28 Cdo 1557/2014
Datum rozhodnutí: 06.01.2016
Dotčené předpisy: § 19a odst. 3 předpisu č. 403/1990Sb., § 10 odst. 3 předpisu č. 403/1990Sb.



28 Cdo 1557/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky Ministerstva financí , IČO: 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, proti žalovaným 1) Ing. J. H., CSc., a 2) O. M. , oběma zastoupeným JUDr. Petrem Oehmem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, o zaplacení částek 146 387 Kč a 439 161 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 255/2012, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. prosince 2013, č. j. 61 Co 614/2013 - 130, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalovaní napadli dovoláním shora označené usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. října 2013, č. j. 41 C 255/2012-120 (kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částek 146 387 Kč a 439 161 Kč s příslušenstvím) a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř ), neboť není přípustné.

Dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu usnesení, jež jsou vyjmenována v ustanovení § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, v tomto ustanovení uvedených, naplněn není.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovoláním označenou právní otázku počátku promlčecí doby na úhradu za zhodnocení nemovitostí podle ustanovení § 10 odst. 3 a § 19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 250/97; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2004, sp. zn. 28 Cdo 1659/2003; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 465/2004; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 473/2008, v němž se k uvedeným závěrům znovu přihlásil).

Pokládá-li tak v dané věci odvolací soud (i se zřetelem na ustanovení § 19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.) za výchozí právní skutečnost, rozhodnou pro počátek běhu tříleté promlčecí lhůty (§ 101 obč. zák.) u nároku na úhradu za zhodnocení nemovitostí stanovení peněžní částky Ministerstvem financí výzvou k plnění, jde o řešení korespondující shora uvedené judikatuře; ta obstála i v rovině ústavněprávní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. června 2000, sp. zn. III. ÚS 600/99; nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. III. ÚS 260/07, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2936/2005). I proto Nejvyšší soud neshledává relevantní důvody k jinému posouzení této právní otázky, v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené.

Důvodem k jinému posouzení dané otázky nemůže být ani odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 111/2005 a 28 Cdo 2645/2006 , z nichž meritorním rozhodnutím je toliko první z označených rozhodnutí rozsudek ze dne 6. října 2005, sp. zn. 28 Cdo 111/2005, v jehož důvodech Nejvyšší soud nikterak nezpochybnil dříve přijaté závěry o právní nevýznamnosti okamžiku registrace dohody o vydání věci či jejího faktického převzetí pro určení počátku běhu promlčecí doby (s tím, že relevantní může být i okamžik určitelnosti výše peněžité náhrady plynoucí z opatřeného znaleckého posudku). S ohledem na odlišnou konstrukci vzniku práva (plynoucího ze zvláštní právní úpravy) nejde pak ani o kolizi s obecným řešením otázky počátku promlčecí doby v další judikatuře a právnické literatuře, na které se taktéž poukazuje v dovolání.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

V řízení, jímž se řízení končí, bude pak rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Se zřetelem k ustanovení čl. II přechodná ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Všechna shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz .

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. ledna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu