28 Cdo 1539/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.




28 Cdo 1539/2013



U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně MTD moderní technologie pro dům spol. s r. o., IČ: 27370712, se sídlem Velká Dobrá, Akátová 327, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, proti žalovaným 1) E. K., 2) J. K., zastoupeným JUDr. Lumírem Červenkou, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova 1625, o zaplacení 70.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 420.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 C 11/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2013, č. j. 28 Co 88/2013-459, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:


Shora označeným usnesením odvolací soud z podnětu odvolání žalobkyně zrušil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 9. 2012, č.j. 25 C 11/2008-396, jímž bylo žalobkyni uloženo, aby žalovaným oprávněným společně a nerozdílně zaplatila 377.816,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), byla zamítnuta žaloba o zaplacení 34.632,- Kč žalovanými žalobkyni (výrok II.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výroky III. až V.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uzavřel totiž, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava (§ 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Vadu řízení přitom spatřoval v okolnosti, že věc byla projednána, aniž byly odstraněny vady vzájemného návrhu žalovaných. Soudu prvního stupně rovněž vytkl, že nerozhodl o celém předmětu řízení. Nedůvodnou přitom shledal námitku podjatosti soudkyně pověřené rozvrhem práce projednat a rozhodnout předmětnou věc před soudem prvního stupně. Dovodil, že soudkyně k účastníkům řízení, jejich zástupcům ani k projednávané věci nemá žádný vztah (§ 14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. s. ř. ), přičemž důvodem k jejímu vyloučení nejsou ani okolnosti spočívající v jejím postupu v řízení o projednávané věci (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Nad rámec výše uvedeného se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně coby zhotovitel na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 24. 11. 2006 prováděla pro žalované objednatele za sjednanou cenu 975.550,- Kč dílo spočívající ve výstavbě rodinného domu, jež mělo být dokončeno do 20. 11. 2006. Žalobkyně od smlouvy odstoupila podáním ze dne 22. 11. 2007 pro neuhrazení ceny díla na základě dílčích faktur, neoprávněné zásahy do stavby a znemožnění vstupu na staveniště. Žalovaní od smlouvy odstoupili podáním ze dne 25. 7. 2008, neboť žalobkyně dílo včas nedokončila a neučinila tak ani v dodatečné přiměřené lhůtě. Odvolací soud sjednanou smlouvu právně kvalifikoval jako smlouvu o dílo podle § 631 a následující zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Odstoupení od smlouvy učiněné žalujícím zhotovitelem shledal neplatným zčásti pro neurčitost dle § 37 odst. 1 obč. zák. (v písemném znění tohoto právního úkonu nebyly specifikovány dílčí faktury, pro jejichž nezaplacení mělo být odstoupeno), zčásti proto, že neposkytnutí součinnosti ze strany objednatelů či bránění v přístupu na staveniště nebylo v řízení prokázáno, přičemž žalobkyně žalované k poskytnutí součinnosti ani nevyzývala postupem podle § 638 odst. 1 obč. zák. Odstoupení od smlouvy učiněné žalovanými objednateli shledal odvolací soud naopak platným, neboť k němu došlo teprve poté, co uplynula dodatečná přiměřená lhůta stanovená objednateli k dokončení díla (§ 642 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud přitom vyjádřil závazný právní názor, že vzájemné nároky účastníků ze smlouvy o dílo zrušené podle ustanovení § 642 odst. 2 obč. zák. je třeba vypořádat dle zásad platných pro vypořádání bezdůvodného obohacení (§ 457 obč. zák.). Uvedl též, že při posouzení výše peněžité náhrady náležející zhotoviteli za nedokončené dílo je třeba vycházet z nejnižších nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na stejné plnění s přihlédnutím k jeho případné vadnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Citujíc ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), dovozovala přípustnost podaného dovolání z okolnosti, že zásadní právní otázka ve sporu má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud. Měla přitom za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Konkrétně pak namítala, že v případě správného hodnocení důkazů měl odvolací soud dospět k závěru, že odstoupení od smlouvy učiněnému žalobkyní předcházela výzva k úhradě dluhu v dodatečné přiměřené lhůtě obsahující poučení o tom, že pro případ nesplnění dluhu bude od smlouvy odstoupeno. Odstoupení od smlouvy tudíž dle dovolatelky mělo být posouzeno jako platné (§ 517 odst. 1 obč. zák.). Dovolatelka z provedených důkazů současně vyvozovala závěr, že ji žalovaní k provedení díla neposkytli potřebnou součinnost. Vyjadřovala přitom názor, že uvedená skutečnost rovněž odůvodňuje platné odstoupení od smlouvy o dílo. Dovolatelka rovněž vytýkala podjatost soudkyně, která věc projednala a rozhodla před soudem prvního stupně, upozorňujíc na okolnost, že advokátem žalovaných je bývalý předseda soudu prvního stupně. Uváděla též, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k průtahům a procesním pochybením. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním bylo napadeno usnesení odvolacího soudu, který bylo vydáno po 31. 12. 2012 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). K doplnění dovolání o vylíčení důvodů, v nichž je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolatele v dovolacím řízení nelze vyzývat (§ 243b části věty za středníkem, § 43 o. s. ř.). O uvedenou obligatorní náležitost lze dovolání doplnit jen po dobu trvání dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věty první o. s. ř.).

Dovolatelka v projednávané věci okolnosti, v nichž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), nevymezuje. Uvádí pouze, že zásadní právní otázka ve sporu má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud. Takovéto vymezení otázky, jež má být v dovolacím řízení řešena, ovšem požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla tímto (dovolacím soudem) posouzena jinak , významově (ve smyslu § 237 o. s. ř.) neodpovídá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 ) a nelze je podřadit ani pod jinou zákonem stanovenou okolnost zakládající přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolatelka ostatně ve svém podání ani žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odklonit odvolací soud, eventuálně od které by se při svém rozhodování měl odklonit soud dovolací, neoznačuje. Vzhledem k absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jež v důsledku marného uplynutí dovolací lhůty již nelze doplnit (§ 241b odst. 3 věty první o. s. ř.), tak v dovolacím řízení pro vady dovolání nelze pokračovat.

Dovoláním napadené kasační rozhodnutí odvolacího soudu je navíc odůvodněno existencí vad řízení spočívajících v tom, že věc byla projednána, aniž byly odstraněny vady vzájemného návrhu žalovaných, a soud prvního stupně nerozhodl o celém předmětu řízení. Uvedené procesní otázky, na jejichž vyřešení usnesení odvolacího soudu závisí, ovšem dovolatelka Nejvyššímu soudu k dovolacímu přezkumu nepředkládá. Zmiňuje toliko jiné otázky (platnost odstoupení od smlouvy, podjatost soudkyně), na jejichž vyřešení kasační usnesení odvolacího soudu založeno není. Z uvedeného důvodu by podané dovolání (i kdyby bylo projednatelné) nemohlo být přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Nad rámec výše uvedeného sluší se uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nelze tedy přiznat právní relevanci dovolacím námitkám žalobkyně založeným na kritice správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. Vznáší-li dovolatelka námitku podjatosti soudkyně projednávající věc před soudem prvního stupně, argumentujíc, že se může znát se zástupcem žalovaných, sluší se uvést, že se z obsahu spisu nepodává existence žádných skutečností, jež by mohly zavdávat pochybnosti o nepodjatosti vyřizující soudkyně pro vztah se žalovanou stranou či jejím zástupcem. Samotná okolnost, že by soudkyně mohla znát zástupce žalovaných z jeho dřívějšího působení u soudu prvního stupně, přitom důvod její podjatosti nezakládá (srov. např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 NSCR 40/2012). Postup soudce v řízení o projednávané věci pak dle výslovného znění zákona důvodem jeho podjatosti rovněž není (§ 14 odst. 4 o. s. ř.).

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), pro jeho vady odmítl (§ 243c odst. 1 věty první ve spojení s § 243f odst. 3 o. s. ř.).

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 243b části věty před středníkem, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2013

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D. předseda senátu