28 Cdo 1547/2005
Datum rozhodnutí: 15.08.2005
Dotčené předpisy: § 42 předpisu č. 283/1993Sb.




28 Cdo 1547/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelek: A) A. S., a B) T. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 31. 1. 2005, sp. zn. 14 Co 262/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 28 C 310/2001 (žalobce Okresního státního zastupitelství Plzeň město, 306 27 Plzeň, Křížkova 3, proti žalovaným: 1. A. S. a 2. T. S., zastoupeným advokátem, a 3. Správě infrastruktury města P., zastoupené advokátkou, o neplatnost dohod o vydání věcí), takto:

I. Zamítají se dovolání dovolatelek proti měnícímu výroku (označenému II.) rozsudku Krajského soudu v Plzni z 31. 1. 2005, sp. zn. 14 Co 262/2004, vydaného v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 28 C 310/2001

II. Odmítají se dovolání dovolatelek proti potvrzujícímu výroku (označenému I.) téhož rozsudku odvolacího soudu.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 23. 12. 2001, se Okresní státní zastupitelství Plzeň město domáhalo (podle ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství) proti žalovaným, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že je neplatná dohoda o vydání domu čp. 948 v P. a pozemku parc. č. 5979 v katastrálním území P. (o výměře 297 m2), uzavřená dne 30. 3. 1992 mezi Správou budov města P. a T. S., registrovaná bývalým Státním notářstvím Plzeň město (pod sp. zn. Reh 493/92). Stejně tak směřoval proti žalovaným žalobní návrh na určení neplatnosti dohody o vydání domu čp. 183 v P., a pozemku parc. č. 315 v katastrálním území P. (o výměře 536 m2), uzavřená dne 7. 4. 1992 mezi týmiž účastníky dohody (registrované bývalým Státním notářstvím Plzeň město pod sp. zn. Reh 492/92). Žalující Okresní státní zastupitelství Plzeň město se domáhalo rovněž určení, že je neplatná dohoda o vydání domu čp. 181 v P. a pozemku parc. č. 3113 v katastrálním území P. (o výměře 244 m2), uzavřená 30. 3. 1992 mezi Správou budov města P. a A. S. (registrované pod sp. zn. Reh 490/02 bývalým Státním notářstvím Plzeň město). Posléze byl uplatněn i žalobní návrh na určení neplatnosti dohody o vydání domu čp. 182 v P. a pozemku parc. č. 314 v katastrálním území P. (o výměře 207 m2), uzavřené 30. 3. 1992 mezi Správou budov města P. a A. S., registrované bývalým Státním notářstvím Plzeň město pod sp. zn. Reh 490/92. Jako důvod neplatnosti byla v žalobě uváděna skutečnost, že všechny tyto nemovitosti byly zkonfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb. v roce 1947, a to vůči konfiskací postiženým M. W., rozené W., K. W., V. W. a E. W.

Žalované A. S. a T. S. navrhly zamítnutí žaloby. Podle jejich názoru se oprávnění státního zastupitelství vztahuje jen na právní úkony podle občanského zákoníku, nikoli však na dohody uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jako právního předpisu, který je vůči občanskému zákoníku předpisem speciálním. Uvedené žalované zdůrazňovaly, že nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, nepřešly na stát způsobem uváděným v žalobě žalobce. Žalované také zdůrazňovaly, že jim byly vydány jen podíly na těchto nemovitostech, a to na základě několika právních titulů, jak je to také v jednotlivých uzavřených dohodách o vydání věcí uvedeno.

Okresní soud Plzeň město vydal dne 16. 8. 2002 usnesení čj. 28 C 210/2001-29, podle něhož bude v tomto řízení pokračováno namísto původně žalované Správy budov města P. se Správou infrastruktury města P., příspěvkovou organizací, se sídlem v P.

Uvedená žalovaná Správa infrastruktury města P. navrhla rovněž zamítnutí žaloby s tím, že dohody o vydání nemovitostí z 30. 3. 1992 byly tehdejší Správou budov města P. uzavřeny po prokázání toho, že A. S. a T. S. jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb.; jejich majetek (majetek právních předchůdců) převzal stát v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) z důvodů uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb. Nelze proto souhlasit s tvrzením žalujícího státního zastupitelství, že nemovitosti nemohly tu být vydány podle zákona č. 87/1991 Sb.

Okresním soudem Plzeň město byl dne 2. 3. 2004 vynesen rozsudek čj. 28 C 310/2001-191. Tímto rozsudkem bylo ve výroku, označeném I., určeno, že dohoda, uzavřená dne 30. 3. 1992 mezi Správou budov města P. a T. S. o vydání domu čp. 948 a pozemku parc. č. 5779 v katastrálním území P., je neplatná s výjimkou části, která byla T. S. vydána po A. S., rozené W., v poměru jedné neoddělitelné třetiny celku nemovitostí; jinak byl žalobní návrh ohledně neplatnosti této dohody zamítnut. Dalším výrokem tohoto rozsudku (označeném II.) bylo určeno, že je neplatná dohoda z 30. 3. 1992 o vydání domu čp. 183 v Plzni a pozemku parc. č. 315 v katastrálním území P., uzavřená mezi Správou budov města P. a T. S. Bylo také určeno (výrokem rozsudku, označeným III.) že je neplatná dohoda z 30. 3. 1992 o vydání domu čp. 181 v P. a pozemku parc. č. 313 v katastrálním území P., uzavřená mezi Správou budov města P. a A. S., a to s výjimkou podílu 18/432 v poměru k celku nemovitostí; jinak byl žalobní návrh ohledně neplatnosti celé dohody zamítnut. Rovněž bylo určeno (výrokem rozsudku, označeným IV.), že je neplatná dohoda z 30. 3. 1992 o vydání domu čp. 182 v P. a pozemku parc. č. 314 v katastrálním území P., uzavřená mezi Správou budov města P. a A. S., a to s výjimkou podílu 34/864 v poměru k celku nemovitostí; jinak byl žalobní návrh žalobce ohledně neplatnosti celé dohody zamítnut. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud vychází ze závěru, že majetek právních předchůdců žalovaných fyzických osob (s výjimkou samotné žalované A. S.) byl konfiskován nejpozději vyhláškami města P. z roku 1947, tedy před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. (25. 2. 1948 1. 1. 1990). Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že pokud jde o jednotlivá rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci, která byla vydávána až po 25. 2. 1948, šlo pouze o deklaratorní rozhodnutí; tato rozhodnutí užívala také slovní označení, že jde o rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci . Tyto konfiskační listiny poskytovaly dostatečný skutkový podklad ke zjišťování toho, zda právní předchůdci žalovaných fyzických osob a sama A. S., rozená W., měli či neměli německou národnost a německou státní příslušnost v době konfiskace. Podle názoru soudu prvního stupně tu došlo ke konfiskaci majetku osob (vůči nimž konfiskace směřovala) s výjimkou A. S., rozené W.

O odvolání všech účastníků řízení proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 2. 3. 2004 rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 31. 1. 2005, sp. zn. 14 Co 262/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích označených II., III. a IV., vyjma zamítavých částí výroků III. a IV. Ve výroku označeném I. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo určeno, že je neplatná dohoda z 30. 3. 1992 o vydání domu čp. 948 v P., s pozemkem (stavební parcelou) č. kat. 5997 v katastrálním území P. (o výměře 297 m2), uzavřená mezi Správou budov města P. a T. S. (registrovaná bývalým Státním notářstvím P. pod sp. zn. Reh 493/92-H). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že pouze odvolání žalobce bylo shledáno důvodným.

Odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) měl za to, že tu nebyla důvodná námitka podjatosti vůči samosoudci soudu prvního stupně, vznesená při závěrečném jednání u tohoto soudu žalovanými fyzickými osobami.

Pokud šlo o povahu žaloby žalobce, podané v této právní věci podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, byl odvolací soud toho názoru, že tu jde o žalobu svého druhu (sui generis), nikoli o určovací žalobu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Odvolací soud byl toho názoru, že dohoda o vydání věcí podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., kterou státní podnik vydal věc osobě neoprávněné k restituci, je případem smlouvy o převodu vlastnictví, při jejímž uzavření nebyla respektována ustanovení omezující volnost účastníků smlouvy ve smyslu ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb.; smluvní volnost je v případě dohod o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. totiž omezena tím, že je stanoven kogentně okruh osob, kterým lze věc vydat a z jakých důvodů. Na toto žalobní právo státního zastupitelství nedopadá ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku o promlčení; jde tu o zvláštní páro, kterým stát prostřednictvím svého orgánu zjišťuje možnost zásahu tam, kde jde o ochranu veřejného zájmu (§ 1 a § 5 zákona č. 283/1993 Sb.), tj. podáním návrhu na zahájení občanského soudního řízení.

Skutkový stav, který byl zjištěn soudem prvního stupně, považoval odvolací soud za dostatečně objasněný. Vyplývalo z něho, že nemovitý majetek byl právním předchůdcům žalovaných fyzických osob v této právní věci, tedy M. W. (W.), V. W. a E. W. konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb. Ke konfiskaci tu došlo před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), a to dnem účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb.; bylo také doloženo, že se na příslušníky rodiny Weissových uvedený dekret vztahoval. Bylo však poukázáno na to, že na osobu žalované A. S. (dříve W.) se dekret č. 108/1945 Sb. nevztahoval; její podíl na nemovitosti (o velikosti jedné třetiny) na domu čp. 948 v P., byl podílem menšinovým a menšinovým spoluvlastníkům, jímž byl majetek konfiskován, náležela jen náhrada, která poskytnuta nebyla. Shledal proto odvolací soud důvodným odvolání žalobce proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně (označenému I.) se zdůvodněním, že tu došlo k odnětí majetku až po 25. 2. 1948; právní posouzení dohody z 30. 23. 1992 ze strany soudu prvního stupně v tomto směru nebylo proto správné.

Podle názoru odvolacího soudu totéž, co bylo uvedeno o zamítavé části výroku rozsudku soudu prvního stupně, označeného I., dopadá i na další zamítavé části výroků rozsudku soudu prvního stupně, označených III. a IV.; ty však nebyly odvoláním žalobce napadeny a proto je odvolací soud nepřezkoumával. Nad to ještě odvolací soud dospěl k závěru, že tu oprávněnou osobou nebyla T. S., ale jiná oprávněná osoba A. S. (dříve W.).

Odvolací soud proto z uvedených důvodů podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném I. a určil, že dohoda z 30. 3. 1992 (v tomto výroku blíže uvedená) je neplatná; v ostatních výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný.

O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalované A. S. a T. S. v řízení zastupoval, dne 11. 3. 2005 a dovolání ze strany těchto žalovaných bylo podáno dne 19. 4. 2005 u Okresního soudu Plzeň město, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelky ve svém dovolání navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu, neboť tu došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a také potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu má povahu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatelky uváděly, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), jakož i to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelky především poukazovaly na to, že od počátku tohoto řízení zastávaly a zastávají názor, že žaloba státního zastupitelství podle ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb. je žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Státní zastupitelství může takový žalobní návrh podat v případech, kdy při uzavírání smlouvy o převodu vlastnictví nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků. Podle názoru dovolatelek nelze dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. považovat za smlouvu o převodu vlastnictví. Dovolatelky mají za to, že tu státní zastupitelství musí prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Podle názoru dovolatelek není možné žalobou podle ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb. napadat dohody o vydání věci podle speciálního zákona č. 87/1991 Sb., když tento zákon sám nemá sankci ohledně neplatnosti právního úkonu. Dovolateky ohledně výkladu ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb. zastávají (na rozdíl od názoru odvolacího soudu) také názor, že na toto ustanovení zákona o státním zastupitelství se vztahuje i ustanovení občanského zákoníku v tom smyslu, že nárok státního zastupitelství podat žalobu podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb. podléhá režimu promlčení .

Dovolatelky ve svém dovolání uváděly dále, že považují dokazování před soudem prvního stupně za zmatečné a náprava nebyla zjednána ani v odvolacím řízení. Mají za to, že v řízení konstatovanými listinnými důkazy nebylo jednoznačně a hodnověrně prokázáno, že právní předchůdci jich obou byli německé národnosti a že byli občany Německé říše. Zejména nebyl v řízení proveden důkaz o tom, že by právní předchůdci jich obou požádali o občanství Německé říše a že by jim toto občanství bylo uděleno (za důkaz tu nelze považovat údaj na domovním archu, zpracovaném pouze správcem domu, ohledně občanství M. W.); za přesvědčivý důkaz dovolatelky nepokládaly tzv. konfiskační vyhlášky Ústředního národního výboru statutárního města P., vydané k provedení dekretu č. 108/1945 Sb., vydané 8. 11. 1946 a 12. 2. 1947, když bez bližší identifikace osoby než jménem a příjmením mohlo tu dojít k záměně.

Dovolatelky posléze poukazovaly na to, že dohody o vydání nemovitostí, uzavřené v daném případě dne 30. 3. 1992, přímo a jednoznačně formulují z jakého důvodu jim podíly na nemovitostech byly vydávány, tj. že byly odňaty žalované A. S. a právním předchůdcům žalovaných fyzických osob v rozhodném období a z jakého důvodu k odnětí došlo. Ohledně jednotlivých domů (se stavebními parcelami) v katastrálním území P., o něž v tomto řízení jde, dovolatelky pak ještě poukazovaly na zápisy v pozemkových knihách a na dobu, kdy k těmto zápisům došlo, tj. ve dnech 9. 3. 1949 a 20. 12. 1949, tedy v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb.

Dovolatelky proto měly za to, že žalobě státního zastupitelství nemělo být vyhověno z důvodů v jejich dovolání uvedených a také proto, že na základě dekretu č. 108/1945 Sb. již nyní nelze zakládat nové právní vztahy, když tento dekret nemá konstitutivní charakter.

Přípustnost dovolání dovolatelek bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), ale i písm. c) občanského soudního řádu. Jejich dovolání bylo přípustné, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu z 31. 1. 2005 (sp. zn. 14 Co 262/2004 Krajského soudu v Plzni), označeném II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Pokud toto dovolání směřovalo proti výroku téhož rozsudku odvolacího soudu (označeném I.), jímž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé i o nákladech řízení, bylo třeba přípustnost dovolání dovolatelek posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je i takové dovolání přípustné, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že toto rozhodnutí, napadené dovoláním má po právní stránce zásadní význam (tj. ve smyslu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, že toto rozhodnutí řešilo právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem).

Pokud šlo o posouzení přípustnosti dovolání dovolatelek podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nevyplývalo v daném případě z obsahu soudního spisu (sp. zn. 28 C 310/2001 Okresního soudu Plzeň město), ani z obsahu dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v tomto rozhodnutí odvolacího soudu byla či nebyla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Ohledně otázky aplikace a výkladu ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v daném případě bylo nutno brát zřetel na to, zda tato právní otázka byla již předmětem posouzení v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě i předmětem posouzení Ústavního soudu ČR, a to k posouzení otázky případného rozporu dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem, když uváděný zákon má ustanovení povahy procesní i hmotněprávní.

V tomto smyslu dovolací soud bral v úvahu, že např. v usnesení Ústavního soudu ČR z 9. 10. 1998, IV.ÚS 350/97, uveřejněném pod č. 58 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl uveden právní názor, že ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, je ustanovením aplikovatelným i na spory z eventuální neplatnosti dohod o vydání a převodu majetku v občanskoprávních řízeních, zahájených na návrh státního zastupitelství podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb.

Také v nálezu ze 16. 1. 2002, I ÚS 152/2000, uveřejněném pod č. 7 ve svazku 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, se Ústavní soud ČR zabýval právní věcí souvisící s uplatněním ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb. v konkrétním sporu o platnost dohody o vydání věci, uzavřené podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud ČR v odůvodnění svého nálezu citoval právní závěr dovolacího senátu Nejvyššího soudu, že ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je normou kogentní, která dovoluje vydat věc pouze osobě oprávněné, takže dohoda o vydání věci je neplatná podle § 39 občanského zákoníku, pokud na jejím základě byly vydány věci osobě, uplatňující právo na vydání věci, aniž by tato osoba naplňovala předpoklady oprávněné osoby vymezené v § 5 zákona č. 87/1991 Sb. . Přitom šlo o právní věc, v níž žalobcem bylo místně příslušné státní zastupitelství, které se žalobou domáhalo určení, že je neplatná dohoda z 1. 7. 1992 o vydání nemovitosti pro nedoložení důvodu pro vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., jmenovitě podle jeho § 6; šlo tu o přechod věci na stát, k němuž došlo v roce 1959.

Z těchto uvedených nálezů nelze ze strany dovolacího soudu, ani Ústavního soudu ČR dovozovat opodstatněnost pochybností, které dovolatelky v daném případě vznášely ve svých dovoláních oproti právnímu názoru odvolacího soudu (obsaženému v jeho dovoláním napadeném rozhodnutí), a to otázek právní povahy žaloby státního zastupitelství podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., potřeby dokládat při podání takové žaloby naléhavý právní zájem na jí požadovaném určení, jakož i otázky možného uplatnění námitky promlčení proti žalobě státního zastupitelství podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., týkající se nedoložení včasnosti podání takové žaloby. Ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nelze dovodit, že by v dalším období došlo v rozhodování dovolacího soudu (Nejvyššího soudu) nebo v nálezech či usneseních Ústavního soudu ČR (srov. zejména dosavadní svazky 1 až 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) k odlišnému právnímu závěru nasvědčujícímu důvodnosti jiného posouzení uvedených právních otázek, jak tyto otázky dovolatelky vyjádřily ve svém dovolání.

Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že u dovolání dovolatelek, pokud směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícím výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci, jsou splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu nelze mít za to, že by dovoláním dovolatelek napadenými potvrzujícími výroky rozhodnutí odvolacího soudu z 31. 1. 2005 byla řešena právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo právní otázka, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě právní otázka řešená v rozporu s hmotným právem.

V tomto rozsahu, v němž byl rozsudek odvolacího soudu napaden dovoláním dovolatelek (srov. § 242 odst. 1 občanského soudního řádu) bylo tedy dovolání dovolatelek odmítnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustné.

Pokud šlo o posouzení důvodnosti té části dovolání dovolatelek, která byla přípustná, protože směřovala proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), vyplývalo ze samotného znění dovolání dovolatelek, že v tomto směru dovolání vytýkalo, že tu dokazování bylo zmatečné a že bylo nesprávně zhodnoceno a v důsledku toho věc nesprávně posouzena.

V tomto směru však dovolací soud nadále vychází z právních závěrů, obsazených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. V tomto uveřejněném rozhodnutí bylo vyloženo, že ani vadné nebo nesprávné skutkové zjištění v občanském soudním řízení není samo o sobě dovolacím důvodem podle ustanovení občanského soudního řádu o důvodech dovolání. Oporu v provedeném dokazování nemá jen takový postup soudu, který vezme za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo by naopak nepokládal za zjištěnou podstatnou okolnost, která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá. V žádném případě pak nejsou dovolacím důvodem tvrzení vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Vycházeje z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není a že by tu z jeho strany došlo k extrémně nesprávnému hodnocení v řízení provedených důkazů.

Neshledal proto dovolací soud důvodným dovolání dovolatelek v té jeho části, která přípustně směřovala proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci. Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu k zamítnutí uvedené části dovolání dovolatelek jako nedůvodného.

Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ostatním účastníkům řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 15. srpna 2005

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu