28 Cdo 1525/2003
Datum rozhodnutí: 18.08.2003
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1525/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně J. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 C 11/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.3.2002, čj. 20 Co 105/2002-61, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se (po změně původního návrhu) domáhala určení, že je vlastnicí pozemků č. 65, č. 789/1 a č. 1470 v katastrálním území T., dosud zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. pro Českou republiku P. f. České republiky (dále jen " P. f. "), a že nárok žalobkyně na náhradní pozemky vedený u územního pracoviště P. f. se snižuje o hodnotu těchto pozemků. Svůj návrh dovozovala z toho, že podle rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu města P. čj. PÚ 84/93, čj. PÚ 373/98 a čj. PÚ 375/98 má jako oprávněná soba nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků ve vlastnictví státu za nevydané pozemky, a to v hodnotě 698.289,- Kč. Náhradní pozemky, jež jsou předmětem sporu, byly oceněny částkou 59.437,20 Kč, jsou ve vlastnictví státu a splňují podmínky dané zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě").

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6.2.2001, čj. 4 C 11/2000-32, ve znění opravného usnesení ze dne 7.9.2001, čj. 4 C 11/2000-46, žalobu zamítl.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.3.2002, čj. 20 Co 105/2002-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V průběhu odvolacího řízení nejprve nepřipustil změnu žaloby, spočívající v doplnění žalobního návrhu o alternativu, že žalovaný je povinen tyto pozemky vydat do třech dnů od právní moci rozsudku , s odůvodněním, že soud prvního stupně se posouzením nově uplatněného nároku nezabýval a že skutková a právní zjištění soudu prvního stupně nemohou být podkladem pro změněný návrh. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na určení svého vlastnictví naléhavý právní zájem. Není sporu o tom, že je z hlediska ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě oprávněnou osobou a přísluší jí vůči žalovanému nárok na vydání, resp. převedení do vlastnictví, náhradních pozemků. Oprávněná osoba však nemůže požadovat bezúplatný převod konkrétního pozemku, který si sama vybrala, neboť takovou volbu může učinit pouze jejich vlastník stát; záleží pak na oprávněné osobě, zda jeho nabídku přijme. Za situace, kdy žalovaný dosud žalobkyni náhradní pozemky nenabídl, zůstává její nárok na jejich vydání podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě zachován. Teprve v případě, že by žalobkyně nebyla ochotna přijmout nabízené náhradní pozemky (případně by takové pozemky nebyly vůbec k dispozici), vznikl by jí vůči státu nárok na finanční náhradu podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě. V daném případě však nelze dovodit ohrožení práva žalobkyně na vydání náhradních pozemků, ani nejistotu v jejím právním postavení. Je nepochybné, že ke dni rozhodnutí soudu není podle hmotného práva vlastnicí v návrhu specifikovaných pozemků, proto ani z tohoto důvodu nemůže být její žalobě na určení jejího vlastnického práva k nim, tj. na deklaraci již existujícího vlastnického práva žalobkyně k nim, vyhověno. Odvolací soud pro úplnost odmítl argumentaci žalobkyně v odvolání, na jejímž podkladě dovozovala závazkový právní vztah mezi oprávněnou osobou (věřitelem) a žalovaným (dlužníkem) a vznik práva věřitele na plnění od dlužníka ve smyslu ustanovení § 488 a násl. občanského zákoníku, s tím, že tento právní názor je z hlediska určovací žaloby bez právního významu.

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst 1, písm. c/ OSŘ; podle ní jde o otázku, která má po právní stránce zásadní význam, neboť nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Uplatnila, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší posuzovaný případ v rozporu s hmotným právem. Žalobkyně se domnívá, že žalovaný má právo na určování konkrétních pozemků, které vydává jako náhradní pouze do doby, pokud řádně své povinnosti plní a plynule a rovnoměrně vydává náhradní pozemky oprávněným osobám. Jakmile však tuto povinnost neplní, je podle ní namístě jednostranný postup vůči němu, totiž určení soudem, který z vhodných pozemků bude v konkrétním případě řádně uplatněného nároku jako pozemek náhradní vydán. Pozemek, o který je veden spor, splňuje všechny předpoklady pro to, aby byl jako náhradní pozemek vydán. Dovolací soud sice již řešil otázku, zda oprávněná osoba má právo si vybrat konkrétní náhradní pozemek, avšak dosud neřešil otázku, zda toto právo přísluší oprávněné osobě při nečinnosti, resp. nedostatečné činnosti žalovaného. Dále se žalobkyně domnívá, že soudy obou stupňů posoudily žalobou uplatněný nárok v rozporu s hmotným právem, a to s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, zejména ustanoveními §§ 559 až 569 tohoto zákona. Žalobkyně, v souvislosti se závěrem odvolacího soudu o tom, že nelze připustit změnu žalobního návrhu z určovacího na návrh na plnění, poukázala na to, že odvolací soud se nezabýval otázkou splnění poučovací povinnosti již soudem prvního stupně. Tato, podle žalobkyně závažná vada řízení před soudem prvního stupně, zůstala nevyřešena.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání poukázal na to, že otázkou volby náhradního pozemku se dovolací soud již vícekrát zabýval a dospěl k závěru, že nárok na poskytnutí náhradního pozemku nezahrnuje i právo oprávněné osoby na jeho výběr. P. f., kromě poskytování náhradních pozemků, nakládá s pozemky, které má ve správě, i dalšími zákonnými způsoby, přičemž zákonodárce prioritu pro poskytování náhradních pozemků nestanovil, naopak stanovil pro něj více způsobů odstátnění pozemků souběžně. Proto je dispozice s konkrétními pozemky věcí P. f. a konkrétní postupy v souladu s příslušnými ustanoveními zákona stanoví jeho výkonný výbor svými metodickými pokyny jednotně. P. f. činí pravidelně čtvrtletně nabídky vhodných pozemků k převodu po celé republice, o něž mohou oprávněné osoby požádat. Není tedy důvodné tvrzení žalobkyně o jeho nečinnosti. Je věcí žalobkyně, zda využije nabídky P. f., nebo případně požádá o finanční náhradu. Žalovaný považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná, včetně posouzení otázky jejího naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Navrhl zamítnutí dovolání.

Dovolání bylo podáno včas a splňuje náležitosti stanovené v § 241 a § 241a odst. 1 OSŘ. Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, přichází proto v úvahu přípustnost dovolání jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce za zásadní význam. Tak by tomu bylo v případě, že by v tomto rozhodnutí byla řešena právní otázka, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo je řešena v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). K takovému závěru však dovolací soud nedospěl.

Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotněprávními předpisy z oblasti občanského práva. Žalobkyni, která není vlastníkem předmětných nemovitostí, ani to netvrdí, nelze jistě vyhovět v návrhu na určení, že jejich vlastníkem je. Rozhodování o tom, jakého hmotněprávního nároku se žalobkyně domáhá, přísluší jen jí, a soud není ani povinen, a ani oprávněn, ji v tomto směru usměrňovat jeho poučovací povinnost se týká pouze procesního práva.

Problematika možnosti výběru náhradních pozemků oprávněnou osobou byla již Nejvyšším soudem vícekrát judikována, jak konstatují u účastníci, a to tak, že osoba aktivně legitimovaná nemá nárok na převod pozemku, který si vybrala; odvolací soud rozhodl v souladu s touto judikaturou. V rozsudku ze dne 18.1.2001, čj. 26 Cdo 1478/2000-70, Nejvyšší soud jako soud dovolací uvedl s odkazem na ustanovení § 11 odst. 3 zákona o půdě uvedl, že P. f. při převodech náhradních pozemků postupuje způsobem, jak je uveden a § 8 odst. 4 (dnes odst. 5) zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. To předpokládá mj. soupis nároků oprávněných osob s přihlédnutím k uplatnění nároků jiných oprávněných osob k jednotlivým pozemkům, i k potřebám státních orgánů. Nejvyšší soud poukázal na svůj dřívější rozsudek ze dne 29.1.1997, sp.zn. 2 Cdon 522/96, uveřejněném v publikaci " Zemědělské restituce a soudní praxe", C.H. Beck, 1998, v němž je tato problematika řešena shodně a neshledal tedy důvod se jí znovu zabývat.

Pokud jde o argumenty dovolatelky, že její právo na převod náhradních pozemků je soudem vymožitelné, dovolací soud tento názor sdílí. V rozsudku ze dne 22.8.2002, sp.zn. 28 Cdo 1847/2001 vyjádřil, že institut poskytování náhradních pozemků státem podle § 11 odst. 2 a § 17 odst. 3 písm. a/ zákona o půdě je založen na smluvních vztazích mezi oprávněnými osobami a státem, za nějž jedná P. f. jako správce jeho zemědělského majetku. Judikatura, podle níž nemá oprávněná osoba přímý nárok na převod konkrétního zemědělského pozemku podle vlastní úvahy, totiž nesměřuje k závěru, že jeden z účastníků tohoto vztahu, založeného zákonem, má postavení umožňující mu libovolný postup včetně nečinnosti. Nárok oprávněné osoby založený ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě, je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Soud přitom musí disponovat skutkovými zjištěními, umožňujícími mu o této povinnosti rozhodnout. V dané věci ovšem není tento právní závěr rozhodující, protože předmětem řízení po změně návrhu nebylo uložení povinnosti uzavřít smlouvu, ale určení vlastnického práva.

Protože tedy není dán žádný z důvodů, který by vedl k závěru, že napadnuté rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ OSŘ).

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který by podle výsledku dovolacího řízení měl nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. srpna 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu