28 Cdo 1578/2011
Datum rozhodnutí: 15.07.2011
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. r) předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1578/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky Obce Hovorčovice , Hovorčovice, Revoluční č. 33 (pošta Měšice), zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, 110 00 Praha 1, Spálená č. 10, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 2. 12. 2010, sp. zn. 28 Co 350/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 287/2007 (žalobkyně Obce Hovorčovice, zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, a dalších účastníků řízení: 1/ J. S. , 2/ J. S. , zastoupených JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou, 150 00 Praha 5, Plzeňská 4, a 3/ Pozemkového fondu ČR , IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
I.
O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalující obce, podané u soudu 14. 11. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 10. 2. 2010, č. j. 7 C 287/2007-290. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se určení, že J. S. a J. S. nejsou spoluvlastníky (každý z nich jednou ideální polovinou) pozemků zapsaných v pozemkové knize pro katastrální území H. jako stavební parcely č. 354, č. 430, č. 431, č. 432, č. 434 a č. 435 a pozemků parc. č. 2/2, parc. č. 2/3, parc. č. 2/4, parc. č. 2/5, parc. č. 3/2, parc. č. 3/3, parc. č. 3/4, parc. č. 3/5, parc. č. 3/6 a parc. č. 3/7, zapsan ých v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Středočeského kraje (katastrální pracoviště Praha-východ). Žalující Obci Hovorčovice bylo uloženo nahradit účastníku řízení J. S. a účastníku řízení J. S. náklady řízení částkou 33.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalující obcí a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalující Obci Hovorčovice bylo ještě uloženo zaplatit Okresnímu soudu Praha-východ částku 2.500,- Kč na úhradu soudního poplatku.
O odvolání žalující Obce Hovorčovice proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 2. 12. 2010, sp. zn. 28 Co 350/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha-východ z 10. 2. 2010, č. j. 7 C 287/2007-290, potvrzen ve výroku (označeném I.) ve věci samé a ve výrocích (označených III. a IV.) o nákladech řízení ve vztahu mezi žalující obcí a Pozemkovým fondem ČR a o úhradě soudního poplatku žalující Obcí Hovorčovice. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl však změněn ve výroku (označeném II.) o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení J. S.a J.S. a žalující Obcí Hovorčovice, a to tak, že této žalující obci bylo uloženo zaplatit účastníkům řízení J. S. a J. S. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 9.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalující Obci Hovorčovice bylo uloženo zaplatit účastníkům řízení J. S. a J. S. na náhradu nákladů odvolacího řízení 8.800,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo však rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalující Obcí Hovorčovice a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení u dovolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, ale neshledal odvolání žalující Obce Hovorčovice důvodným.
Odvolací soud poukazoval především na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Praha-východ, který rozhodnutím z 13. 9. 2007, č. j. PV/3/768-13/2007, rozhodl, že J. S. a J. S. jsou spoluvlastníky (každý z jedné ideální poloviny) pozemků v katastrálním území H. (o něž šlo pak i v soudním řízení u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 287/2007). J. S. a J. S. uplatnili v řízení u pozemkového úřadu své restituční nároky ohledně uvedených pozemků jako právní nástupci svého právního předchůdce JUDr. J. P., jemuž byly pozemky zkonfiskovány pro účely pozemkové reformy. Pozemkový úřad posuzoval přechod uvedeného majetku podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., protože měl za to, že uvedený právní předchůdce J. S. a J. S. se neprovinil v období 1938-1945 proti Československému státu, že v jeho případě došlo ke zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. pro přechod uvedeného majetku na stát. Poukazováno bylo zejména na to, že v řízení před pozemkovým úřadem bylo zjištěno i to, že Nejvyšší správní soud nálezem ze 6. 1. 1948, č. j. 633/46/4 zrušil výměr Ministerstva zemědělství z 24. 5. 1946, č. j. 417200/46-9-A 212, kterým bylo rozhodnuto, že JUDr. J. P. spadá jako nepřítel a zrádce pod ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že žalující Obec Hovorčovice ve své žalobě, podané podle ustanovení páté části občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.) v této právní věci, o níž už bylo rozhodnuto správním orgánem, se domáhala nahrazení vydaného správního rozhodnutí, vydaného pozemkovým úřadem, rozhodnutím soudu o určení, že J. S. a J. S. nejsou podílovými spoluvlastníky pozemků v katastrálním území H., uvedených v její žalobě. Žalující obec uváděla, že získala vlastnictví k těmto pozemkům na základě přídělu poté, kdy tyto pozemky přešly na stát na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., protože původní vlastník pozemků Dr. J. P. se v době nacistické okupace Čech a Moravy občansky neosvědčil (byl za okupace členem ústředního výboru Českého svazu pro spolupráci s Němci), kolaboroval s Němci, po válce byl vzat do soudní vazby a trestní stíhání bylo vůči němu zastaveno pouze v důsledku jeho úmrtí v dubnu 1946, a nikoli v důsledku nedůvodnosti trestního stíhání. Žalující obec posléze zdůrazňovala i to, že pozemky, které jsou předmětem tohoto soudního řízení (vedeného pod sp. zn. 7 C 287/2007 Okresního soudu Praha-východ) nelze vydat, neboť na nich byla zřízena zahrádkářská kolonie nebo byly zastavěny.
Odvolací soud pokládal v tomto řízení za prokázané, že nemovitosti, o něž v řízení šlo, byly konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (s konečnou platností bylo o této konfiskaci majetku původního vlastníka Dr. J. P. rozhodnuto teprve rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 23. 8. 1951, č. j. 282 793/51-10-9/3); předchozí řízení v rámci pozemkové reformy ohledně uvedených pozemky proběhlo již hned po roce 1945. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 10. 2. 2001, sp. zn. 45 Ca 86/98, v němž se uvedený soud zabýval otázkou činnosti původního vlastníka pozemků Dr. J. P. v době nacistické okupace, zejména jeho členstvím od srpna 1939 do května 1940 v přípravném výboru a posléze v ústředním výboru Českého svazu pro spolupráci s Němci (který byl po roce 1945 posuzován jako pronacistická organizace), do něhož byl Dr. J. Preiss jmenován bez svého vědomí prezidentem Dr. Emilem Háchou; při této své krátkodobé činnosti v tomto výboru si však nezískal na německé straně důvěru a bylo i ve zprávě německého Sicherheitsdienstu o této organizaci poukazováno ohledně Dr. J. Preisse na to, že měl vedoucí podíl při hospodářském omezování sudetského němectví v minulých letech ; při reorganizaci uvedeného Českého svazu pro spolupráci s Němci byl Dr. J. Preiss z funkce člena ústředního výboru svazu odvolán. V poválečném období byla na Dr. J. Preisse dne 16. 1. 1946 uvalena soudní vazba pro podezření ze zločinu podle § 3 dekretu č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, kterého se měl dopustit tím, že od srpna 1939 do 18. 5. 1940 byl činovníkem organizace Českého svazu pro spolupráci s Němci; k řízení před Národním soudem nedošlo s ohledem na úmrtí Dr. J. Preisse dne 29. 4. 1946. Odvolací soud poukazoval na to, že v poválečném tetribučním řízení nebylo prokázáno, že by Dr. J. Preiss vyvíjel jinak jakoukoli aktivní činnost namířenou proti základům Československé republiky a na podporu německých okupantů a pouhé pasívní členství v České svazu pro spolupráci s Němci ohledně Dr. J. Preisse nelze podřadit jako činnost zrádce a nepřítele Československé republiky ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) tedy dospěl k závěru, že za uvedených zjištěných okolností Je třeba hodnotit akty konfiskace majetku Dr. Jaroslava Preisse jako politickou perzekuci po 25. 2. 1948 ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud se dále zabýval i námitkami žalující obce, že vydání předmětných pozemků brání překážky uvedené v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a vzhledem ke zjištění, že na těchto pozemcích je postaveno jen 6 zahrádkářských chat, postavených před rokem 1976, které nelze považovat za zahrádkářskou osadu (ve smyslu vyhlášky č. 83/1976 Sb.), trvale umístěnou na předmětných pozemcích, takže tu nejsou dány výluky vydání nemovitostí z hlediska veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů ve smyslu překážek vydání věci podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Pokud pak šlo o argumentaci žalobkyně, že na pozemku parc. č. 2/2 v katastrálním území Hovorčovice, který je vodní plochou (rybníkem), byla po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. postavena silnice vedoucí na hráz rybníka, odvolací soud byl toho názoru, že tu šlo jen o rekonstrukci stávající cesty a takovou úpravu pozemku, spočívající ve zpevnění asfaltem, nelze považovat za stavbu a tedy za překážku vydání tohoto pozemku oprávněným osobám pro zastavěnost pozemku.
Odvolací soud rovněž neshledal, že by v této právní věci byla důvodně uplatněna námitka vyloučení soudkyně soudu prvního stupně z projednávání a rozhodování o této věci (ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 občanského soudního řádu), když tu nebyly doloženy okolnosti, které podle uvedeného ustanovení zakládají opodstatněnost vznesené námitky uvedeného druhu.
Odvolací soud proto potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní (Obcí Hovorčovice) a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR, jakož i ve výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek v této právní věci. Změněn byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, ve vztahu mezi žalobkyní a účastníky řízení Jiřím Scheinerem a Josefem Scheinerem, podle ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu, a to pokud šlo o nesprávně stanovenou výši náhrady těchto nákladů vzhledem k ustanovením vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 občanského soudního řádu ve vztahu i k § 151 téhož právního předpisu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 10. 1. 2011 advokátu, který v řízení zastupoval žalující Obec Hovorčovice a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 28. 2. 2011 podáno u Okresního soudu Praha-východ, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. V dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedená dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dovolatelka jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolávající se Obec Hovorčovice zejména zdůrazňovala, že nesouhlasila a nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů v této právní věci, že konfiskace majetku právního předchůdce účastníků řízení Jiřího a Josefa Scheinera JUDr. Jaroslava Preisse, tvrzeně dovršená konfiskačními výměry, vadnými po roce 1948, měla být důsledkem politické perzekuce uvedené osoby a tudíž že dotčené pozemky přešly na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) . Podle názoru dovolatelky konfiskace, provedená v roce 1945 a dokončena ještě do konce následujícího roku 1946 odevzdáním jednotlivých nově vzniklých podílů zemědělské půdy a z dalšího zemědělského majetku Dr. Jaroslava Preisse do vlastnictví drobných přídělců, včetně odevzdání jednoho z přídělů do vlastnictví žalující obce, byla právně účinným aktem a šlo tu o úkony, na kterých nemohlo nic změnit dění po 25. 2. 1948; úkony konfiskace a odevzdání konfiskovaného majetku ve formě přídělů drobným přídělcům v obci bylo provedeno v letech 1945 až 1946, tedy v období, které není současnou legislativou označováno jako období nesvobody .
Dovolávající se obec poukazuje na to, že pokud jde o původního vlastníka pozemků, byla proti němu v poválečném období podána obžaloba, byl vzat do vazby a trestní řízení, které bylo proti Dr. J. Preissovi vazebně vedeno, nemohlo být dokončeno pro jeho úmrtí 29. 4. 1946. Kromě soudy obou stupňů částečně rozebírané činnosti Dr. Preisse v pronacistické organizaci Český svaz pro spolupráci s Němci, nebyly v tomto řízení, až na výjimky, žádné zmínky o dalším občanském selhání jmenovaného právě v době zvýšeného ohrožení státu, kdy jmenovaný nesouhlasí s vyzbrojovací politikou státu a činil kroky proti ní a navíc zde byly problémy v jeho jednání v roce 1938 a následně, pokud šlo o jednání s představiteli jak německého, tak zejména tzv. sudetského průmyslu. S těmito záležitostmi se odvolací soud nevypořádal v potřebném rozsahu ; nebyly provedeny v tomto řízení, až na výjimky podstatné důkazy listinného charakteru, které byly soudu žalující obcí předloženy a do spisu založeny. Pokud některé důkazy byly provedeny až před odvolacím soudem, byla tak žalující obec zbavena bez dalšího soudního řízení před dvěma stupni soudů. Zásadním pochybením soudů v této právní věci bylo, podle názoru dovolatelky, že nebyly připuštěny jako důkazy vícekráte jednání ve spisech Krajského soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové z roku 199, respektive z toku 2000. V odvolacím řízení nebylo v plném rozsahu přihlédnuto k zevrubnému odvolání žalující obce proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelka zejména připomíná i nyní v dovolacím řízení zprávu Policejního ředitelství v Praze z 1. 9. 1939, č. j. 20317 přes., dokládající, že Dr. Jaroslav Preiss byl členem přípravného výboru Českého svazu pro spolupráci s Němci, z jehož členů řada byla v poválečném období i za tuto trestnou činnost po právu trestněprávně postižena a potrestána. Pod,.e názoru dovolatelky bylo v tomto soudním řízení prokázáno, že dekret č. 12/1945 Sb. byl na povodního vlastníka pozemků, o něž jde v tomto řízení, aplikován oprávněně a že důvody této aplikace se v mezidobí nezměnily. Podle názoru dovolatelky je neakceptovatelným a vadným právní závěr odvolacího soudu, obsažený na str. 7 jeho rozsudku z 2. 12. 2010 (sp. zn. 28 Co 350/2010 Krajského soudu v Praze), že úkolem obecných soudů je přezkoumávat, zda rozhodnutí orgánů v období nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu poručujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody . Dovolatelka je přesvědčena o tom, že po roce 1945 bylo legislativně jednoznačně deklarováno, že pokud kterákoliv fyzická osoba patřila k vedení a čelním představitelům Českého svazu pro spolupráci s Němci, tedy pronacistické protektorátní organizace, pak takovou osobu ze zákona bylo třeba podřadit pod ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb.; šlo tu o součinnost ke spolčení se proti zájmům čs. státu a tedy tato činnost byla protizákonná a v daných souvislostech i zločinná, dovozovala dovolatelka.
Dovolatelka ve svém dovolání ještě dodávala k otázce existujících překážek vydání pozemků, o něž jde v tomto řízení, ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., že na dotčených pozemcích stojí chatová kolonie, respektive kolonie zahrádkářská, která se svou vlastní strukturou a organizací vznikla v roce 1968, tedy v každém případě před datem 1. 10. 1976; nájemní smlouvy na pozemky tu byly uzavírány původně na dobu dvaceti roků a poté byly konkludentně prodlužovány. Na dotčených pozemcích stojí i rodinný dům, který stejně jako objekty chatové a zahrádkářské kolonie byly postaveny v podstatě od počátku na základě úředně schválené projektové dokumentace. Pokud jde o situaci, týkající se okresní silnice, o níž bylo v tomto řízení rovněž jednáno, je tato stavba z důvodu kartografické nepřesnosti vedena jako část rybníku . Ke všem těmto posléze uváděným okolnostem nebylo v řízení u soudů obou stupňů přihlédnuto.
Ve vyjádření účastníků řízení Jiřího Scheinera a Josefa Scheinera k dovolání dovolatelky bylo navrženo, aby toto dovolání bylo odmítnuto, protože uvedené účastníci řízení mají za to, že jde o dovolání nepřípustné a nedůvodné.
Přípustnost dovolání dovolávající se žalující obce bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. (v souvislosti s ustanovením § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., jakož i v souvislosti s ustanovením § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.) a podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. oprávněným osobám podle tohoto zákona budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku i politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je oprávněnou osobou (ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb.) státní občan ČR, který ztratil majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo podle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět státní občanství podle zákonů citovaných v tomto ustanovení.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nelze podle tohoto zákona pozemky vydat také v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn (pozemek však lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou nebo jednoduchou nebo drobnou anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země). Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. nelze podle tohoto zákona pozemek vydat v případě, že na něm byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízena zahrádkářská nebo chatová osada, nebo se na pozemku nachází zahrádkářská nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. říjnem 1976.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 9. 11. 1995, IV. ÚS 32/95 (uveřejněném pod č. 76 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní názor: Pokud jde o správní akty přijaté v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, jsou soudy oprávněny posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících důvodu v uvedených v § 6 zákona č. 229/1991 Sb., a to i případech, kdy k faktické ztrátě došlo před uvedeným rozhodným období .
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 4. 10. 1995, II. ÚS 22/94 (uveřejněném pod č. 55 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo: Pokud vlastník nesplňoval podmínky pro uplatnění dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a teprve po 25. 2. 1948 byl (s konečnou platností) dekret vůči němu uplatněn, šlo v jeho případě o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. ve smyslu politické perzekuce podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. Při hodnocení poměru zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb. je nutno konstatovat, že zákon č. 229/1991 Sb. nemá žádné ustanovení o tom, že je jeho použití vyloučeno na zmírnění těch křivd, které jsou předmětem právní úpravy obsažené ve zvláštním zákoně. V daném případě odvolací soud ve svém rozsudku z 2. 12. 2010 (sp. zn. 28 Co 350/2010 Krajského soudu v Praze) citoval také z rozhodnutí Ústavního soudu ČR II. ÚS 175/2001 závěr, že nemovitosti původně vlastníky náležející JUDr. Jaroslavu Preissovi přešly na stát v rozhodném období (25. 2. 1948 1. 1. 1990), stanoveném v zákoně o půdě, neboť teprve rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 28. 8. 1951, sp. zn. 282 793/51-10-9/3, kterým bylo s konečnou platností rozhodnuto o konfiskaci majetku původního vlastníka, mohl mít právní účinky přechod vlastnictví nemovitosti na stát .
V rozhodnutí o dovolání 2 Cdon 865/97 Nejvyššího soudu (nepublikovaném, ale evidovaném v evidenci judikatury Nejvyššího soudu ČR) byl zaujat právní názor, že šlo-li o postup správních orgánů, k němuž došlo po 25. 2. 1948, lze posuzovat, zda se na případy konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. vztahuje ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 2. 2009, I. ÚS 617/08 (uveřejněném pod č. 33 ve svazku 52 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto právní závěry: Ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné interpretovat zákonem stanovené okolnosti v jejichž důsledku došlo k přechodu majetku na stát, včetně oprávnění i povinnosti soudu přezkoumat, zda rozhodnutí příslušného orgánu z období po 25. 2. 1948 bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu poručujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, a tedy za všech okolností zkoumat, zda to konkrétní právní situaci ovlivňovalo nebo neovlivňovalo. Opomene-li či odmítá-li soud, zabývající se restitucí, přezkoumat, zda rozhodnutí příslušného orgánu bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce anebo postupu poručujícího základní lidská práva a svobody, nedostojí tak své povinnosti chránit základní práva a svobody podle článků 4 Ústavy ČR a zasáhne i do práva na spravedlivý proces podle článků 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k těmto uvedeným právním předpisům a zejména k citovaným právním závěrům z judikatury soudů a jmenovitě z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud, který z týchž ustanovení právních předpisů a hlavně z citovaných právních závěrů Ústavního soudu ČR ve svém rozhodnutí z 2. 12. 2010 (sp. zn. 28 Co 350/2010 Krajského soudu v Praze) rovněž vycházel, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo že b řešil právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR). A protože tu odvolací soud neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelkly zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení občanského soudního řádu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
U dovolání nepřípustného (jak je třeba mít za to, že je tomu tak i v daném případě) dovolacímu soudu už nenáleží (srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu: je-li dovolání přípustné .. ) posuzovat opodstatněnost dovolacích důvodů, uplatněných v dovolání dovolatelů. Vzhledem k tomu však, že i v dovolání dovolatelky v daném případě jsou obsaženy uplatněné výtky neúplnosti a nesprávnosti skutkových zjištění, také výtky nesprávného hodnocení důkazů i výtky vycházení soudů ze skutkových zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, lze tu poukázat stručně na to, jak je třeba výtky tohoto druhu posuzovat v řízení o dovolání. Např. v rozhodnutí uveřejněném od č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly k této právní problematice uváděny tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu (nyní v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Dovolacímu soudu tedy v daném případě nezbylo než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolávající se Obec Hovorčovice nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 15. července 2011

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu