28 Cdo 1584/2005
Datum rozhodnutí: 23.11.2005
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. g) předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1584/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2.11.2004, sp.zn. 16 Co 20/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 7 C 26/2000 (žalobkyně J. Č., zastoupené advokátem, proti žalovanému Č.-Technické a zásobovací služby, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatele Č.-Technické a zásobovací služby, s.p., se zamítá.

II. Dovolání dovolatelky J. Č., se odmítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 23.12.1991, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s ní dohodu (v navrženém znění) o vydání jedné ideální poloviny pozemků parc. č. 673, parc. č. 673/1 a parc. č. 674 s továrními objekty na těchto pozemcích v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly prodány původním vlastníkem K. M. smlouvou z 22.12.1957 nabyvateli Československé státní automobilové dopravě-Krajskému národnímu výboru P., národnímu podniku. K uzavření této smlouvy došlo v tísni na straně prodávajícího, když v důsledku zavedení národní správy na jeho továrnu nemohl prodávající továrnu řídit a ani jinak ovlivňovat její chod. Smlouva byla uzavřena i za nápadně nevýhodných podmínek, protože převádějící nemohl s kupní cenou nakládat a nemohl si ji vyzvednou z vázaného účtu u S. s. pro svou potřebu a posléze byla i na účtu zbývající částka zabavena. Žalobkyně uváděla, že je spoludědičkou po původním vlastníku K. M., jejím otci (který zemřel v roce 1957), přičemž žalobkyně uzavřela se spoludědičkou E. Š., sestrou žalobkyně, dohodu o tom, že nárok na vydání nemovitostí, uváděných v žalobě, bude uplatňovat žalobkyně. Žalovaný státní podnik Č. (který byl nabyvatelem nemovitostí podle smlouvy z 22.12.1957) byl požádán o vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaný státní podnik Č.-Technické a zásobovací služby P., s.p., navrhl zamítnutí žaloby s tím, že má za to, že tu nejsou splněny důvody přechodu nemovitostí, uvedených v žalobě, na stát podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. Měl za to, že tu nebyly ve smlouvě z 22.12.1957 sjednány podmínky, které by byly nápadně nevýhodnými pro prodávajícího, a také úhrada za nemovitosti byla provedena podle tehdy platné vyhlášky č. 231/1956 Úředního listu, o úplatném nabývání věcí od soukromníků organizacemi socialistického sektoru. Žalovaný státní podnik poukazoval také na to, že na pozemcích v areálu továrny byly zřízeny nové stavby a že i na původních objektech továrny došlo k zásadním úpravám a ke zhodnocení těchto staveb. Žalovaný poukazoval i na to, že po přečíslování pozemků se žalobní návrh žalobkyně týká pozemků parc. č. 673/2, parc. č. 674/1 a parc. č. 674/2 v P.

Obvodní soud pro Prahu 8 uložil rozsudkem z 10.12.1996, čj. 12 C 335/9-272, státnímu podniku Č.-Technické a zásobovací služby P. povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu (v navrženém znění) o vydání ideální poloviny pozemku parc. č. 673/2 a parc. č. 674/1, jakož i ideálních 3/40 pozemku parc. č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území P. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby žalovanému státnímu podniku Č.-Technické a zásobovací služby byla uložena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání další ½ pozemku parc. č. 673/2 a parc. č. 674/1 a 3/40 pozemku parc. č. 674/2 s domem čp. 616, a dále, aby dalšímu žalovanému podniku Č.-Služby výpočetní techniky P. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání 17/20 pozemku parc. č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území P.

O odvolání žalobkyně i žalovaného státního podniku Č.-Technické a zásobovací služby P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 10.12.1996 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 5.12.1997, sp.zn. 35 Co 200/97 (ve znění opravného usnesení z 30.12.1997, sp.zn. 35 Co 200/97). Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen v zamítavém výroku o věci samé. Ve výroku vyhovujícím žalobě byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně, pokud se jí domáhala, aby žalovaný státní podnik Č.-Technické a zásobovací služby byl uznán povinným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání jedné ideální poloviny pozemků parc. č. 673/2, parc. č. 674/1 a 3/40 pozemku parc. č. 674/2 s domem čp. 616 v P. s veškerými průmyslovými objekty na těchto pozemcích, popsaných ve znaleckém posudku Ing. J. P. z 11.11.1992 č. 313-65/92 a v jeho doplňku ze 4.6.1994 .

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem z 23.5.2000, 28 Cdo 1191/99, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 5.12.1997, sp.zn. 25 Co 200/97 (ve znění opravného usnesení z 30.12.1997, sp.zn. 35 Co 200/97) s výjimkou výroků obsažených v odstavci prvním a čtvrtém výroku tohoto rozsudku. Zrušen byl také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 10.12.1996, čj. 12 C 335/91-272, s výjimkou výroků označených III. a IV. Věc byla v tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém rozsudku zejména ukládal soudu prvního stupně, aby v dalším průběhu řízení se zaměřil na další zevrubnější objasnění a na všestrannější zhodnocení otázek ekvivalentnosti vzájemných smluvních plnění a existence či neexistence nápadně nevýhodných smluvních podmínek a vedlejších ujednání ve smlouvě z 22.12.1957, uzavřené prodávajícím původním vlastníkem K. M. s národním podnikem Československé státní automobilové dopravy-Krajského národního výboru P.

V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem z 28.11.2002, čj. 7 C 26/2000-602, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému státnímu podniku Č.-Technické a zásobovací služby P. uzavřít se žalobkyní J. Č., dohodu o vydání nemovitostí: ideální poloviny pozemku parc. č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze 16.4.2003, sp.zn. 23 Co 101/2003, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému státnímu podniku Č.-Technické a zásobovací služby bylo uloženo uzavřít se žalobkyní J. Č., dohodu o vydání ideální poloviny parcely č. 673/2, č. 674/1, zapsaných na listu vlastnictví 370 pro katastrální území K., jakož i ideální poloviny parcely č. 674/2 s domem čp. 616, zapsaných na listu vlastnictví 371 pro katastrální území K., a to s veškerými průmyslovými objekty na těchto pozemcích (popsanými ve znaleckém posudku Ing. J. P. č. 313-65/92 ze dne 11.11.1992 a v doplňku k posudku ze 4.6.1994). Žalovanému státnímu podniku bylo uloženo zaplatit žalobkyni na úhradu nákladu řízení 11.970 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K dovolání žalovaného státního podniku Č.-Technické a zásobovací služby P. Nejvyšší soud rozsudkem z 18.12.2003, 28 Cdo 1711/2003, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze 16.4.2003, sp.zn. 23 Co 101/2003, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V rozsudku dovolacího soudu byl zaujat právní závěr, který se týkal otázky sporné mezi žalobkyní a žalovaným, a to, že předmětem řízení v jeho průběhu před vynesením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 28.11.2002, čj. 7 C 26/2000-602, i rozsudku Městského soudu v Praze ze 16.4.2003, sp.zn. 23 Co 101/2003, byly pouze 3/40 pozemku parc. č. 674/2 a domu čp. 616 v katastrálním území K., neboť zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený rozsudkem dovolacího soudu, nebyl dovolacím soudem rozsudkem Nejvyššího soudu z 23.5.2000, 28 Cdo 1191/99, zrušen, takže v uvedeném rozsahu byl rozsudek odvolacího soudu pravomocný. Pokud tedy za této situace Městský soud v Praze svým rozsudkem ze 16.4.2003, sp.zn. 23 Co 101/2003, uznal žalovaného povinným uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání (mimo jiné) jedné poloviny parcely č. 674/2 s domem čp. 616, nemůže být toto rozhodnutí odvolacího soudu, jak dovozoval dovolací soud, považováno za správné.

Dovolací soud také zaujal právní názor k otázce povahy vyhlášky č. 231/1956 Úředního listu, o úplatném nabývání od soukromníků organizacemi socialistického sektoru; dovolací soud tuto vyhlášku posoudil jako obecně závazný předpis.

Dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, v němž tento soud vycházel v uvedených dvou otázkách z odlišného právního názoru, a uložil, aby, vázán právním názorem dovolacího soudu, v řízení dále pokračoval.

Městský soud v Praze pak vynesl rozsudek z 2.11.2004, sp.zn. 16 Co 20/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 28.11.2002, čj. 7 C 26/2000-602, napadený odvoláním žalobkyně, změněn tak, že žalovanému státnímu podniku Č.-Technické a zásobovací služby bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání ideální poloviny parcely č. 673/2 (o výměře 776 m2) a ideální poloviny parcely č. 674/1 (o výměře 1.126 m2) v katastrálním území K. (s veškerými průmyslovými objekty na těchto parcelách, popsanými ve znaleckém posudku Ing. J. P. č. 313-65/92 ze dne 11.11.1992 a v jeho doplňku ze dne 4.6.1994). Dalším výrokem tohoto rozsudku byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně uzavření dohody o vydání ideálních 17/40 parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů 23.400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému státnímu podniku bylo uloženo zaplatit státu jím placené náklady řízení částkou 36.491 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 8.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal znovu rozsudek soudu prvního stupně z 28.11.2002, napadený odvoláním žalobkyně, přičemž byl vázán právním názorem dovolacího, a došel k závěru, že odvolání žalobkyně je opodstatněné.

Odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., která řádně a včas vyzvala povinného k vydání nemovitostí. Odvolací soud byl toho názoru, že vydání nemovitostí žalobkyni v daném případě nebrání důvody uvedené v § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jak vyplývalo z výsledků řízení před soudy obou stupňů.

Sporná byla v tomto řízení ta okolnost, zda v daném případě byla splněna skutková podstata ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když žalobkyní uváděné nemovitosti přešly na stát na základě trhové smlouvy uzavřené dne 22.12.1957. V dosavadním průběhu řízení bylo prokázáno, že tato smlouva byla uzavřena původním vlastníkem K. M. v tísni. Pokud šlo o objasnění toho, zda smlouva byla uzavřena také za nápadně nevýhodných podmínek, odvolací soud měl za to, že tu soud prvního stupně správně vyšel ze závěrů revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu, kterým byla stanovena kupní cena nemovitostí v době prodeje kupní smlouvou z 22.12.1957; cena, za niž byl právní předchůdce žalobkyně nucen své nemovitosti prodat (tj. za 306.917 Kč) byla o 34,5 % nižší; odvolací soud proto v tom shledal existenci nápadně nevýhodných podmínek, za nichž byl nucen původní vlastník trhovou smlouvu uzavřít. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně však pochybil, když při oceňování uplatnil na daný případ nemovitostí ustanovení § 2 odst. 2 vyhl. č. 140/1947 Úředního listu, o nejvyšších cenách za spotřebované zboží, neboť tato vyhláška se na prodej nemovitosti nevztahuje a v daném případě šlo o prodej pozemků a budov. Odvolací soud shledal nápadně nevýhodné podmínky i v tom, že v uváděné smlouvě byla sjednána podmínka, že se účastníci smlouvy podrobují dalšímu přezkoumání kupní ceny; takto tedy nebyla kupní cena konečným způsobem určena a prodávající se musel podrobit úřednímu přezkoumání ceny v pozdější době a v době podpisu smlouvy nevěděl, za kolik nemovitosti prodával. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že tu byl dán důvod ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud tedy zaujal výsledný závěr, že je tu na místě vyhovět žalobě žalobkyně o vydání jedné poloviny parcely č. 673/2 a parcely č. 674/1 v katastrálním území K. V tomto smyslu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně však odvolací soud potvrdil, pokud šlo o ideálních 17/40 parcely č. 674/2 a domu čp. 616 v katastrálním území K., neboť v tomto směru byl odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu.

Odvolací soud ještě dodával, že žalovaný státní podnik ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (k 1.4.1991) nedržel spornou nemovitost v rozsahu jedné ideální poloviny, ale pouze ideální tři dvacetiny této nemovitosti, když žalobkyně je oprávněnou osobou co do 3/40. Odvolací soud neshledal v daném případě porušení ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v tom, že k reorganizaci Č. KNV P. došlo k 31.12.1990, přičemž delimitační řízení bylo skončeno až v listopadu 1991 a rozdělení majetku mělo zpětnou účinnost od 1.1.1991, neboť vydané rozhodnutí k 1.11.1991 určovalo majetek obou původně žalovaných a reflektovalo skutečné užívání nemovitostí žalovanými.

O nákladech řízení bylo dovolacím soudem rozhodnuto s použitím ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému státnímu podniku dne 31.12.2004 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 3.2.2004, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel uváděl, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel měl za to, že úkolem soudů v této právní věci po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z 23.5.2000 bylo posoudit existenci nebo neexistenci nápadně nevýhodných smluvních podmínek v trhové smlouvě z 22.12.1957, uzavřené původním vlastníkem K. M., jakož i vedlejších ujednání podle této smlouvy.

Uvedenou trhovou smlouvou byla převedena na národní podnik Č. KNV P. ideální polovina nemovitostí, o něž v tomto řízení jde (ale bez obytného domu, továrního komínu a části pozemku o výměře 360 m2); obecná cena tu představovala částku 273 007,50 Kč. Prodávajícímu K. M. bylo uhrazeno 306.415,15 Kč, tedy o 33 908 Kč více než měly být převedeny za přezkoumanou cenu podle Správy dopravy KNV P. a odboru výstavby ÚNV h.m.P. Protože ve smlouvě z 22.12.1957 bylo smluveno toto přezkoumání sjednané ceny v trhové smlouvě a přezkoumání vycházelo z obecné (stavební) ceny; nedošlo tu v důsledku tohoto přezkoumání ceny k žádnému znevýhodnění původního vlastníka nemovitostí; navíc toto přezkoumání a přivolení nadřízeného orgánu ke koupi a k výši ceny odpovídalo (§ 3 odst. 6 písm. a/ a § 4 vyhl. č. 231/1956 Úředního listu, o úplatném nabývání věcí od soukromníků organizacemi socialistického sektoru. Ostatně i prodávající K. M. vyslovil souhlas s konečnou kupní cenou tím, že vzal zpět odvolání proti výměře notářských poplatků z trhové smlouvy .

Dovolatel dále měl za to, že i výrok rozsudku odvolacího soudu je nepřesný a vyvolává pochybnosti. Podle názoru dovolávajícího se státního podniku by tento výrok měl znít takto: Žalovaný je povinen vydat žalobkyni ideální polovinu parcely č. 673/2-zastavěné plochy (o výměře 776 m2) včetně ideální poloviny průmyslového objektu, dále ideální polovinu parcely č. 674/1-zastavěné plochy o výměře 1.126 m2), včetně ideální poloviny průmyslového objektu v katastrálním území K., zapsaných na listu vlastnictví č. 370 a dále ideálních 30/40 parcely č. 674/2-zastavěné plochy s ideálními 30/40 průmyslového objektu domu čp. 616, zapsané na listu vlastnictví č. 271 v katastrálním území K. .

Podle názoru dovolávajícího se podniku v daném případě nedošlo k porušení ekvivalentnosti vzájemných smluvních plnění, takže ve smlouvě nebyly obsaženy nápadně nevýhodné podmínky, ani nevýhodná vedlejší ujednání. Ani odvolacím soudem uváděný rozdíl v ceně, odpovídající částce 33 908 Kč, není zcela objektivní, protože např. podle posudku znalce Ing. N. by toto zkrácení činilo pouze 24,8 %. Podle tehdy platných předpisů organizace mohla nabývat majetek pouze ve výši úřední ceny.

Dovolatel ještě dodával, že žalovaným podnikem byly postaveny na sporných pozemcích nové stavby: transformátor na pozemku parc. č. 674/5 (o výměře 52 m2) a skladový areál (administrativní budova skladové prostory) na pozemku parc. č. 67č/4 (o výměře 126 m2; tyto nemovitosti by neměly být vydány žalobkyni, neboť to odporuje ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

Přípustnost dovolání dovolatele je tu dána podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolávající se státní podnik uplatnil jako dovolací důvody, že řízení před soudy v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Při posuzování otázky vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel dovolací soud z právního závěru, vyjádřeného v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž o takovou vadu jde při nesprávném postupu soudu v řízení, který se projevil již v průběhu řízení (např. při nesprávném předvolání účastníka k jednání u soudu, čímž mu byla odňata možnost jednat před soudem) a nikoli vada, která se projevila až v rozhodování soudu. Vadu uvedeného druhu, týkající se nesprávného postupu soudu v řízení dovolací soud v daném případě neshledal.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.) viz rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě vyplývalo z rozhodnutí odvolacího soudu, že projednávanou právní věc posoudil zejména podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případy, kdy v rozhodném období (25.2.1948-1.1.990) věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo k výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. uvedeno:

Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejich současného naplnění v době právního úkonu nelze přesvědčivě uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.

Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.

Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U uplatněných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu rozhodnou skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.

V daném případě musel mít odvolací soud na zřeteli i to, co pro další průběh odvolacího řízení vyplývalo po skončení předchozího dovolacího řízení ze zrušovacího rozsudku dovolacího soudu z 18.12.2003 (28 Cdo 1711/2003 Nejvyššího soudu), který byl vydán k dovolání podanému v této právní věci.

Dovolací soud při svém rozhodování měl i v tomto případu na zřeteli shora uváděné právní závěry z uveřejněné judikatury soudů i závěry obsažené v předchozím zrušovacím rozsudku dovolacího soudu. Musel však zároveň konstatovat, že i odvolací soud z těchto závěrů v podstatě vycházel a jeho rozhodnutí neaplikovalo navíc jiné hmotněprávní ustanovení, které by se této právní věci netýkalo; použité ustanovení § 6 odst. 1 interpretoval odvolací soud shodně s tím, jak je toto ustanovení vykládáno v uveřejněné judikatuře soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací řešil ve svém rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem a při použití takového výkladu, který by se lišil od ustáleného výkladu uváděného ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.

Námitky dovolávajícího se státního podniku proti rozsudku odvolacího soudu, jak vyplývají z obsahu jeho dovolání, směřují k tomu, že podle názoru dovolatele nebyl postačujícím způsobem zjištěn, objasněn a zhodnocen skutkový stav, a to i pokud šlo o využití odborných závěrů ze znaleckých posudků, které měly soudy k dispozici v tomto občanském soudním řízení.

I v tomto směru vycházel však dovolací soud z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, vyjádřené výrazně zejména v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: I vadné nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem (nyní ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 občanského soudního řádu), nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu, která stanoví dovolací důvody. Dovolacím důvodem nejsou ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.

Pokud v daném případě šlo o rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolávajícího se státního podniku nedospěl dovolací soud k závěru, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která by bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala. Také hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem nelze označit jako odporující ustanovení § 132 občanského soudního řádu, které směřuje hodnocení v řízení provedených důkazů soudem na základě procesní zásady volného hodnocení důkazů.

Za těchto uvedených okolností nedospěl dovolací soud přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, týkajícím se dovolávajícího se státního podniku, nesprávné ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, které by bylo na místě zrušit ve smyslu téhož ustanovení občanského soudního řádu. Přikročil tedy dovolací soud podle již uvedeného ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolávajícího se státního podniku jako dovolání nedůvodného.

Dovolací soud se dále zabýval posouzením dovolání dovolatelky J. Č., proti rozsudku odvolacího soudu z 2.11.2004 (sp.zn. 16 Co 20/2004 Městského soudu v Praze), který byl doručen advokátu, jenž žalobkyni v řízení zastupoval, dne 31.12.2004, a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno na poště dne 1.3.2005 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Toto dovolání směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně zamítnutí žaloby žalobkyně soudem prvního stupně, pokud šlo o navrhovanou dohodu o vydání ideálních 17/40 parcely 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území P.

Uvedené dovolání dovolatelky bylo nutno posoudit podle ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu z hlediska včasnosti podání tohoto dovolání. Účastník řízení může totiž podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Podle ustanovení § 57 odst. 2 občanského soudního řádu končí lhůty určené podle týdnů, měsíců a let uplynutím toho dne, který svým označením se shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Posledním dnem měsíce únoru 2005 bylo pondělí 28.2.2005. Celá dvouměsíční lhůta tu uplynula uplynutím měsíce ledna 2005 a měsíce února 2005; posledním dnem této lhůty tu byl 28.2.2005.

Dovolání předané na pošt k doručení 1.3.2005 bylo tedy nutné považovat za podané opožděně a proto je dovolací soud odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218a občanského soudního řádu.

Oba dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a proto dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. listopadu 2005

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu