28 Cdo 1540/2015
Datum rozhodnutí: 06.10.2015
Dotčené předpisy: § 11a předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 1540/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) J. M. , P., a b) O. Ž. , P., obou zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 23, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 364/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2014, č. j. 21 Co 336/2014-582, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.203,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :


Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. dubna 2014, č. j. 5 C 364/2008-537, jímž tento soud nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 2276/26, 2276/27, 1347/1 a 2311/30 v kat. území L., k uspokojení nároku žalobců oprávněných osob na převod náhradních pozemků za pozemky, které jim nelze vydat, plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o půdě ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.).
K dané právní problematice se Nejvyšší soud vyslovil především v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba při liknavém, svévolném či diskriminačním postupu fondu vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného . [V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněných osobám, k níž došlo s účinností od 14. 4. 2006 zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků.] Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu (zejm. na nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), Nejvyšší soud znovu připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládající soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva ( vigilantibus iura scripta sunt).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze (alternativně) kvalifikovat jako liknavý, svévolný nebo diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž je spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR) je pak především otázkou skutkových zjištění. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole nejsou zjevně nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantních hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, nebo znovu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014 (jímž odvolací soud aproboval závěry soudů nižších stupňů, že v konkrétní věci jím tehdy posuzované nelze postup žalované označit za liknavý, svévolný či diskriminační) nelze mít za případný, bylo-li označené rozhodnutí vydáno za zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu nebyla doložena (kdy se oprávněná osoba ač tak postupovat mohla bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky žalovaného ani nezajímala).
Naproti tomu ve věci nyní posuzované jak plyne ze zcela konkrétních skutkových zjištění soudů nižších stupňů nebyl nárok žalobců v přiměřené době uspokojen, ačkoliv žalobci za tímto účelem činili aktivní kroky , v situaci, kdy nabídka žalovaného (i se zřetelem k hodnotě neuspokojeného nároků žalobců) neměla patřičné kvalitativní a kvantitativní parametry a neumožňovala uspokojení nároků žalobců v přiměřené lhůtě zásadně předpokládaným postupem (§ 11a zákona o půdě).
Uvedené závěry patří k závěrům skutkovým, pro které rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání (na ní lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tedy ani odkaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10 (dostupné též na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) případný není, přitakává-li v něm Ústavní soud závěrům, jež dříve vyslovil v nálezu ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, které ovšem nepokládá bezezbytku za aplikovatelné ve věci jím tehdy posuzované (lišící se tím, že zjištěná liknavost Pozemkového fondu byla méně závažná, nedosahující intenzity libovůle a svévole, zatímco oprávněná osoba od počátku usilovala o převod pozemků mimo veřejnou nabídku, určených k zastavění, nikoliv o vydání pozemků, kterou jsou a budou i nadále součástí zemědělského půdního fondu, a budou tedy plnit účel a cíl sledovaný zákonem o půdě a vyjádřený i v jeho preambuli).
Jelikož relevantní právní otázky, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil napadeným rozsudkem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledává přesvědčivé důvody, pro které by tyto v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené právní otázky měly být posouzeny jinak, dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 2.000,- Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 též vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 903,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu