytkového statku v Cebivi za oprávněné osoby podle ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud proto potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný. Také výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, který byl napaden odvoláním účastníka řízení Státního statku Jeneč (státního podniku v likvidaci), byl odvolacím soudem shledán odpovídajícím ustanovení § 150 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 8. 8. 2012 doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 8. 10. 2010 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř.. Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 21. 6. 2012 (sp. zn. 56 Co 204/2011 Krajského soudu v Plzni) i rozsudek soudu prvního stupně z 1. 10. 2010, č. j. 3 C 36/2003-535 Okresního soudu v Tachově, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení u soudu prvního stupně.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatelka vytýkala ve svém dovolání odvolacímu soudu, že 1) v rozporu s restitučními předpisy spojil striktně a formalisticky úspěšnost žalobního nároku žalobkyně s existencí písemné převodní smlouvy, uzavřené mezi přídělcem O. S. a J. Č. (podle názoru dovolatelky jediným přídělcem zbytkového statku v Cebivi, který vyplatil nejen O. S. cenu za převod podílu na této nemovitosti, ale splatil i veškeré úvěry a dluhy na statku váznoucí ), dále 2) vytýkala také, že odvolací soud učinil v této právní věci chybný výklad ustanovení § 4a písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) se závěrem o nemožnosti jeho aplikace v daném případě, a posléze 3), že odvolací soud svým rozhodnutím zcela eliminoval, podle názoru dovolatelky, základní princip restitučního zákonodárství, že vlastnictví či jiná práva k nemovitostem musí být zkoumána k počátku rozhodného období, tedy k 25. 2. 1948, a nemá být v rámci posuzování restitučního nároku zasahováno před toto období.
Z hlediska chronologie vlastnických vztahů ohledně statku v Cebivi dovolatelka připomínala, že statek v Cebivi byl v roce 1933 dán do přídělu E. a A. Č., na jedné straně, a O. a M. S., na straně druhé. Přídělci se ovšem stali vlastníky přidělených nemovitostí až v okamžiku, kdy doplatili přídělovou cenu, a když po zaplacení této ceny bylo provedeno zaknihování vlastnického práva v pozemkových knihách (v nichž byl jako vlastník zapsán stále původní vlastník nemovitostí, kníže L.). E. Č. zemřel a A. Č. převedla svou polovinu přídělu statku Cebiv na J. Č. za cenu 70.000,- Kč (uhrazenou v roce 1945). Přídělci od tohoto okamžiku byli, dovozovala dovolatelka, J. Č. a O. S. V roce 1938 byl statek Cebiv zabrán německými okupačními úřady, ale po ukončení války v roce 1945 se J. Č. vrátil na statek Cebiv a začal tam hospodařit (přídělce O. S. se po válce na statek nevrátil). V roce 1948 byl statek Cebiv zabrán, a to pouze J. Č., zdůrazňovala dovolatelka, když J. Č. splácel přídělovou cenu ještě dalších 5 let po konfiskaci majetku až do roku 1953 ; přídělce O. S. učinil 2. 10. 1945 písemné prohlášení, připomínala dovolatelka, ze kterého je patrno, že se vzdal svojí části přídělu ve prospěch J. Č.; na splácení držebnostního a provozního úvěru a dalších finančních závazků, váznoucích na celém zbytkovém statku Cebiv, se O. S. žádným způsobem nepodílel (splátky hradil jen J. Č.) a také ani nikdo jiný z příbuzných O. S., tedy ani D. Š. ), dodávala ještě dovolatelka M. O.
Dovolatelka je přesvědčena, že na tento případ mělo být soudy aplikováno ustanovení § 4a písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., které připouští oprávněnost nároku i u osoby, která nemá v době posuzování dané záležitosti doklad o vlastnictví, byť její předchůdce měl majetek v držbě, ale nebyl realizován vklad do pozemkových knih. Na aplikaci uvedeného ustanovení žalobkyně upozorňovala již v řízení před soudem prvního stupně; v řízení před soudem prvního stupně nebyla soudem poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o případném doplnění jejích tvrzení o rozhodných skutečnostech, což se však nestalo, a náprava nebyla sjednána ani odvolacím soudem. Došlo tak, podle názoru dovolatelky, i k chybnému vymezení účastníků tohoto soudního řízení; D. Š., která je brána jako účastnice řízení, není totiž, jak zdůrazňovala dovolatelka, pokrevní příbuznou O. S., ani M. S., nýbrž byla pouze v jejich pěstounské péči, a tedy, jak má dovolatelka za to, není O. S. právním předchůdcem D. Š. a pozemkový úřad neměl s ní v řízení jednat jako s osobou, jež by byla v postavení domnělé oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelka je proto přesvědčena, že O. S. a J. Č. učinili všechny kroky k převodu poloviny přidělených pozemků na J. Č., který doplatil sám přídělovou cenu pozemků a on jediný tedy splňoval podmínky pro to, aby byl považován za vlastníka předmětných nemovitostí .
Ve vyjádření účastníka řízení Státního statku Jeneč (státního podniku v likvidaci) k dovolání žalobkyně M. O. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Vyjadřující se Státní statek Jeneč má za to, že u tohoto dovolání není dána ani přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., protože závěry dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nejsou v rozporu s hmotným právem, ani těmito závěry není řešena právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Výtky dovolatelky směřují tak jen proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, která vyzněla v tom smyslu, že v daném případě nebyl prokázán převod či přechod jedné poloviny nemovitostí zbytkového statku v obci Cebiv na právního předchůdce žalobkyně M. O. J. Č. Nebylo také doloženo, že by se další původní přídělkyně M. S. svého podílu na přídělu vzdala, takže i kdyby bylo došlo ke vzdání se podílu O. S., nárok žalobkyně by byl přinejmenším z 1/2 neoprávněný ; manželé Skřivanovi tedy byli, podle názoru vyjadřujícího se Státního statku Jeneč, vlastníky jedné poloviny přídělu nemovitostí zbytkového statku v obci Cebiv a na tom nemohlo změnit nic ani případné nedoplacení držebnostního úvěru. Není důvodná ani námitka dovolatelky M. O., že tu mělo být soudy aplikováno ustanovení § 4a odst. 3 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., když nelze mít za to, že by v důsledku vzdání se vlastnictví O. S. ve prospěch J. Č. mohlo dojít k úkonu způsobilému k převodu vlastnického práva na J. Č. Podle názoru vyjadřujícího se Státního statku Jeneč odvolací soud svým rozsudkem z 21. 6. 2012 (sp. zn. 56Co 204/2011 Krajského soudu v Plzni) tedy správně posoudil otázku vlastnického práva 1/2 nemovitostí na zbytkovém statku v Cebivi a rozhodl v souladu se zákonem .
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Z hlediska předmětu dovolání bral soud do úvahy dříve platná ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů /§ 22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní pozemkový úřad).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (t. j. ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu řešilo-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena anebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 3C 36/2003 Okresního soudu v Tachově), že by odvolací soud svým rozsudkem z 21. 6. 2012 (sp. zn. 56Co 204/2011 Krajského soudu v Plzni) řešil některou právní otázku, která by konkrétně byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem nebo právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil žalobní návrh žalobkyně, podaný podle ustanovení § 244 odst. 1 a § 246 odst. 1 o. s. ř., zejména podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti s ustanovením § 4a písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě).
Podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6 zákona č. 229/1991 Sb. (tedy i v případech odnětí nemovitosti bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 40/1948 Sb. o nové pozemkové reformě) před uplynutím lhůty uvedené v § 13 zákona č. 229/1991 Sb., jsou oprávněnými osobami podle zákona o půdě zejména (není-li tu dědiců ze závěti) děti a manžel oprávněné osoby podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a to všichni rovným dílem.
K přechodu vlastnického nároku z oprávněné osoby na její právní nástupce došlo ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. ex lege (ze zákona); viz k tomu nález Ústavního soudu ČR z 12. 12. 1996, III.ÚS 32/96, uveřejněný pod č. 140 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Podle ustanovení § 4a odst. 3 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. bylo možné, aby pozemkový úřad na podkladě žádosti domnělé oprávněné osoby svým rozhodnutím uznal nárok k pozemkům, porostům a jinému majetku domnělé oprávněné osobě, jestliže tato osoba p r o k á ž e , že sama nebo její právní předchůdce měli pozemky, porosty nebo jiný majetek v držbě a doklad o vlastnictví nemůže předložit, protože buď nebylo realizováno řízení o zápisu nebo došlo ke ztrátě nebo poškození či zničení katastrálních nebo pozemkových operátů.
Vzhledem k uvedeným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k citovaným právním závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 21. 6. 2012 (sp. zn. 56Co 204/2011 Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), nebo právní otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena dovolacím soudem nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nemohl proto dovolací soud shledat u dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti jejího dovolání podle dříve platných ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (které tu bylo třeba použít ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř. poukazujícího pro účely rozhodování dovolacího soudu na stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu); nešlo tu tím méně o odchýlení se rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak to nyní zdůrazňuje pro další období novelizované ustanovení § 237 o. s. ř.).
Nebylo-li dovolání přípustné, pak již dříve platné ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. neumožňovalo (srov. jeho znění: Je-li dovolání přípustné ... lze ) posuzovat důvodnost dovolání z toho důvodu, zda rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. To se týká v dovolání dovolatelky uváděných výtek, poukazujících na údajnou neúplnou doloženost závěru odvolacího soudu, konstatujícího, že závěry o vzniku vlastnického práva k nemovitostem O. S. a o následném převodu tohoto vlastnického práva na J. Č. zůstaly v řízení nepodloženy dalšími konkrétními důkazy ve vztahu k dosud provedeným důkazům (viz k tomu stranu 7 rozsudku odvolacího soudu z 21. 6. 2012).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. (které tu bylo třeba aplikovat ve smyslu ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.) k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení o. s. ř., upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů, vynaložených účastníkem řízení Státním statkem Jeneč na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ustanovení § 150 o. s. ř., umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo vyjadřujícím se účastníkem řízení uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu