28 Cdo 1585/2006
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1585/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů 1. V. J., 2. M. B., a 3. Ing. V. J., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20. 9. 2005, sp. zn. 21 Co 324/2003, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 5/92 (žalobců V. J., M. B. a Ing. V. J., zastoupených advokátem, proti žalované a. s. B.M.T B., zastoupené advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:


I. Dovolání dovolatelů se odmítají.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobců, podané u soudu 30. 1. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 29. 4. 2003, č. j. 18 C 5/92-260. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že soud nahrazuje projev vůle souhlasu žalované s uzavřením smlouvy podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. o vydání pozemků parc. č. 2314 (zastavěné plochy a nádvoří o výměře 386 m2) parc. č. 2395/1 (zastavěné plochy a nádvoří o výměře 4.924 m2) parc. č. 2316/1 (ostatní plochy o výměře 4.039 m2) parc. č. 2317 (ostatní plochy o výměře 3.072 m2) a budovy čp. 383 na parc. č. 2317 a budovy čp. 383 (na parcele č. 2314) zapsaných na listu vlastnictví č. 541 pro katastrální území S. (obec B.), a to žalobci V. J. ze dvou ideálních třetin), žalobkyni M. B. z jedné ideální šestnáctiny a žalobci Ing. V. J. z jedné ideální šestnáctiny. Žaloba žalobců byla však zamítnuta ohledně pozemku parc. č. 2315/2 (zastavěné plochy a nádvoří o výměře 449 m2) a budovy bez čísla popisného i evidenčního na pozemku parc. č. 2315/1, jakož i budovy bez čísla popisného a evidenčního na pozemku parc. č. 2315/2 v katastrálním území S. (obec B.). Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobcům na náhradu nákladů řízení 12.575 Kč; žalovanému bylo dále uloženo zaplatit na náhradu placených nákladů řízení 35.945,70 Kč a na náhradu soudního poplatku 1.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.


O odvolání žalobců i žalované akciové společnosti proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 20. 9. 2005, sp. zn. 21 Co 324/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že dohoda o vydání věcí ze strany žalované akciové společnosti vůči žalobcům se týká pozemků parc. č. 2314, parc. č. 2315/1, parc. č. 2316/1, parc. 2317 a budovy čp. 383 na pozemku parc. č. 2314 v katastrálním území S. (obec B.), a to žalobci V. J. z jedné ideální poloviny, žalobkyni M. B. z jedné ideální osminy a žalobci Ing. V. J. rovněž z jedné ideální osminy. Zamítnutí žaloby žalobců se podle výroku rozsudku odvolacího soudu týkalo ohledně ideálních dílů pozemků pozemku parc. č. 2314, pozemku parc. č. 2315/1, parc. č. 2316/1, parc. č. 2317, jakož i budovy čp. 383 na pozemku parc. č. 2314 v katastrálním území S. (obec B.), a to ohledně jedné ideální šestiny u žalobce V. J., jedné ideální čtyřiadvacetiny u žalobkyně M. B. a jedné ideální čtyřiadvacetiny u žalobce Ing. V. J. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku (označeném III.) ve věci samé a také ve výroku týkajícím se úhrady soudního poplatku. Ohledně nákladů řízení placených zálohově státem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit Městskému soudu v Brně 17.972,85 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ale také žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně Městskému soudu v Brně 17.972,85 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá ve vztahu vůči jinému účastníku tohoto řízení právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že pouze odvolání žalované akciové společnosti bylo shledáno částečně opodstatněným.


Odvolací soud poukazoval na to, že v tomto soudním řízení šlo o nemovitosti, které byl znárodněny původnímu vlastníku V. J. (zemřelému 7. 4. 1955) výměrem ze dne 14. 9. 1950, ale že tyto nemovitosti přešly na stát v rozporu s právními předpisy, jak to má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb.


Odvolací soud dále uváděl, že žalobci jsou vnuci původního zemřelého vlastníka nemovitostí a děti jeho čtyř dětí, takže jsou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnými osobami, a to žalobce V. J. (jako syn V. J. st. a dědic po Ž. J.) z jedné ideální poloviny a žalobci M. B. a Ing. V. J. (jako děti J. J.) každý z jedné ideální čtvrtiny. Odvolací soud dále zdůrazňoval, že podle výsledků řízení před soudy obou stupňů tu byla doložena skutečnost, že kromě žalobců ještě další dvě oprávněné osoby (M. B. aj. J. N.) řádně a včas vyzvaly povinnou osobu k vydání podílů na týchž nemovitostech a že mezi nimi a žalovanou akciovou společností došlo k uzavření dohody ze 6. 8. 2004 o vydání těchto podílů na nemovitostech; odvolací soud uváděl, že zohlednění této skutečnosti bylo jím promítnuto ve změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé , když zamítnutý spoluvlastnický podíl žalobcům odpovídá výši nároku M. B. a J. N. (jako dalších oprávněných osob).


Odvolací soud měl za to, že tu nejsou důvodné námitky žalované akciové společnosti, že tu neměly být vydány pozemky parc. č. 2315/1 a parc. č. 2316/1 v katastrálním území S. (obec B.), který je přístupovou cestou ke stavbě na pozemku parc. č. 2316/2 v katastrálním území S. Podle názoru odvolacího soudu nelze tu v uváděných okolnostech spatřovat překážku bránící ve vydání uvedených pozemků ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.


Pokud šlo o stavby bez čísel popisných a evidenčních na pozemcích parc. č. 2315/1 a parc. č. 2315/2, poukazoval odvolací soud na výsledky provedeného dokazování, zejména na znalecký posudek Ústavu soudního inženýrství v Brně a považoval v tomto smyslu za správný a doložený závěr soudu prvního stupně, že tyto stavby (které jsou nazývány jako skladovací hala) na uvedených pozemcích ještě nestály před převzetím pozemků státem, takže i tu je překážka bránící vydání těchto staveb a pozemků parc. č. 2315/1 a parc. č. 2315/2 (které vznikly až rozdělením původní parcely č. 2315 v katastrálním území Slatina); na pozemku parc. č. 2315/2 je umístěna skladovací hala z roku 1983, rekonstruovaná v roce 1991, zatím co na pozemku parc. č. 2315/1 je stavba bez čísla popisného i evidenčního.


Co do výroků o nákladech řízení a rozhodnutí o nich poukazoval odvolací soud na ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl dne 9. 11. 2005 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 6. 1. 2006 podáno u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 20. 9. 2005 (sp. zn. 21 Co 324/2003 Krajského soudu v Brně) v potvrzujícím výroku (označeném III.) o zamítnutí žaloby co do části žalobního návrhu a o soudním poplatku a ve výrocích (označených IV. a V.) ohledně nákladů řízení, placených v tomto řízení státem a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu s tím, že jejich dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelů uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatelé především namítali, že otázka vydání nynějšího pozemku parc. č. 2315/2 (zastavěné plochy a nádvoří o výměře 449 m2) v katastrálním území S. byla řešena odvolacím soudem v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Poukazovali na to, že pozemek parc. č. 2315/2 je pouze částí původního pozemku parc. č. 2315 v katastrálním území Slatina, byl v evidenci nemovitostí veden jako zastavěný pouze budovou slévárny (která je nyní vedena jako budova bez čísla popisného na pozemku parc. č. 2315/2) a k vydělení pozemku parc. č. 2315/2 (o výměře 449 m2), na kterém byla postavena nynější hala, došlo z původního pozemku parc. č. 2315 až po roce 1997. V době výzvy uplatňující restituční nárok vůči žalované akciové společnosti byl veden v evidenci nemovitostí pouze zastavěný pozemek parc. č. 2315, označený tak, jak byly tyto nemovitosti specifikovány v žalobě žalobců, podané u soudu 30. 1. 1992. V roce 1950 objekt sloužil jako skladovací objekt, třebaže jen jako dřevěná hala a k tomuto úkolu stále slouží; objekt je postaven na původních základech postavených před rokem 1950, na kterých byla v době znárodnění postavena dřevěná hala; základ haly zde existoval v době uplatnění restitučního nároku vůči žalované; v době 1983-1985 tato dřevěná hala byla upravena či dokončena pod označením sklad K., aniž k tomu bylo stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, přičemž tato dřevěná hala byla na jaře roku 1991 stržena. Žalobci uplatnili svůj nárok již podáním z 31. 5. 1991 a dalším podáním, doplněným o doklady v termínu do 28. 8. 1991, a to ještě před podáním privatizačního projektu (který byl zpracován s datem 30. 10. 1991). Hala s ocelovou konstrukcí s obezděným obvodovým zdivem začala být budována žalovanou akciovou společností v květnu 1991 (k 31. 5. zde byly pouze základy v podobě dvou podzemních, částečně nadzemních protileteckých krytů z doby druhé světové války a byly zde pouze ocelové sloupy a základní vazníky střešní konstrukce) a byla ukončena až 5. 12. 1991, kdy je datován zápis o převzetí stavby investorem; kolaudace byla prováděna na základě změny stavebního povolení ze 6. 5. 1991, č. OVÚP 624/91/93 tehdejšího Obvodního národního výboru B. Žalovaná akciová společnost, respektive její právní předchůdce, přes uplatněný restituční nárok přistoupili k výstavbě či rekonstrukci lehké montované stavby a nepostupovali v souladu s ustanovení § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.


Podle názoru dovolatelů bylo pro posouzení rozsahu oprávněnosti vydání nemovitostí žalobcům rozhodující datum písemného uplatnění nároku prvním ze žalobců V. J., tj. dnem doručení výzvy 31. 5. 1991. Nynější budova na pozemku parc. č. 2315/2 v katastrálním území Slatina v okamžiku uplatnění restitučního nároku neexistovala (byly tu pouze základy a nanejvýše ocelové sloupy se základními vazníky, když předchozí stavba skladu byla v té době již stržena), takže podle žalobců byla zde zákonná povinnost vydat žalobcům pozemek parc. č. 2315 celý, tj. jak nynější pozemek parc. č. 2315/1, tak i nynější pozemek parc. č. 2315/2 v katastrálním území S. Protože rozhodující je nesporně stav ke dni doručení písemné výzvy žalobců k vydání povinné osobě (§ 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), nemohla pozdější stavba objektu (stavbou se objekt stal až jejím dokončením v kolaudaci) a vydělení pozemku parc. č. 2315/2 v katastrálním území S. z dřívějšího pozemku parc. č. 2315 vést k promlčení či prekluzi nároku žalobců (pozdější úprava nároku ze strany žalobců v průběhu řízení byla pouze důsledkem vydělení pozemku parc. č. 2315/2 v katastrálním území S. a důsledkem změna v evidenci nemovitostí v roce 1997).


Podle názoru dovolatelů měl být stav nemovitostí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. striktně posuzován podle faktického stavu v okamžiku uplatnění restitučního nároku, a to bez ohledu na to, že nynější pozemek parc. č. 2315/2 v katastrálním území S. byl v období 1983 1985 do jara 1991 zastavěn objektem označeným jako sklad K. a později zde v prosinci 1991 byla dokončena stavba skladu hotových výrobků. K okamžiku uplatnění restitučního nároku v důsledku stržení skladu Kovo a započetí stavby skladu hotových výrobků nynější pozemek parc. č. 2315/2 v katastrálním území S.zastavěn nebyl, když zastavěným se stal až kolaudací skladu 5. 12. 1991. Ke dni uplatnění restitučního nároku tak byl nynější pozemek parc. č. 2315/2 ve stavu, v jakém se nacházel i v době vydání znárodňovacího výměru, vydaného Ministerstvem průmyslu 14. 9. 1950, čj. 121.359/1950-V-IV-2. Soudy obou stupňů tedy, podle názoru dovolatelů, věc neřešily podle skutečného stavu věci, nýbrž jen fikcí existence rekonstrukce stavby, tj. uplatněním zamýšleného účelu stavební činnosti právního předchůdce žalované akciové společnosti.


Žalovaná akciová společnost ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů navrhovala, aby dovolání dovolatelů nebylo vyhověno. Ve vyjádření bylo zejména poukazováno na to, že již v rozsudku soudu prvního stupně z 29. 4. 2003 bylo podrobně rozebráno a zdůvodněno, že je v daném případě dána překážka vydání pozemku (§ 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) parc. č. 2315/2 v katastrálním území S. neboť podle znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství v B.na tomto pozemku v době jeho převzetí státem skladový objekt nestál a v místě dnešní skladovací haly byly pouze dva sklepy, postavené v době války jako podzemní protiletecké kryty; skladovací hala byla rozhodně vybudována až po roce 1950; za dobu postavení skladu K. znalecký posudek uvedeného Ústavu označil rok 1983; jak uvedl odvolací soud ve svém rozsudku dnešní skladovací hala je pouze rekonstrukcí haly zbudované v roce 1983, přičemž není rozhodné, že tato rekonstrukce byla kolaudována po výzvě oprávněných osob.


Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


Dovolatelé ve svém dovolání z 5. 1. 2006 navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 20. 9. 2005 (sp. zn. 21 Co 324/2003 Krajského soudu v Brně) ve výroku pod bodem III. tohoto rozsudku, tedy výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně kterým byla žaloba žalobců v jedné z jejích částí zamítnuta. Na tento dovolací návrh ve věci samé jen pak navazoval i návrh na zrušení akcesorického výroku o nákladech řízení.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 18 C Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Dovolatelé ve svém dovolání z 5. 1. 2006 výslovně vytýkali, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, řešil otázku vydání pozemku parc. č. 2315/2 v katastrálním území S.v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jako s normou hmotného práva , takže tu nebylo správně doloženo, zda tu šlo o pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem.


Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, věc se vydá oprávněné osobě podle tohoto zákona ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě podle tohoto zákona.


Také odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 9. 2005 (sp. zn. 21 Co 324/2003 Krajského soudu v Brně) poukazoval na ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a zabýval se otázkou stavu pozemku parc. č. 2315/2, budovy bez čísla popisného a čísla evidenčního na pozemku parc. č. 2315/1 a parc. č. 2315/2 v katastrálním území S.(obec B.) v době, kterou má na zřeteli ustanovení § 7 odst. 1 zákona a. 87/1991 Sb. Odvolací soud v této souvislosti dospěl k závěru, že budova bez čísla popisného a čísla evidenčního, nazývaná pracovně skladovací hala, v roce 1950 nestála , tedy na uvedených pozemcích nebyla v době jejich převzetí státem; dnešní skladovací hala je tu rekonstrukcí haly zbudované v roce 1983 ; stavba této skladovací haly tedy brání vydávání předmětné parcely č. 2315/2, vzniklé rozdělením parc. č. 2315, i tomu, aby stavba postavená v roce 1983, tedy po převzetí státem v roce 1950, byla žalobcům vydána . Osdvolací soud v těchto svých závěrech (shodně se soudem prvního stupně), zejména vycházel ze závěrů obsažených ve znaleckém posudku Ústavu soudního inženýrství při Vysokém učení technickém v B., který zase vycházel. Z údajů účastníků řízení, ale především z dílčích výkresů a polohopopisného plánu z roku 1950 a z ověřování těchto pramenů z hlediska jejich technické přijatelnosti.


Odvolací soud tu tedy postupoval tak, že zvažoval v jednotlivých fázích řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné případné doplnění dokazování. Měl však na zřeteli i zásadu volného hodnocení důkazů, které je expressis verbis vyjádřena v § 132 občanského soudního řádu; ve smyslu tohoto ustanovení hodnotil provedené důkazy podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti (viz k tomu nález Ústavního soudu ČR z 12. 10. 2000, III. ÚS 52/2000, uveřejněný pod č. 149 ve svazku 20 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).


Obsah dovolání v daném případě vyjadřoval názor dovolatelů, že soudy neprovedly navržené důkazy, potřebné k prokázání rozhodných skutečností, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a že jsou tu jiné skutečnosti, které dosud nebyly doloženy. Dovolatelé tedy ve svém dovolání uplatňovali spíše to, co je v ustanovení § 205 občanského soudního řádu uváděno mezi náležitostmi odvolání, nikoli však to, co lze uplatňovat podle ustanovení občanského soudního řádu v dovolání proti pravomocným soudním rozhodnutím.


Dovolací soud však tu musel posuzovat, jsou-li v dovolání dovolatelů uplatněny dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a občanského soudního řádu, z nichž by bylo možné dovozovat především i to, zda je dovolání dovolatelů přípustné (srov. § 237 občanského soudního řádu). Při této úvaze vycházel dovolací soud z toho, jak jsou v uveřejněné judikatuře soudů vyloženy důvody, z nichž lze podat dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu. Zejména v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: I vadná nebo neúplná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu o dovolacích důvodech, nýbrž jen tehdy, zakládají-li některý z důvodů v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů, které je soudům podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu svěřeno podle procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.


Dovolací soud z uvedených právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR vycházel i v daném případě. Musel však zároveň konstatovat, že z nich vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 9. 2005, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů. Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru, že tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, a to zejména s ustanoveními § 7 odst. 1 a § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.


Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a o jako dovolání nepřípustného.


Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanou akciovou společností na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalované k dovolání dovolatelů, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření učiněná již před soudy obou stupňů.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 27. června 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.


předseda senátu