28 Cdo 1592/2002
Datum rozhodnutí: 28.01.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1592/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. V., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12.4.2002, sp. zn. 10 Co 742/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 11 C 170/99 (žalobce J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. V. h. a r. V., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, a 2. L. B., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

I. Odmítá se dovolání dovolatele proti výroku o zastavení řízení o odvolání, obsaženému v prvním odstavci rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12.4.2002, sp. zn. 10 Co 742/2001.

II. Zrušují se další výroky uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, obsažené v jeho druhém, třetím a čtvrtém odstavci.

III. Zrušuje se také rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, ze 6.6.2001, čj. 11 C 170/99-62, a to ve výrocích v odstavcích I, III a IV.

IV. Věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně (pobočka ve Valašském Meziříčí) k dalšímu řízení v rozsahu vyplývajícím z obsahu výroku III. rozsudku dovolacího soudu.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě, podané v této právní věci u soudu 25.9.1991, domáhající se uložení povinnosti žalovanému státnímu podniku uzavřít se žalující dohodu o vydání domu (hostince) čp. 11 v K. a pozemků parc. č. 19/1 a parc. č. 38/1 v katastrálním území K, obec V. M., bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně z 29.11.1995, čj. 10 C 924/91-238, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 12.4.1996, sp. zn. 10 Co 148/96.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ze 14.5.1999, 2 Cdon 1058/96, bylo zamítnuto dovolání původní žalobkyně J. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12.4.1996, sp. zn. 10 Co 148/96, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně z 29.11.1995, čj. 10 C 924/91-238, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným V. h. a r. V. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní J. V. dohodu o vydání pozemku parc. č. 34 s hostincem čp. 13 v katastrálním území V. M.-K. Dalším výrokem rozsudku dovolacího soudu byl však zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 12.4.1996, sp. zn. 10 Co 148/96, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně z 29.11.1995, čj. 10 C 924/91-238, v části , ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným V. h. a r. V. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní J. V. dohodu o vydání pozemku parc. č. 35 v katastrálním území V. M.-K. a ve výroku o nákladech řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně z 29.11.1996, čj. 10 C 924/91-238, ve výrocích, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému státnímu podniku bylo uloženo uzavřít se žalobkyní J. V. dohodu o vydání pozemku parc. č. 35 v katastrálním území V. M.-K., a o nákladech řízení; v tomto rozsahu byla věc vrácena Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo konstatováno, že v daném případě byl na pozemku parc. č. 34 (zastavěné ploše) v katastrálním území K. po jeho převzetí státem postaven hostinec čp. 13, ale na pozemku parc. č. 35 v katastrálním území K. se nově zbudovaná stavba nachází jen zčásti. Dovolací soud v této souvislosti vyslovil právní názor, že domáhala-li se žalobkyně vydání celého pozemku parc. č. 35, požaduje tím i případné vydání pozemku menšího, vzniklého rozdělením původního pozemku. Podle názoru dovolacího soudu měl tedy soud prvního stupně poučit žalobkyni,, že její žalobní návrh není formulován tak, aby soud mohl rozhodnout o uzavření dohody o vydání tohoto nezastavěného pozemku, a v této souvislosti ji vyzvat k úpravě a doplnění žalobního návrhu. Tuto poučovací povinnost vyplývající z § 43 odst. 2 občanského soudního řádu nesplnil ani odvolací soud a vada žaloby nebyla odstraněna. Proto byly rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně dovolacím soudem zrušeny v části týkající se uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. 35 v katastrálním území K. Naproti tomu v části týkající se vydání hostince čp. 13 a a pozemku parc. č. 34 v K. byl rozsudek odvolacího soudu shledán správným a dovolání původní žalobkyně J. V. bylo v tomto rozsahu zamítnuto.

V dalším průběhu řízení došlo k tomu, že původní žalobkyně J. V. dne 6.1.2000 zemřela a jejím dědicem se stal její manžel J. V., s nímž soud prvního stupně dále v řízení jednal, a kromě toho také do řízení vstoupil na straně žalovaného podniku další účastník řízení, a to L. B., který se stal v mezidobí vlastníkem pozemku parc. č. 35 v K. na základě veřejné dražby z 20.2.1997; Okresní soud ve Vsetíně-pobočka ve Valašském Meziříčí usnesením z 28.5.2001, čj. 11 C 170/99-50a, toto přistoupení dalšího účastníka do řízení připustil.

Okresní soud ve Vsetíně pobočka ve Valašském Meziříčí pak vynesl rozsudek ze 6.6.2001, čj. 11 C 170/99-62. Výrokem tohoto rozsudku (označeným I.) byla zamítnuta žaloba žalobce J. V., aby žalovanému státnímu podniku bylo uloženo vydat žalobci pozemek parc. č. 35 v katastrálním území K., a to v rozsahu oddělení (tj. v rozsahu 1927 m2), vytvořeného geometrickým plánem č. 708-140/2000, vyhotoveným 29.5.2000 Ing. P. R. Dalším výrokem tohoto rozsudku byl zamítnut žalobní návrh žalobce, aby žalovanému L. B. bylo uloženo vydat žalobci parcelu č. 35 v katastrálním území K., obec V. M., a to v rozsahu oddělení (1027 m2) vytvořeného geometrickým plánem č. 708-140/2000, vyhotoveným 29.5.2000 Int. P. R. Bylo také rozhodnuto, že žalovaný státní podnik V. h. a r. V. nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit L. B. na náhradu nákladů řízení 4.300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že s ohledem na výsledky zjištění, provedených v řízení před soudem prvního stupně, nelze žalobě žalobce ohledně oddělené části pozemku parc. č. 35 v K. vyhovět, a to ani proti žalovaným V. h. a r. V., ani vůči žalovanému L. B. Soud prvního stupně byl toho názoru, že žalovaný podnik V. h. a r. V. není v této právní věci pasívně legitimován, protože již není vlastníkem uvedené nemovitosti. Ale také ohledně žalovaného L. B. byl soud prvního stupně toho názoru, že není v tomto řízení pasívně legitimován; tento žalovaný je od 24.3.1997 vlastníkem uvedeného pozemku parc. č. 35 v K. (získaného ve veřejné dražbě), ale nelze jej považovat za povinnou osobu podle zákona č. 403/1990 Sb. (podle něhož žalobce svůj nárok v tomto řízení uplatňoval); tato povinnost stíhá právnické osoby, ale nikoli fyzické osoby. Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl vůči oběma žalovaným a o nákladech řízení rozhodl vzhledem k tomu, že žalovaný podnik se náhrady nákladů řízení vzdal a vůči žalovanému L. B. bylo o nákladech řízení rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 6.6.2001 rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 12.4.2002, sp. zn. 10 Co 742/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo především rozhodnuto o tom, že odvolací řízení vůči žalovanému L. B. bylo zastaveno; žalobci bylo přitom uloženo zaplatit žalovanému L. B. na náhradu nákladů řízení 2.192,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části (v odstavcích označených II. a III) potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými V. h. a r. V. nemá žádný z těchto účastníků řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno především to, že žalovaný státní podnik V. h. a r. V. po právní moci zamítavého rozsudku ohledně nároku na vydání pozemku podle zákona č. 403/1990 Sb. převedl vlastnictví k pozemku parc. č. 35 v K. v rámci dražby konané dne 20.2.1997 na L. B., který je nyní zapsán jako vlastník tohoto pozemku na listu vlastnictví č. 723 u Katastrálního úřadu ve V. Soud odvolací byl shodně s názorem soudu prvního stupně také toho názoru, že uváděný převod pozemku parc. č. 35 v K. nebyl v rozporu s ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, podle něhož je povinná osoba podle tohoto zákona povinna nakládat s věcmi, na něž je uplatněn nárok podle tohoto zákona, s péčí řádného hospodáře a nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného, ani přenechat je jinému do užívání. K převodu pozemku parc. č. 35 v K. tu došlo na žalovaného L. B. ve veřejné dražbě, a to až po pravomocném rozhodnutí soudu, kterým bylo s konečnou platností rozhodnuto o nevydání tohoto pozemku podle zákona č. 403/1990 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně i podle názoru odvolacího soudu nemohla mít ani skutečnost, že po tomto převodu byl zamítavý rozsudek v daném případě zrušen rozsudkem dovolacího soudu, za následek zánik vlastnictví veřejnou dražbou nabytého vlastnictví žalovaného L. B. k uváděnému pozemku.

Proto odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti žalovanému státnímu podniku (včetně výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a tímto žalovaným). Protože u odvolacího jednání dne 12.4.2002 vzal žalobce před zahájením tohoto jednání své odvolání zpět ve vztahu k žalovanému L. B., odvolací soud tento dispozitivní úkon žalobce podle ustanovení § 207 odst. 2 občanského soudního řádu posoudil podle tohoto ustanovení tak, že odvolací řízení proti žalovanému L. B. zastavil. O náhradě nákladů řízení odvolacího rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 i § 146 odst. 2, věta první, občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která v řízení žalobce zastupovala, dne 20.5.2002 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Krajského soudu v Ostravě dne 19.7.2002, tedy v souladu s ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a ve lhůtě jím stanovené; dovolání žalobce bylo sepsáno a podáno advokátkou, která žalobce v řízení před soudy obou stupňů zastupovala.

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné, a z obsahu jeho dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel v dovolání zdůrazňoval, že žalovaný státní podnik tu nepostupoval podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a porušil tímto ustanovením kogentně stanovený zákaz převodu vlastnictví na jinou osobu. Žalobce v této souvislosti Poukazoval na to, že řádně a včas uplatnila jeho právní předchůdkyně nárok na vydání v žalobě uvedených nemovitostí výzvou k vydání věcí, podala i žalobu u soudu a žalobce v tomto řízení pokračoval, a to i v dovolacím řízení, když rozhodnutím odvolacího soudu bylo dovolání proti tomuto rozhodnutí připuštěno. Podle názoru dovolatele v daném případě zákaz převodu nemovitosti stále trval i během dovolacího řízení, a proto převod nemovitosti na jinou osobu se uskutečnil v rozporu se zákonem. Dovolatel poukazoval i na to, že podle ustanovení § 2 odst. 3 písm. a/ zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické osoby nebo fyzické osoby (podle něhož se v daném případě uskutečnil převod pozemku parc. č. 35 v K. na žalovaného L. B. ve veřejné dražbě), nemohou být předmětem převodu vlastnictví provozní jednotky, na které se vztahuje zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd, a to po dobu, po kterou trvá nárok oprávněných osob na jejich vydání. V daném případě žalovaný podnik věděl déle než půl roku před dražbou (k níž došlo 20.2.1997), že žalobce podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o vydání nemovitosti podle zákona č. 403/1990 Sb., když stejnopis dovolání byl tomuto podniku doručen 10.7.1996.

Dovolatel také vytýkal odvolacímu soudu, že v tomto občanském soudním řízení (sp. zn. 11 C 170/99 Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí) se soud vůbec nezabýval tím, zda tu ze strany žalobce byla podána žaloba o neplatnost smlouvy o převodu nemovitosti na L. B., zda řízení o této žalobě proběhlo a jaký byl jeho výsledek.

Při posuzování dovolání dovolatele J. V. vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).

Dovolání dovolatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo jednak zastaveno odvolací řízení ve vztahu k jednomu ze dvou žalovaných a jednak byl tímto rozsudkem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobce.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ani ustanovením § 239 odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, není umožněno podání dovolání proti usnesení, jímž bylo zastaveno odvolací řízení po zpětvzetí odvolání odvolatelem (srov. § 222 odst. 1 občanského soudního řádu).

V daném případě není tedy přípustné dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení, obsaženému v prvním odstavci rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12.4.2002, sp. zn. 10 Co 742/2001. Nepřípustné dovolání dovolatele bylo proto v tomto rozsahu odmítnuto podle ustanovení § 243b odst. 1 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo které je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu soudního spisu v daném případě (sp. zn. 11 C 170/99 Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo v daném případě, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolacím soudem byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V daném případě šlo v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, především o aplikaci a výklad ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. (v souvislosti s ustanoveními § 4 odst. 2, § 2 a § 5 téhož zákona). Předmět řízení tu byl vymezen předchozím rozhodnutím dovolacího soudu (ze 14.5.1999, 2 Cdon 1058/96 Nejvyššího soudu), v němž byl vrácen k dalšímu řízení spor, týkající se žalobního návrhu na uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. 35 v katastrálním území K. (obec V. M.), přičemž v tomto dalším řízení došlo k tomu, že tento návrh byl posléze uplatňován jen vůči žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) V. h. a r. V., když v řízení proti dalšímu žalovanému L. B. byla tato právní věc posléze v odvolacím řízení pravomocně skončena.

Podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je povinná osoba s odňatými věcmi až do jejich odevzdání oprávněným osobám povinna nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. nemohly být věci, jejich součásti a příslušenství převedeny do vlastnictví jiného nebo do užívání jiného (s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytů, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytů).

Podle ustanovení § 2 odst. 3 písm. a) zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické osoby nebo fyzické osoby, nemohou být předmětem převodu vlastnictví provozní jednotky, na které se vztahuje zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd (srov. k tomu zákon č. 403/1990 Sb.), a to po dobu, po kterou trvá nárok oprávněných osob na jejich vydání.

Ústavní soud ČR v nálezu ze 4.2.1997, II. ÚS 303/95, uveřejněném pod č. 14 ve svazku 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, zaujal právní názor, že vlastnictví nabývané podle § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. je vlastnictví nabývaným smlouvou, kde stát je jen stranou úkonu a kde příklep je akceptací nabídky neboli formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsenzu. Nelze tu odhlédnout od povahy věci, která je určena prvkem dobrovolnosti a rovnoprávným postavením obou subjektů dražby.

Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 25/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, byl zaujat právní názor, že veřejná dražba podle zákona č. 427/1990 Sb. je zvláště upraveným procesem uzavírání smlouvy a současně specifickým procesem uzavření smlouvy.

Vzhledem k těmto právním závěrům, obsaženým v nálezu Ústavního soudu ČR i v uveřejněném rozsudku Nejvyššího soudu ČR, nemohl odvolací soud ve svém rozhodnutí z 12.4.2002 (sp. zn. 10 Co 742/2001 Krajského soudu v Ostravě) pokládat za jedinou rozhodující skutečnost, že žalovaný státní podnik převedl vlastnictví k předmětnému pozemku na třetí osobu , aniž by se zabýval tím, že ze strany účastníka řízení uplatňujícího nárok na vydání nemovitosti (na uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitosti) bylo v průběhu řízení stále namítáno, že převod pozemku parc. č. 35 v K. ve veřejné dražbě není platným převodem a dokonce bylo tímto účastníkem v řízení předneseno, že (jak uváděl odvolací soud ve svém rozsudku) žalobce bude podávat žalobu o určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo k převodu vlastnictví z V. h. a r. V., s.p., na L. B.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, vycházel z jiného právního názoru, než který byl k výkladu ustanovení zákona č. 427/1990 Sb.(v souvislosti s ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.) zaujat v uveřejněné judikatuře soudů, z něhož naopak dovolací soud vycházel i v daném případě. Proto dovolací soud dospěl k výslednému závěru, že právní otázka výkladu uváděných ustanovení byla v rozhodnutí odvolacího soudu řešena v rozporu s hmotným právem, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.

Z tohoto důvodu shledal dovolací soud dovolání dovolatele přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a zároveň toto přípustné dovolání dovolatele posoudil jako důvodné, protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které dovolací soud neshledal správným. Proto podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.

Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení, pokud v něm žalobce bude trvat na svém žalobním návrhu a na námitkách, které uplatnil zejména ve svém odvolání a dovolání, zjistí si soud prvního stupně především, zda žalobce podal v jiné právní věci žalobu o neplatnost převodu pozemku parc. č. 35 v K. ze státního podniku V. h. a r. na L. B. a jaký byl výsledek tohoto řízení; pokud takové řízení o žalobě o neplatnost uvedeného smluvního převodu neběží a žalobce bude na své námitce neplatnosti uvedené smlouvy o převodu nemovitosti trvat, má soud možnost v tomto řízení, které je svou povahou řízením o vydání (vyklizení) nemovitosti (části nemovitosti), posoudit předběžně otázku platnosti této smlouvy, a to i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřeny (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu).

V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1 občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. ledna 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu