28 Cdo 1568/2011
Datum rozhodnutí: 15.07.2011
Dotčené předpisy: § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1568/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause o dovolání odvolatele Pozemkového fondu ČR, IČ 45797072, Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Vilémem Podešvou, advokátem, 140 00 Praha 4, Na Pankráci 7683/127, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 9. 2010, sp. zn. 22 Co 236, 237/2010, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 2/2009 (žalobců: 1. Ing. M. L., 2. J. L. a 3. E. Z. , zastoupených JUDr. Sylvou Rychtaříkovou, advokátkou, 101 00 Praha 10, Kodaňská 521/57, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, zastoupenému JUDr. Vilémem Podešvou, advokátem, o náhradní pozemky, za účasti vedlejšího účastníka řízení (na straně žalovaného) Hlavního města Prahy, IČ 00064581, Praha 1, Mariánské nám. č. 2, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, 100 00 Praha 10, Dykova 17), t a k t o :

I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 30. 9. 2010, sp. zn. 22 Co 236, 237/2010, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 11. 12. 2009, čj. 25 C 2/2009-321
(ve znění doplňujícího usnesení z 11. 3. 2010, čj. 25 C 2/2009-339).
II . Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě, podané v této právní věci u soudu dne 29. 7. 2004 původními žalobci E. Z. a J. L. bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z 11. 12. 2009, čj. 25 C 2/2009-321. Tímto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 bylo žalovanému uloženo uzavřít se žalobci Ing. M. L., J. L. a E. Z. smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 427/317 v katastrálním území B., parc. č. 1701/17, v katastrálním území V., parc. č. 1015/60 v katastrálním území K. a parc. č. 1015/61 v katastrálním území K., zapsaných u Katastrálního úřadu pro P. (katastrálního pracoviště P.), a to do podílového spoluvlastnictví E. Z. z jedné ideální poloviny, Ing. M. L. z jedné ideální čtvrtiny aj. L. také z jedné ideální čtvrtiny. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalovanému Pozemkovému fondu ČR a vedlejšímu účastníku řízení Hlavnímu městu Praze zaplatili společně a nerozdílně 33.929,- Kč žalobcům na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvoláních žalovaného a vedlejšího účastníka řízení proti uvedenému rozsudku prvního stupně bylo rozhodnutí rozsudkem Městského soudu v Praze z 30. 4. 2010, sp. zn. 22 Co 236, 237/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 11. 12. 2009, čj. 25 C 2/2009-321 (ve znění doplňujícího usnesení z 11. 3. 2010, čj. 25 C 2/2009-339) potvrzen. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR a vedlejšímu účastníku řízení Hlavnímu městu Praze bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 13.200,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu, ale podaná odvolání neshledal důvodnými; odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně učinil ve svém rozhodnutí správný skutkový závěr a věc posoudil správně i po právní stránce.
Odvolací soud poukazoval na to, že původní žalobci J. L. st. a E. Z. jsou podle výsledků zjištění, učiněného v tomto soudním řízení, oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) k bezúplatnému převodu pozemků ve vlastnictví státu jako náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 a § 17 zákona č. 229/1991 Sb., a to na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha z 25. 9. 1995 čj. PÚ 375/2, z 12. 4. 1996 čj. PÚ 935/96 a z 13. 9. 1996 čj. PÚ 2349/96, podle nichž tu náležela právním předchůdcům Ing. M. L., J. L. ml. a E. Z. náhrada za nevydané pozemky ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 a § 17 zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaný Pozemkový fond ČR eviduje nevyčerpaný restituční nárok žalobců nyní ve výši 2.863.202,- Kč. Pozemky uváděné v žalobě žalobců i v rozhodnutí soudu prvního stupně nebyly dosud součástí veřejných nabídek; všechny tyto pozemky jsou v katastru nemovitostí vedeny na Pozemkový fond ČR.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že soud prvního stupně uložil žalovanému Pozemkovému fondu ČR povinnost převést žalobcům pozemky parc. č. 427/31v katastrálním území B., parc. č. 1701/17 v katastrálním území V., parc. č. 1015/60 a parc. č. 1015/61 v katastrálním území K., které dosud nebyly zveřejněny ve veřejné nabídce, nechal je ocenit podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), a to celkovou částkou 1.670.412,25 Kč.
Odvolací soud zdůrazňoval v odůvodnění svého rozhodnutí právní závěr, že nároky oprávněných osob na vydání náhradních pozemků podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. jsou soukromoprávními nároky oprávněných osob jako věřitelů vůči dlužníku, kterým se stát . Měl za to, že nároky oprávněných osob na vydání náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991Sb. mají při uplatňování těchto nároků prioritu, což vyplývá, podle názoru odvolacího soudu, i z ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud vyjadřoval dále svůj názor, že Pozemkový fond ČR nesmí fakticky upřednostňovat postup podle § zákona o převodu pozemků před uspokojováním závazků podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.; když účelem tohoto ustanovení zákona o půdě je zajistit uspokojení nároků oprávněných osob za situace, kdy nelze učinit nápravu uvedením věcí v předešlý stav; není tu na místě svévolný nebo diskriminující postup. Rozhodnutím soudu prvního stupně tu není uspokojen nárok žalobců v plné výši, ale nic nebrání tomu, aby dalšími postupy požadovali splnění svého zbytkového nároku.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § občanského soudního řádu jako věcně správný včetně rovněž správných výroků o nákladech řízení.
Výrok o nákladech odvolacího řízení odůvodnil odvolací soud ustanovením
§ 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému Pozemkovému fondu ČR dne 11. 1. 2011 a dovolání ze strany tohoto odvolatele bylo předáno na poště 23. 2. 2011 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 8, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Pozemkový fond ČR navrhovatel, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený odvolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že řízení v této právní věci je ztíženo vadou, která měla vliv na vydané nesprávné (nicotné) rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu) a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Dovolatel zdůrazňoval, že je jeho dovoláním napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které odporuje právním zásadám, že nikdo nemůže převést na jiného více práv než sám má a že nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka, když v daném případě v době rozhodnutí odvolacího soudu byly již některé z dotčených pozemků, o nichž odvolací soud rozhodl, ve vlastnictví jiných objektů, konkrétně jiné oprávněné osoby. Nebyl tu zjištěn skutečný stav věci, nebylo ověřeno, zda je uložené plnění možné a zejména zda jsou pozemky, uložené k převodu smlouvou na žalobce ještě ve vlastnictví (respektive ve správě) žalovaného Pozemkového fondu ČR. Odvolatel uváděl, že již v průběhu tohoto soudního řízení u soudu prvního stupně žalovaný Pozemkový fond ČR upozorňoval na nepřevoditelnost pozemků skrze předběžné opatření vydané Obvodním soudem pro Prahu 9 v řízení pod sp. zn.
14 C 229/2008 . V této právní věci (sp. zn. 25 C 2/2009 Obvodního soudu pro Prahu 9) nebyla tedy vůbec řešena otázka konkurence současně probíhajících řízení ohledně převodu náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Pokud jde o pozemky
parc. č. 1015/60 a parc. č. 1015/61 v katastrálním území K. bylo totiž rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 13. 5. 2010, čj. 14 C 229/2008-156, tak, že bylo žalovanému Pozemkovému fondu uloženo převést tyto pozemky do vlastnictví A. H., přičemž toto soudní rozhodnutí nabylo právní moci 15. 7. 2010, tedy před tím, než v dané právní věci sp. zn. 25 C 2/2009 Obvodního soudu pro Prahu 8 rozhodoval Městský soud v Praze svým rozsudkem z 30. 9. 2010, sp. zn. 22 Co 236, 237/2010.
Dovolávající se Pozemkový fond ČR dále poukazoval i na to, že dne 26. 11. 2010 byla uzavřena a podepsána smlouva mezi převádějícími Pozemkovým fondem ČR a nabyvatelem A. H. o převodu pozemků parc. č. 1015/60 a parc. č. 1015/61 v katastrálním území K.; v současné době jsou oba uvedené pozemky od 24. 1. 2011 zapsány v katastru nemovitostí ve prospěch nabyvatele A. H.. Tyto pozemky nebyly již tedy v době právní moci rozsudků soudů obou stupňů, vydaných v právní věci sp. zn. 25 C 2/2009 Obvodního soudu pro Prahu 8, ve vlastnictví (ve správě) žalovaného Pozemkového fondu ČR a není tedy možné je převést na žalobce na základě těchto vydaných (a pravomocných) soudních rozhodnutí ve věci sp. zn. 25 C 2/2009 Obvodního soudu pro Prahu 8. Odvolatel proto dovozoval, že smlouva mezi žalobci a žalovanými, jehož vůli nahradil soud svým rozsudkem v právní věci sp. zn. 25 C 2/2009 Obvodního soudu pro Prahu 8, byla tedy uzavřena na částečně nemožné plnění, takže je neplatnou, a odvolacím soudem potvrzené rozhodnutí soudu prvního stupně je nevykonatelné , ale podle názoru odvolatele je také nicotné.
Dovolatel také ve svém dovolání upozorňoval na to, že u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu bylo již pod č. V 9168/2010 zahájeno řízení o vklad práva ve prospěch žalobců Ing. M. L., J. L. a E. Z., jako nabyvatelů od převodce Pozemkového fondu ČR.
Podle názoru uvedeného odvolatele tedy soudy obou stupňů v této právní věci pochybily, když neměly dostatečnou znalost právního i faktického stavu pozemků, které přiřkly žalobcům a neověřily si stav pozemků v době vyhlášení rozsudku (srov. § 154 odst. 1 občanského soudního řádu) ; nebyl tedy v této právní věci zjištěn dostatečně skutkový stav a soudy se nezabývaly námitkou, vznesenou žalovaným, týkající se konkurujícího řízení ohledně ve výroku rozhodnutí uváděných pozemků, dovozoval dovolatel.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení Hlavního města Prahy k dovolání odvolatele Pozemkového fondu ČR bylo uvedeno, že se tento vedlejší účastník řízení ztotožňuje s dovolacími důvody odvolatele a považuje toto podané dovolání za opodstatněné. Ve vyjádření bylo ještě uvedeno, že ani pozemek parc. č. 1701/17 v katastrálním území V. (t. j. jeden z pozemků, ohledně něhož bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo převést je na žalobce) není k tomuto převodu vhodný, a to vzhledem k nároku vedlejšího účastníka řízení Hlavního města Prahy, který je přesvědčen, že k tomuto pozemku má přednostní nárok podle zákona č. 95/1999 Sb. Zatím co žalobci Ing. M. L., J. L. a E. Z. uplatnili svůj nárok na uvedený pozemek až podáním z 29. 4. 2009, vedlejší účastník řízení Hlavní město Praha uplatnil nárok na převod tohoto pozemku již žádosti z 10. 7. 2001, teď v době, kdy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. nebylo k nim uplatněno právo podle zvláštního zákona; vedlejší účastník tohoto řízení se domnívá, že mu nelze klást k tíži skutečnost, že žalovaný Pozemkový fond ČR v souladu se žádostí a se zákonem č. 95/1991 Sb. pozemek nepřevedl a v mezidobí byl pak k pozemku parc. č. 2701/17 v katastrálním území Vysočany uplatněn nárok žalobců podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě). Z tohoto uváděného důvodu se vedlejší účastník řízení domnívá, že nelze nahradit rozhodnutím soudu vůli žalovaného Pozemkového fondu ČR ani k převodu pozemku parc. č. 1701/17 v katastrálním území V., neboť se nejedná o pozemek k převodu vhodný.
Ve vyjádření žalobců k dovolání odvolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalobci poukazovali zejména na to, že odvolatelem zdůrazňovaná konkurence nabývacích titulů se týká pouze dvou pozemků ze čtyř, které byly předmětem dovoláním napadeného rozhodnutí. žalobci dále pokládají za nutné zdůraznit, že v době vyhlášení obou dovoláním napadených rozhodnutí (z 11. 12. 2009 i z 30. 9. 2010) bylo rozhodnuto ve shodě se stavem podle katastru nemovitostí (pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly zapsány ve vlastnictví České republiky a ve správě žalovaného Pozemkového fondu ČR a nebyly dotčeny žádnou změnou právních vztahů), takže oba soudy tu jednaly v souladu s ustanovením § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Žalobci rovněž poukazovali na to, že proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 z 13. 5. 2010, čj. 14 C 229/2008-156, podal žalovaný Pozemkový fond ČR odvolání ze dne 13. 7. 2010 a toto odvolání vzal zpět až 29. 10. 2010, takže uvedený rozsudek nebyl ke dni 30. 9. 2010 (kdy Městský soud v Praze vynesl svůj rozsudek sp. zn. 22 Co 236/2010) v právní moci, jak tvrdí dovolávající se Pozemkový fond ČR. Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvedeného odvolatele ještě dodávali, že považují jednání žalovaného Pozemkového fondu ČR, který jim již více jak 15 let odmítá vydat náhradní pozemky, ač toto právo mají přiznané pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu, za šikanózní a diskriminační . I v tomto řízení žalovaný Pozemkový fond ČR nesplnil svou procesní povinnost tvrzení údajů a také povinnost navrhnout důkazy ke svým tvrzením .
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, v souvislosti s ustanoveními zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby.
Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemku podle § 11 odst. 1 téhož zákona pozemkový fond převede bezúplatně do vlastnictví jiné osoby jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Na žádost oprávněné osoby může být oprávněné osobě převeden i pozemek lesního půdního fondu. To vše v cenách ke dni 24. června 1991.
Podle ustanovení § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. tento zákon upravuje postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě a kterým nemohl být vydán pozemek z vlastnictví fyzické osoby, která jej nabyla od státu, neboť tato osoba není osobou povinnou ve smyslu § 5 zákona č. 229/1991 Sb., a také fyzické nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo bylo převedeno.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, jde-li o pozemek vhodný, který zpravidla již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl pak zaujat i další právní závěr, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) není třeba při liknavém postupu fondu vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 4. 3. 2004, III. ÚS 495/02 (uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto právní závěry: Nároky podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) mají přednost před postupem prodejem pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. Pokud nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. nebyl dlouhodobě uspokojen, mají soudy zkoumat, zda nedošlo ze strany žalovaného pozemkového fondu k libovůli či dokonce k svévoli při plnění jeho závazku. Pozemkový fond ČR má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada poskytnuta v co možné nejkratší době a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Pozemkový fond ČR nemůže upřednostňovat úplatné převody před bezúplatnými; nesmí ani upřednostňovat mezi skupinami subjektů, které mají nárok na bezúplatný převod.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 9. 2010 (sp. zn. 20 Co 236, 237/2010 Městského soudu v Praze) postupoval (stejně jako soud prvního stupně) při posuzování odvolání v této právní věci v souladu s aplikací a s interpretací právních předpisů (zejména ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 95/1999 Sb. v tom smyslu, jak je to vyloženo v citované publikované judikatuře. To se týkalo zejména posouzení toho, zda tu bylo možné vydání konkrétního náhradního pozemku k tomu účelu vhodného (zejména zda nešlo o pozemky, které byly zatíženy právem třetích osob) a také zda právnímu posouzení nároku předcházelo konkrétní objasnění toho, šlo-li nebo nešlo-li ze strany žalovaného fondu o liknavý postup při plnění zákonné povinnosti převádět náhradní pozemky. Proto v daném případě bylo nutno dospět k závěru, že odvolací soud řešil posouzenou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanovením § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. i ustanoveními zákona č. 95/1999 Sb.). Shledal proto dovolací soud dovolání odvolatele přípustným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale i dovoláním důvodným ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, když rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné pokládat za správné především pro aplikaci a výklad právních předpisů, které nebyly (co do aplikaci hmotněprávních předpisů) v plném souladu s právními závěry z publikované judikatury soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, jako ne zcela správného, a k vrácení věci k dalšímu řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vycházet ze závěrů obsažených v tomto zrušovacích rozhodnutí dovolacího soudu (srov. § 243d odst. 1 občanského soudního řádu) a zaměří se zejména na objasnění a doložení toho, zda tu šlo nebo nešlo u všech žalobci uváděných náhradních pozemků o pozemky vhodné a zda tu šlo nebo nešlo na straně žalovaného fondu o liknavý postup (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněná pod č. 72/2008 a pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V daném řízení bude ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu rozhodováno o nákladech řízení včetně i dosavadních nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu
V Brně 15. července 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu