28 Cdo 1550/2012
Datum rozhodnutí: 21.06.2012
Dotčené předpisy: § 524 obč. zák.




28 Cdo 1550/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Luce International, s.r.o., IČ: 27136094, se sídlem v Praze 1, Skořepka 354/3, zast. Mgr. Petrou Ledvinkovou, advokátkou se sídlem v Hostivicích, Lipová 595, proti žalované E.R.O.C. s. r. o., IČ: 63672332, se sídlem v Praze 5, Petřínská 5, zast. Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, o zaplacení 316.800,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 151/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2011, č.j. 29 Co 19/2011-196, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 12. 360,- Kč.

O d ů v o d n ě n í



Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 5. 2010, č.j. 21 C 151/2004-172, ve výroku I., jímž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 316.800,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a v nákladových výrocích III. a IV.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě písemné nájemní smlouvy ze dne 1. 4. 1995, jež neobsahovala určité vymezení předmětu nájmu, žalovaná až do 21. 3. 2005 nepřetržitě užívala nebytové prostory v domě čp. 354 v P. 1, ul. S. Spoluvlastnicím domu Ing. Z. L. a I. K. (právní nástupkyně pronajímatele zesnulého dne 14. 1. 2000) přitom za užívání těchto nebytových prostor v období od prosince 2003 do února 2004 ničeho nezaplatila. Písemnou smlouvou uzavřenou dne 10. 11. 2004 spoluvlastnice domu pohledávky za žalovanou z titulu nájemného splatného mimo jiné v předmětném období od prosince 2003 do února 2004 ve výši 330.000,- Kč postoupili žalobkyni. Obvyklá výše nájemného za užívání předmětných nebytových prostor v rozsahu, v němž byly užívány žalovanou, činila za shora popsané období 316.800,- Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že smlouva o nájmu dotčených nebytových prostor je pro neurčitost neplatná (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku, dále jen obč. zák. ). Jelikož žalovaná užívala v rozhodném období tyto nebytové prostory na základě neplatné smlouvy, byla povinna vydat pronajímatelkám Ing. Z. L. a I. K. získané bezdůvodné obohacení ve výši 316.800,- Kč odpovídající obvyklým částkám nájemného za užívání uvedených prostor v daném místě a čase (§§ 451, 457, 458 odst. 1 obč. zák.). Jestliže pronajímatelky písemnou smlouvou, obsahující identifikaci převáděné pohledávky osobou dlužníka a předmětem a důvodem plnění, postoupili tuto pohledávku žalobkyni, stala se žalobkyně dle závěrů odvolacího soudu namísto pronajímatelek věřitelkou uplatněné pohledávky (§ 524 obč. zák.). Odvolací soud proto žalobě o vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním předmětných nebytových prostor v období od prosince 2003 do února 2004 na základě neplatné smlouvy vyhověl v rozsahu odpovídajícím částce 316.800,- Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen - o. s. ř. ). Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 10. 11. 2004 mezi dosavadními pronajímatelkami a žalobkyní nebyla na žalobkyni převedena uplatňovaná pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, nýbrž toliko pohledávka z titulu nájemného (týkajícího se shodného období a předmětu užívání), jejíž věřitelem se ovšem pronajímatelky nestaly, neboť nájemní smlouva nebyla uzavřena platně. Poukazovala na okolnost, že smluvní strany předmětem postoupení nemohly učinit pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, kterou v době sjednání smlouvy nemohly mít ani na mysli. Jiný výklad projevu vůle účastníků smlouvy by dle názoru dovolatelky byl v rozporu s tím, co bylo ve smlouvě jasně a zcela určitě vyjádřeno. Z uvedených skutečností dovolatelka dovodila, že za situace, kdy se žalobkyně věřitelkou uplatněné pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nestala, nelze žalobě pro nedostatek aktivní věcné legitimace vyhovět. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaném právním závěru, že na základě písemné smlouvy o postoupení pohledávky, obsahující identifikaci převáděné pohledávky osobou dlužníka a předmětem a důvodem plnění (nájemné za předmětné období), uzavřené s dosavadními věřitelkami uplatněné pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, se věřitelkou této pohledávky stala žalobkyně.
Otázka určitosti postupní smlouvy z hlediska způsobu vymezení postupované pohledávky byla v soudní praxi opakovaně řešena. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod číslem 58, vysvětlil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Vyjádřil přitom názor, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena. Za situace, kdy zákon nevymezuje, jakým způsobem má být postupovaná pohledávka ve smlouvě o postoupení pohledávky identifikována, lze pak tuto identifikaci provést i uvedením jejího právního důvodu (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2008). Určí-li však účastníci ve smlouvě o postoupení pohledávky pohledávku jinými údaji a tato identifikace je z pohledu požadavku na určitost postupované pohledávky dostatečná, není nutné právní důvod vzniku postupované pohledávky v předmětné smlouvě uvádět, jelikož takový požadavek z žádného právního předpisu nevyplývá. Obdobně nelze na účastnících smlouvy o postoupení pohledávky požadovat, aby v ní v rámci identifikace postupované pohledávky tuto pohledávku i právně kvalifikovali. Za tohoto stavu je z pohledu platnosti cesse postupované pohledávky zcela právně bezvýznamné, zda účastníci ve smlouvě právní kvalifikaci provedou a s jakým výsledkem (tj. zda jde o právní kvalifikaci správnou); právní kvalifikace je totiž věcí soudu. Je-li tedy pohledávka ve smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené podle § 524 a násl. obč. zák. identifikována dostatečně určitě, je smlouva platná a mající za následek převod postupované pohledávky na postupníka, i když později vyjde najevo, že jde o pohledávku z jiného právního titulu, například z titulu bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 15 Cmo 11/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2003, pod číslem 127).
V projednávané věci účastnice postupní smlouvy uzavřené písemně dne 10. 11. 2004 identifikovaly předmětnou pohledávku osobou žalované dlužnice, výší pohledávky i skutečnostmi, na nichž se zakládá (nájemné za předmětné nebytové prostory požadované za období od prosince 2003 do února 2004). Takovéto vymezení představuje dostatečně určitou identifikaci postupované pohledávky nevyvolávající pochybnosti o tom, jaká pohledávka byla postoupena. Z hlediska platnosti a právních důsledků cesse (převod pohledávky na postupníka) je přitom zcela lhostejno, že pohledávka je ve smlouvě právně kvalifikována jako nájemné , ačkoliv se ve skutečnosti jedná o bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního úkonu (užíváním předmětných nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy). Žalobkyně se tudíž na podkladě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek stala věřitelkou uplatněné pohledávky (§ 524 a násl. občanského zákoníku). Otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně v daném sporu tak byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou, od níž se není důvodu odchylovat ani v posuzovaném případě.
Z uvedeného důvodu dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 10.000,- Kč (§ 3 odst. 1, bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20% daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalované uložil, aby žalobkyni nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. června 2012


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu