28 Cdo 1577/2005
Datum rozhodnutí: 30.08.2005
Dotčené předpisy: § 20 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb., § 20 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1577/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu S., zastoupenému advokátkou, o náhradu mrtvého inventáře, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 8 C 177/2003 a 17 C 224/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.6.2004, čj. 20 Co 118/2004-69, ve spojení s usnesením ze dne 20.5.2005, čj. 20 Co 205/2005-105, takto :

I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.června 2004, čj. 20 Co 118/2004-69, jímž bylo potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 9. prosince 2003, čj. 8 C 177/2003-38, se co do výše 320.900,- Kč zamítá .

II. Ve zbývající části se uvedený výrok zrušuje spolu s výrokem o nákladech řízení před soudy obou stupňů, obsaženém v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20.5.2005, čj. 205/2005-105, a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou 11.10.1995 u Okresního soudu v Kladně se žalobce domáhal proti žalovanému náhrady mrtvého inventáře, který původně patřil jeho rodičům. Žalováno bylo původně rovněž Zemědělské družstvo H., řízení proti němu bylo však v roce 1999 zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby. Soud prvého stupně nejprve žalobu zamítl rozsudkem ze dne 27.9.1999, čj. 17 C 224/1995-123, a po jeho zrušení odvolacím soudem opakovaně rozsudkem ze dne 30.5.2001, čj. 17 C 224/95-191. I tento rozsudek byl zrušen odvolacím soudem, který vyslovil závazný právní názor, že je nutno při určení povinné osoby vycházet ze správního rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto, kdo je v tomto případě povinnou osobou k náhradě mrtvého inventáře.

Soud prvního stupně rozhodoval dále pod spisovou značkou 8 C 177/2003, a rozsudkem ze dne 9.12.2003, čj. 8 C 177/2003-38, žalobě částečně vyhověl do výše 386.400,- Kč, co do částky 193.200,- Kč ji zamítl. Žalovanému dále uložil, aby z přisouzené částky zaplatil žalobci úroky z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaného proti výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.6.2004, čj. 20 Co 118/2004-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, výrok o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomto soudu k novému rozhodnutí. Ten pak rozhodl o nákladech řízení usnesením ze dne 6.10.2004, čj. 8 C 177/2003-88; toto rozhodnutí bylo pak změněno usnesením odvolacího soudu ze dne 20.5.2005, čj. 20 Co 205/2005-105.

Mezitím podal žalovaný proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm.b) a c) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že za jediný důkaz o předání inventáře považuje listinný důkaz, a nepřihlíží ke svědeckým výpovědím. Celé hospodářství rodičů žalobce totiž předalo Jednotné zemědělské družstvo S. v roce 1957 Jednotnému zemědělskému družstvu H., předtím od roku 1953 do roku 1955 hospodařili s inventářem rodiče žalobce. V roce 1955, kdy byl inventář předán státu, nebyl pořízen žádný písemný záznam o předání inventáře a hospodářství bylo administrativním rozhodnutím přikázáno do obhospodařování JZD S. Soud dle jeho názoru porušil zásadu volného hodnocení důkazů a objektivní pravdy. Zásadní význam rozhodnutí spatřuje dovolatel i v tom, že soudy rozhodly o úrocích z prodlení jinak než jak judikuje Nejvyšší soud. Přiznaly totiž úroky z prodlení i za dobu, kdy ještě nebylo o platební povinnosti žalovaného rozhodnuto. Účastníci se o formě plnění nedohodli, sám žalobce několikrát měnil v tomto směru svůj návrh a např. změnou petitu z 4.5.2001 požadoval vydání konkrétních movitých věcí. Dovolatel dále namítá, že do seznamu mrtvého inventáře byly zařazeny i věci, které nelze za mrtvý inventář považovat, jako pračka, kachlová kamna, vodárna, pojízdná pec na chleba, máselnice a odstředivka, a o nichž měl odvolací soud pochybnost, zda je lze za mrtvý inventář považovat. Podle výměru z 15.4.1955 nebylo předmětem nuceného nájmu vybavení domácnosti a obytná část. Některé věci, nezbytné pro provoz usedlosti, např. dojicí přístroj, šrotovník a výtah zůstaly na usedlosti i po roce 1957. Soud dle názoru dovolatele také ponechal bez povšimnutí zmatečně a chybně stanovené podíly okresním soudem. Nesouhlasí též s oceněním kočáru, jak je provedl soudem stanovený znalec, tj.ve výši 250.000,- Kč, a odkazuje na to, že jiný znalec, jím objednaný, stanovil částku 40.000,- Kč. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud shledal dovolání přípustným, protože odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ten však rozhodl o návrhu žalobce jinak než ve svých původních rozsudcích proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.). Z obsahu dovolání vyplývá, že se namítá nesprávné právní posouzení věci soudem ve smyslu § 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z důvodů uplatněných v dovolání.

Základní právní otázkou, jejíž řešení odvolacím soudem dovolatel napadá, je závěr, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován jako povinná osoba ve smyslu § 20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších zákonů (dále jen zákon o půdě ). Toto ustanovení určuje, že povinnou osobou k poskytnutí náhrady živého a mrtvého inventáře (dále též jen inventář ) je právnická osoba, která tyto věci převzala, nebo její právní nástupce. Právní nástupnictví je zmiňováno proto, že v minulosti docházelo k zániku zemědělských organizací, které inventář převzaly, k jejich převodu, sloučení a pod. Není jím míněna organizace, které povinná osoba poté, co inventář převzala, věci z inventáře dále převedla, ať úplatně, nebo bezúplatně. Jde o zvláštní ustanovení, které se neřídí zásadami občanského práva hmotného o náhradě škody, ale o objektivní zjištění té organizace, která věci reálně převzala poté, co byly odňaty původním vlastníkům formami uvedenými v § 20 odst. 1 zákona o půdě. V dané věci není pochyb o tom, že touto organizací byl žalovaný, který inventář převzal nejpozději v roce 1955.

Protože doba, v níž docházelo k odnětí inventáře, trvala více než 40 let (1948 až

1990 ) a vyznačovala se značnými excesy v rozhodování i v evidenci zemědělského majetku, bylo v některých případech obtížené určit, kdo věci z inventáře převzal. Proto byla přijata zákonná úprava určení povinné osoby tam, kde nelze osobu povinnou k náhradě inventáře jednoznačně určit - určením povinné osoby ve správním řízení bylo v takových případech pověřeno Ministerstvo zemědělství České republiky ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Z obsahu spisu vyplývá, že k vydání takového správního rozhodnutí v dané věci došlo, a o povinné osobě je tak rozhodnuto. Zbývá pouze posoudit, zda toto rozhodnutí soud správně vyložil. Odvolací soud vyšel z toho, že povinnou osobou bylo jednak určeno JZD H., a to v rozsahu majetku převzatého tímto družstvem podle zápisu ze dne 19.11.1957, jednak žalovaný k ostatnímu majetku. Dovodil, že dle zmíněného zápisu z 19.11.1957 převzalo družstvo H. živý inventář a zásoby. Pokud je v tomto zápisu uvedeno, že mrtvý inventář bude předán na místě usedlosti 30.11.1957, nejde o věci uvedené v zápisu, tedy povinnou osobou ve vztahu k nim je žalovaný. I kdyby bylo svědecky prokázáno, že JZD H. převzalo i další věci, nemá to na posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného vliv, protože ta je dána rozhodnutím správního orgánu. Dovolací soud shledává tento názor správným a dodává, že v případě, že by povinnou osobou mělo být JZD H. i k mrtvému inventáři, postrádalo by rozhodnutí Ministerstva zemědělství o tom, že žalovaný je povinnou osobou k náhradě ostatního inventáře, smysl.

Dle názoru dovolacího soudu je správný i výpočet výše podílu žalobce na celkové náhradě, kterou soud vypočetl na 579.600,- Kč. Podíl žalobce jako oprávněné osoby po otci, který byl vlastníkem jedné ideální poloviny, je dvě dvanáctiny, a jeho podíl jako dědice tří čtvrtin nároku jeho matky, (jenž činil osm dvanáctin), se rovná šesti dvanáctinám; spolu tedy jeho podíl činí osm dvanáctin. Tomu odpovídá přisouzená částka, jež činí osm dvanáctin z celkového nároku.

Dovolací soud však dává zapravdu žalovanému, že pro určení, která věc spadá do mrtvého inventáře, není rozhodující, zda byla eventuelně do soupisu inventáře zapsána, pokud nemá charakter věci sloužící přímo zemědělské výrobě. Ostatní věci se dle zákona o půdě nenahrazují, případně se nahrazují jako součást nebo příslušenství stavby. Odvolací soud sám měl pochybnosti o tom, zda některé věci netvoří součást nemovitosti, resp. nepatří do bytového vybavení. Dovolací soud tyto pochybnosti sdílí pokud jde o pračku, oceněnou na 1.500,- Kč, kachlová kamna, oceněná na 8.000,- Kč, pec na chleba, oceněnou na 6.000,- Kč a vodárnu spolu s rozvodem vody, který zpravidla je zabudován do stavby, oceněnou na 50.000,- Kč. Odvolací soud zařazení těchto věcí do inventáře z tohoto hlediska neposuzoval a jeho rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné. Pokud jde o náhradu těchto věcí, byl proto výrok odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně, zrušen podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. Zrušen byl i výrok o přisouzení úroků z prodlení, který není v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Např. v rozsudku ze dne 20.2.2001, sp.zn 28 Cdo 1443/2001, Nejvyšší soud vyložil, že v případech, kdy jde o určitý způsob vypřádání vztahů mezi účastníky, (§ 153 odst. 2 o.s.ř.), jakým je i vypořádání nároku na náhradu inventáře ve smyslu § 20 zákona o půdě, není namístě povinnost k zaplacení úroků z prodlení do doby plnění, určené pravomocným soudním rozhodnutím. Do té doby totiž nejde o peněžitý závazek - nárok má být přednostně vypořádán ve věcech nebo v dalším formách v zákoně uvedených.

Ohledně částky 320.900,- Kč ( která zůstává po odpočtu sporných položek v celkové výši 65.000,- Kč) byl rozsudek odvolacího soudu jako správný potvrzen podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. Dovolací soud neshledal, že by se závěry odvolacího soudu o výši náhrady u ostatních položek neopíraly o provedené důkazy, nebo že by tyto důkazy, zejména znalecký posudek, nesprávně hodnotily ( § 241a odst. 3 o.s.ř.).

O nákladech řízení bude nově rozhodnuto v následném řízení, včetně nákladů dovolacího řízení ( § 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu