28 Cdo 1584/99
Datum rozhodnutí: 20.07.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1584/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání 1. M. S., a 2. M. C., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 24.3.1999, sp.zn. 17 Co 616/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp.zn. 3 C 198/95/ žalobkyň M. S. a M. C. proti žalovanému Městu N., o vydání věcí/, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhaly žalobou, podanou u soudu 6.10.1995, aby žalovanému městu bylo uloženo vydat jim dům čp. 760 v N. s pozemky parc. č.1932/1, 1932/4, 1933/1 a 1935/2, a to každé ze žalobkyň jednou ideální polovinou. V žalobě se uvádělo, že původními spoluvlastníky uvedených nemovitostí byli / každý z jedné poloviny/ Ing. H. S. / manžel žalobkyně M. S. a otec žalobkyně M. C. / a Dr. K. S. / bratr Ing. S. a strýc žalobkyně M. C./. Rodina S. emigrovala v roce 1938 do Velké Británie z obavy před hrozící okupací Čech a pronásledování Židů ; majetek této rodiny se za války stal německým majetkem a po válce vznikl nárok na jeho vrácení, ale k jeho poválečné restituci nedošlo. V žalobě uvedené nemovitosti byly znárodněny podle výměru Ministerstva lehkého průmyslu z 10.1.1949, čj. 2700704/48 - IV/1 ; dům čp. 760 v N. pak sloužil k ubytování zaměstnanců textilní firmy, která patřila dříve bratřím S. Žalované město bylo žalobkyněmi / které jsou státními občankami České republiky / vyzváno k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalované město navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že původní vlastníci v žalobě uvedených nemovitostí byli odškodněni v rámci náhradové dohody v Velkou Británií z roku 1949, jak to žalovanému městu sdělila Správa pro věci majetkové a devizové přípisem z 28.1.1991, čj. 15/1123/91 HR.

Soud prvního stupně provedl důkaz listinnými doklady, předloženými účastníky řízení, a rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze 6.9.1996, čj. 3 C 189/95-54, byla žaloba žalobkyň zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně v řízení neprokázaly, že jsou státními občankami České republiky ; nepodařilo se jim rovněž prokázat, že v žalobě uvedené nemovitosti přešly na stát některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb.; ke znárodnění těchto nemovitostí došlo mimo rozhodné období / 25.2.1948 až 1.1. 1990/ dnem 24.10.1945 podle dekretu č. 100/1945 Sb., a to podle vyhlášky o znárodnění, která byla vydána v prosinci 1945 / dílčím výměrem Ministerstva lehkého průmyslu z ledna 1949 došlo už jen k určení rozsahu znárodnění/. Původní vlastníci nemovitostí bratři S. byli za znárodnění firmy odškodněni. Žalobkyně nelze tedy považovat za oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. a jejich žaloba byla zamítnuta. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

K odvolání žalobkyň Krajský soud v Hradci Králové usnesením z 19.2. 1997, sp.zn. 21 Co 520/96, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze 6.9. 1996 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nedostatečná skutková zjištění ; zejména nebylo doloženo, zda nemovitý majetek uváděný v žalobě žalobkyn přešel v době nesvobody na bývalou Německou říši, zda nedošlo k pochybením při znárodňovacím procesu, zda jsou žalobkyně státními občankami České republiky a zda tu není dán ještě některý jiný důvod k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Jičíně rozsudek ze 4.9. 1998, čj. 3 C 189/95-124, jímž žalobu žalobkyň zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně dovozoval, že se nepodařilo v řízení prokázat, že by vlastnické právo k nemovitostem, uvedeným v jejich žalobě, přešlo v době druhé světové války na bývalou Německou říši, popřípadě na jiného vlastníka. Tento majetek byl za války pouze spravován vnuceným správcem, ale k převodu či k přechodu vlastnictví nedošlo, takže vlastnictví zůstalo beze změny. V roce 1949 byli vlastníci H. S. a K. S. odškodněni za znárodnění v rámci náhradové dohody Československa s Velkou Británií z roku 1949. Majetek, jehož se týkala vyhláška ministra průmyslu z 27.12.1945 č. 902/1946 Ústředního listu I znamenal, pokud šlo o majetek firmy S., že jeho znárodnění souviselo se znárodněním podniku S. a H., A.G., se sídlem v B.; teprve dílčí výměr Ministerstva lehkého průmyslu z 10.1.1949, vydaný podle ustanovení § 4 dekretu č. 100/1945 Sb. / ve znění článku II zákona č. 114/1948 Sb./ stanovil rozsah tohoto znárodnění ; k přechodu vlastnictví bratří S. tedy došlo v době po 25.2.1948, takže by tento přechod majetku na stát bylo možné, podle názoru soudu prvního stupně, posoudit ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb. V řízení nebyl zjištěn a doložen jiný způsob přechodu věcí na stát podle ustanovení § 6, popřípadě podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně žádná další tvrzení nepřednesly a žádné další důkazy nenavrhly. Soud může poučovat účastníky řízení jen o procesních právech, nikoli o hmotném právu. Protože žalobkyně poukazovaly jen na obsah své žaloby, byl soud prvního stupně toho názoru, že bylo na místě žalobu zamítnout. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1, věta první, občanského soudního řádu.

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o odvolání žalobkyň rozsudkem z 24.3.1999, sp.zn. 17 Co 616/98, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ; rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu ; výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné dovolání .

V odůvodnění svého rozsudku uvedl odvolací soud, že zamítnutí žaloby žalobkyň rozsudkem soudu prvního stupně bylo správné, i když převážně z jiných důvodů, než které uvedl soud prvního stupně.

Odvolací soud byl rovněž toho názoru, že nebyl prokázán přechod majetku původních majitelů - bratří H. S. a K. S. na bývalou Německou říši po roce 1938. V pozemkové knize bylo poznamenáno, že u majetku bratří S. šlo o "židovský majetek" a že na tento majetek byl dosazen správce ; z tohoto zápisu v pozemkové knize nebylo tedy možné dovodit přechod vlastnictví. Z potvrzení bývalé Správy pro věci majetkové a devizové v P. z 28.1.1991 dovozoval odvolací soud, že dohoda mezi Československem a Velkou Británií z 28.9.1949, o náhradě za britský majetek, práva a oprávnění dotčené československými opatřeními, plynoucími za znárodnění, vyvlastnění nebo odnětí držby, podle níž byli bratři S. odškodněni / mimo jiné i za nemovitosti, zapsané v knihovní vložce 1096 pro katastru obce N. /, nevázala právo na odškodnění na vlastnické právo. Odvolací soud poukazoval na to, že podle článku I. zmíněné dohody se rozumělo majetkem vše, co bylo dotčeno " různými opatřeními" a co v den opatření patřilo britským příslušníkům ; odvolací soud poukazoval také na to, že podle článku II, téže dohody, vztahoval-li se nárok britského příslušníka na majetek konfiskovaný nebo odňatý nepřítelem v době od 17.9.1938 do 9.5.1945 a potom dotčený důsledkem z různých československých opatření, spadá tento majetek pod ustanovení zmíněné dohody. Odvolací soud byl proto toho názoru, že i odškodnění podle uvedené dohody s Velkou Británií z roku 1949 patří podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a je tedy náhradou poskytnutou oprávněným osobám ; oprávněná osoba nemůže pak s úspěchem uplatnit nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., a to ani v případě, že oprávněnou osobou je fyzická osoba, které příslušná náhrada nebyla přímo vyplacena.

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobkyň zamítnuta, podle ustanovení § 219 odst. 1 občanského soudního řádu. Co do rozhodnutí o nákladech řízení poukazoval odvolací soud na to, že se žalované město vzdalo náhrady nákladů řízení.

Výrok o vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku učinil odvolací soud z toho důvodu, že otázka náhrad vyplacených podle mezistátních dohod je otázkou zásadního právního významu, která zasluhuje širší posouzení ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 29.4.1999 a dovolání ze strany žalobkyň bylo u Okresního soudu v Jičíně podáno 7.5.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelky ve svém dovolání navrhovaly, aby dovolací sodu zrušil rozsudek odvolacího soudu / ve výroku označeném I. / a věc vrátil k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod uplatňovaly , že rozhodnutí odvolacího soudu uplatňovaly dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávně si podle názoru dovolatelek vyložil odvolací soud ustanovení § 2 odst. 3, věty druhé, zákona č. 87/1991 Sb., že totiž také v daném případě nebylo možné odčinit majetkovou křivdu, byla-li poskytnuta příslušná náhrada. Podle názoru dovolatelek zákon č. 87/1991 Sb. nehovoří o otázce náhrad vyplacených podle mezistátních dohod ; odvolací soud svým výrokem nepřípustně rozšířil výklad citovaného ustanovení. Navíc náhrada, vyplacena na základě mezistátní dohody, byla limitována a částka, která byla poskytnuta, dosahovala 8 % ceny majetku, takže činila cca jednu dvanáctinu.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád / zákon č. 99/1963 Sb. /, platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. / tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb./.

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu, protože odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozhodnutí, že je dovolání proti němu přípustné, protože měl za to, že tu jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením / výkladem / určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních / viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.

Dovolatelky vytýkaly rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právní posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží / viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/ 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)/.

V daném případě odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc podle ustanovení § 2 odst. 1 a 3, § 3 odst. 2 a 4, § 6 odst. 1 písm. k/ i odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., která se na projednávanou právní věc vztahovala, a také účastníci řízení na ně v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.

K výkladu ustanovení § 2 odst. 3, věty druhé, zákona č. 87/1991 Sb. bylo uvedeno v nálezu Ústavního soudu z 21.10.1997, II.ÚS 192/96 / uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 9, ročník 1997 - III. díl, pod č. 129 / : " V případě § 2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb., jde o titul spadající pod postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody / § 2 odst. 1 písm. c zákona č. 87/1991 Sb. /, avšak nikoli pro samotný akt znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady, jenž je vázán prvkem protiprávnosti, který zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, tak, jak to má na zřeteli zákon č. 87/1991 Sb.".

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl / např. s poukazem na dohodu mezi Československem a USA / zaujat právní závěr, že při rozhodování o sporech, jež se týkají nároků, které vznikly cizím státním příslušníkům vůči čs. státu a čs. organizacím ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými čs. subjekty nakládáno před uzavřením dohody s cizím státem, musí soud posoudit případný dopad takové dohody o vypořádání určitých nároků a finančních otázek na právní vztahy mezi uvedenými účastníky.

Z těchto právních závěrů, obsažených v uveřejněné judikatuře Ústavního soudu ČR i obecných soudů, které lze vztáhnout i na daný případ, vycházel v této právní věci v podstatě i odvolací soud, který zdůraznil ve svém rozhodnutí, že tu nešlo o akt znárodnění spojený s neposkytnutím náhrady, ale že tu došlo k dopadu ustanovení mezinárodní dohody o vypořádání nároků a finančních otázek, spojených se znárodněním provedeným v Československu před uzavřením této mezinárodní dohody. V uvedených otázkách, které odvolací soud v souvislosti s výrokem svého rozsudku o přípustnosti dovolání pokládal za otázky zásadního právního významu, došel odvolací soud ke stejným právním závěrům, k nimž již dříve dospěla uveřejněná judikatura, na niž bylo shora poukázáno. Protože i dovolací soud při přezkoumávání rozsudku odvolacího soudu / v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 239 odst. 1 a § 242 odst. 1 občanského soudního řádu ; srov. i již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek / vycházel z těchto právních závěrů, nemohl přisvědčit názoru dovolatelek, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že by tedy nebylo možné posuzovat je jako rozhodnutí správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.

Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovanému městu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 20. července 2000

JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová