28 Cdo 1568/2015
Datum rozhodnutí: 27.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb.



28 Cdo 1568/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce RNDr. J. S., zastoupeného JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, proti žalovanému 1) Ing. K. M., zastoupenému JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, a 2) J. P., zastoupenému Mgr. Monikou Landovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, o zaplacení 221 775 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 75/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, č. j. 15 Co 402/2014-143, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 519 Kč k rukám JUDr. Pavloka, advokáta v Praze, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 520 Kč k rukám Mgr. Landové, advokátky v Praze, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 5. 2014, č. j. 8 C 75/2013-97, zamítl návrh, aby uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku ve výši 221 775 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Žalobce se domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí, jež nabyl na základě usnesení o udělení příklepu soudního exekutora; sporné byla, zda je žalovaní užívali i poté, co k nim pozbyli vlastnického práva. Ve sporném řízení je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Žalobce je povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje svůj nárok a potřebné důkazy již v žalobě a tuto povinnost má i během řízení. Účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., jestliže soud věc projednal podle § 101 odst. 3 o. s. ř. V daném případě žalobce neposkytl dostatek skutkových tvrzení k uplatněnému nároku (zejména skutková tvrzení týkající se užívání nemovitostí žalovanými v rozhodném období) ani neoznačil důkazy k jejich prokázání a nedostavil se k jednání. Není přípustné, aby soud na účastníkovo tvrzení usuzoval z výsledků dokazování či ze skutečností, které jinak vyšly v řízení najevo. Žalobce v dané věci neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, soud proto žalobu zamítl.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2014, č. j. 15 Co 402/2014-143, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Konstatoval, že žalobce neuvedl, jak konkrétně probíhalo užívání nemovitostí žalovanými, neuvedl tedy okruh skutečností, které měly být jako rozhodné prokázány. Jestliže tyto potřebné skutečnosti netvrdil a neoznačil ani důkazy k jejich prokázání, a zástupce žalovaného se bez omluvy nedostavil k nařízenému jednání, v důsledku čehož nemohl být poučen podle § 118a odst. 1 o. s. ř., byl správný závěr, že žalobce nesplnil svoji povinnost tvrzení. Soud prvního stupně nebyl povinen sdělovat potřebná poučení jinak ani z tohoto důvodu odročovat jednání. Vzhledem k tomu, že žalobce netvrdil rozhodné skutečnosti, nemohl ani splnit důkazní povinnost. Podle soudu nepostačovalo tvrzení, že žalovaní nemovitosti užívali, a že další skutečnosti o užívání by vyplynuly z provedených důkazů.

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe tím, že nepřihlédl co do vymezení tvrzení k jeho podáním učiněným ve věci samé v období do nařízení prvního jednání, a tato podání nehodnotil v souladu s § 41 odst. 2 o. s. ř. Pokud soud zamítl žalobu z důvodu, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, přičemž soud mu nemohl podat příslušné poučení, mělo písemné vyhotovení rozsudku obsahovat rozbor existujících tvrzení žalobce s podrobným zdůvodněním jejich nedostatečnosti k projednání žaloby, což se nestalo. Soudy také nesprávně vyložily zásadu procesní ekonomie a odňaly žalobci možnost vyjádřit se ke všem tvrzením a důkazům navrženým žalovanými. Žalobce byl aktivní, reagoval na vyjádření, a to včetně vyjádření žalovaného 1), které mu bylo doručeno necelých 24 hodin před nařízeným jednáním, jež však mělo být z důvodu zachování dostatečné lhůty pro vyjádření žalobce odročeno. Může nastat okolnost, v jejímž důsledku se strana nedostaví na jednání a ani o tom nemůže podat soudu zprávu. Z protokolu o jednání dne 14. 5. 2014 vyplývá, že jednání mělo ryze formální charakter, bylo jednostranné, soud neprovedl žádný z důkazů navržených žalobcem a po 30 minutách vyhlásil zamítavé rozhodnutí. Soudy dále nepřihlédly k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, z něhož vyplývá, že bezdůvodné obohacení získává i ten, kdo má nemovitosti uzamčenou a přístupnou jen pro sebe, a to bez ohledu na to, jak intenzivně ji skutečně využíval, stejně jako ten, kdo má na takové nemovitosti umístěny svoje věci.

Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání předně uvedl, že dovolatel neformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. a navrhl jeho odmítnutí. Dovolatel neunesl břemeno tvrzení ohledně způsobu užívání nemovitostí žalovanými a také se nepokusil, byť dodatečně, vysvětlit a omluvit svou neúčast na předmětném jednání.

Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání uvedl, že z něj není zřejmé, čeho se dovolatel domáhá a jeho námitky nesměřují proti otázce hmotného ani procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., pročež je dovolání nepřípustné. Přestože dovolatel namítl, že mu byla postupem soudu prvního stupně odňata možnost vyjádřit se ke všem tvrzením, posléze uvádí, že se vyjádřil i k podání žalovaného 1), které mu bylo zasláno 24 hodin před jednáním. Skutečnost, že se nedostavil k nařízenému jednání, nemůže jít k tíži žalovaných a také není soudu ani stranám znám důvod, proč se dovolatel neúčastnil jednání. Dovolatel nese riziko absence osobní účasti na jednání a nemůže se dovolávat porušení práva na spravedlivý proces ani porušení zásady procesní ekonomie.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat jej lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Dovolatel tedy musí uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně zcela konkrétně vyložit, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (nebo jeho části) není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a k projednání dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K doplnění dovolání o vylíčení okolností, v nichž je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti, dovolatele v dovolacím řízení vyzývat nelze (§ 243b, část věty za středníkem, § 43 o. s. ř.).

Na prvním místě je se zřetelem k právě uvedenému nutno podotknout, že dovolatel v přezkoumávané věci nevymezuje, jaké předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. byly naplněny, přičemž neuvádí dostatečně konkrétně žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy to, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (logicky míněno ve vztahu k otázkám, na nichž odvolací soud své meritorní rozhodnutí založil). Pokud dovolatel pouze poukazuje na skutková tvrzení vyplývající z jeho podání (ze dne 19. 8. 2013 a 14. 4. 2014, z nichž cituje), polemizuje se závěrem o unesení břemene tvrzení a důkazního břemene a namítá, že neodročením jednání z důvodu vyjádření žalovaných doručeného dne 12. 5. 2015 mu soud odňal možnost vyjádřit se na jednání konaném dne 14. 5. 2015 k důkazům navrženým žalovanými (potažmo mu odňal možnost jednat před soudem), neobsahují tato tvrzení údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení důvodů dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo důvody např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž tento soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně a dovolání žalobce muselo být odmítnuto (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

Nadto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 napadnout žádným dovolacím důvodem (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Dovolatel, který svou polemickou argumentaci směřuje výlučně proti skutkovému závěru odvolacího soudu (resp. i soudu prvního stupně) o neunesení důkazního břemene na jeho straně, přičemž poukazuje na konkrétní skutková tvrzení, jež měla vyplynout z jeho podání, která učinil během řízení, a k nimž odvolací soud (podle jeho přesvědčení) nepřihlédl, pomíjí, že Nejvyššímu soudu, jenž není instancí nalézací, nýbrž pouze přezkumnou, nenáleží revidovat správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1949/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4282/2013). Pakliže dovolatel tvrdí, že jeho podání, která označoval jako stanoviska, obsahují způsobilá tvrzení odůvodňující navržený žalobní petit, nemůže být tato námitka v dovolacím řízení úspěšnou. Relevantním právním úvahám obsaženým v napadeném rozsudku, podle nichž dovolatel netvrdil potřebné skutečnosti ohledně toho, zda žalovaní předmětné nemovitosti skutečně užívali a jakým způsobem tak činili, a současně neoznačil důkazy k jejich prokázání, přičemž právní zástupce se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil, pročež dovolatel nemohl být poučen o nedostatečnosti svých tvrzení a potřebě jejich doplnění, v důsledku čehož pak dovolatel nesplnil svoji povinnost tvrzení ani důkazní povinnost, přitom nelze naprosto ničeho vytknout.

Na vyhovění výše uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pak nelze usuzovat ani z obrany dovolatele, prostřednictvím níž kritizuje postup odvolacího soudu, který mu měl odejmout možnost vyjádřit se ke všem tvrzením a důkazům navrženým žalovanými tím, že mu fakticky odňal možnost jedna před soudem, neboť v tomto směru namítá zmatečnost řízení (srov. § 229 dost. 3 o. s. ř.). K takové případné vadě řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Sama tato námitka způsobilým dovolacím důvodem být nemůže, pročež také jejím prostřednictvím nemůže být založena přípustnost dovolání (blíže srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1165/2015, či ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4914/2015).

Pro úplnost sluší se uvést, že přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, z něhož vyplývá závěr o vzniku bezdůvodného obohacení i tomu, kdo měl nemovitost uzamčenu a měl ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně ji skutečně využíval. V situaci, kdy dovolatel neunesl své břemeno tvrzení a břemeno důkazní, totiž uvedená právní otázka není otázkou, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by mohla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto je ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalovanému 1) a 2) vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokáty náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 8 a § 7 bodu 6 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9 220 Kč, společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a 21 % DPH podle § 14a advokátního tarifu má tedy žalovaný 1) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11 519 Kč. Žalovaný 2) má pak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení spočívajících v odměně za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9 220 Kč společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč v celkové výši 9 520 Kč (jeho zástupkyně nepředložila osvědčení o registraci plátce DPH).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. února 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu