28 Cdo 156/2010
Datum rozhodnutí: 08.06.2011
Dotčené předpisy: § 228 o. s. ř., § 238 o. s. ř.




28 Cdo 156/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce I. M. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti žalované České republice, Policii České republiky , o obnovu řízení , vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 17 C 277/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2009, č. j. 71 Co 63/2009-30, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se domáhal obnovy řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 19 C 150/2005, podle ust. § 228 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Žaloba v tomto řízení měla být zamítnuta, neboť žalobce řádně neoznačil žalovaného. Důvody obnovy spatřuje žalobce v tom, že po skončení řízení, jehož obnovu navrhuje, se seznámil s různými judikáty Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (zejména poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03), přičemž má za to, že pokud by soudy postupovaly v souladu s těmito rozhodnutími, výsledek řízení by byl pro něj příznivější.
Okresní soud ve Frýdku Místku usnesením ze dne 2. 2. 2009, č. j. 17 C 277/2008-12, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Rozhodl tak proto, že v původním řízení došlo usnesením Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 9. 12. 2005, č. j. 19 C 150/2005-15, k zastavení řízení o náhradu škody pro nedostatek podmínky řízení na straně žalovaného, když žalobce jej označil jako Policie České republiky, Okresní ředitelství Frýdek-Místek , přičemž takto označený žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení, což je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 2. 2006, č. j. 11 Co 129/2006-28, napadené rozhodnutí okresního soudu potvrdil. O podaném dovolání pak Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 19. 10. 2006, č. j. 25 Cdo 2590/2006-47, tak, že řízení zastavil, neboť nebyly splněny podmínky dovolacího řízení, když žalobce nebyl řádně zastoupen ve smyslu ust. § 241 odst. 1, věty prvé, o. s. ř. Z uvedeného je zřejmé, že řízení, které bylo napadeno žalobou na obnovu, nebylo ukončeno rozhodnutím ve věci samé, neboť došlo k jeho zastavení pro nedostatek podmínky řízení, a žaloba na obnovu řízení proto není přípustná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 4. 2009, č. j. 71 Co 63/2009-30, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud připomněl příslušná ustanovení o. s. ř. týkající se obnovy řízení a konstatoval, že jelikož v původním řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, nemůže být žaloba na obnovu řízení úspěšná. Domnívá-li se pak žalobce, že se o rozhodnutí ve věci samé jednalo, mýlí se. V souladu s ust. § 152 o. s. ř. rozhoduje soud o věci samé v zásadě rozsudkem, neboť jen v něm se může zabývat důvodností a výší uplatněného nároku, tedy věcí samou. Je-li řízení zastaveno, jedná se naopak o procesní rozhodnutí. Skutečnost, že do jediné obálky byly vloženy dvě písemnosti soudu prvního stupně, nezakládá neúčinnost doručení, jak se domnívá žalobce. Soud ani nepochybil, jestliže věc projednal bez nařízení jednání, neboť takový postup je v souladu s ust. § 235e odst. 1 o. s. ř. (správně ust. § 235f o. s. ř.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost pak blíže nespecifikuje. Žalobce trvá na svém dříve vyjádřeném názoru, že o rozhodnutí ve věci v daném případě šlo proto, že jím došlo k vyřízení návrhu . Dovolatel se domnívá, že mu bylo upřeno právo na projednání věci soudem, neboť v původním řízení bylo podle jeho názoru rozhodnuto v rozporu se zákonem. Zdůraznil důvody, pro něž se obnovy řízení domáhá (resp. pochybení soudů v tomto řízení). Je přesvědčen, že obnova řízení by v daném případě měla být povolena, neboť v rámci spravedlnosti je zde irelevantní, že prý se nejednalo o věc samou . Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř., ve znění účinném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ust. § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně (žalobce se z neznámých příčin domnívá, že se jedná o usnesení měnící, avšak pro tento názor neexistuje žádný podklad, když soudy obou stupňů rozhodly o právech a povinnostech účastníků stejně), kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, je dovolání ve smyslu ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v ust. § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (viz ust. § 238 odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepřipadá v úvahu, neboť usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, nepředcházelo dřívější odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu, lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3564/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4899/2007).
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ust. § 238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (viz ust. § 237 odst. 3 ve spojení s ust. § 238 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání však není přípustné.
Dovolatel se mýlí, jestliže se domnívá, že v případě usnesení Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 9. 12. 2005, č. j. 19 C 150/2005-15, se jedná o rozhodnutí ve věci samé. Pojem věc sama je vykládán jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. Ve sporném řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (ust. § 79 odst. 1), o němž má být v řízení věcně rozhodnuto (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1026; obdobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, č. 88). Způsobilým předmětem žaloby na obnovu řízení jsou mimo jiné usnesení, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé, a to jen tehdy, jestliže jsou pravomocná (viz ust. § 159 o. s. ř.). Pro žalobu na obnovu řízení je charakteristické, že může směřovat jen proti pravomocnému rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno a kterým bylo (současně) rozhodnuto o věci samé. V této souvislosti je nezbytné přihlédnout k rozdílům v pojmech rozhodnutí, jímž se řízení končí a rozhodnutí ve věci samé . Ne každé rozhodnutí, jímž se řízení končí, je totiž rozhodnutím ve věci samé (např. usnesení o zastavení řízení; viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1803). Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně v původním řízení nevydal rozhodnutí ve věci samé. Pokud by tak měl učinit, musel by žalobu na náhradu škody zamítnout nebo žalovanému uložit povinnost k zaplacení žalované (či jiné) částky. Pokud tak ovšem neučinil a řízení zastavil, o rozhodnutí ve věci samé se nejednalo, jak ostatně výslovně vyplývá z výše uvedené citace komentáře. Usnesením o zastavení řízení se sice řízení končí (slovy dovolatele došlo k vyřízení návrhu ), z toho však v žádném případě nevyplývá, že by se jednalo o rozhodnutí ve věci samé. Vzhledem k nepřípustnosti žaloby na obnovu řízení se pak nelze zabývat námitkami dovolatele, směřujícími ke zpochybnění správnosti rozhodnutí vydaných v původním řízení. V zájmu spravedlnosti, jak ji vidí žalobce, totiž není možné rezignovat na příslušná ustanovení o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozhodnutí nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. června 2011

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu