28 Cdo 1522/2009
Datum rozhodnutí: 18.08.2010
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 29 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1522/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Římsko katolické farnosti Štěpánkovice , IČ: 47810351, se sídlem ve Štěpánkovicích, Hlavní 231/78, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě Slezské Ostravě, Jaklovecká 18, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenému Mgr. Antonínem Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, nám. Republiky 1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 151/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2008, č. j. 42 Co 684/2008 68, takto:


I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Jinak se dovolání zamítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 12.360,- Kč k rukám Mgr. Antonína Hulvy, advokáta, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.


O d ů v o d n ě n í :
Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 2. 10. 2008, č. j. 10 C 151/2006 45, rozhodl tak, že určil žalobkyni vlastnicí nemovitostí identifikovaných ve výroku I. téhož rozsudku, a rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaného odvolací soud svým rozsudkem uvedeným v záhlaví změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí týchž pozemků, zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně na souzený případ nesprávně aplikoval § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 229/1991 Sb. ), a tím i nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu. V řízení bylo prokázáno, že pozemky, jež jsou předmětem řízení, vlastnila původně církev. V roce 1949 byly vydány sporné výměry o výkupu předmětných parcel a vynětí některých z nich z výkupu. V současné době jsou pak pozemky zapsány v katastru nemovitostí jako zahrada a způsob ochrany zemědělský půdní fond. Odvolací soud považoval předmětný spor za restituční, neboť je zde snaha dosáhnout na základě žaloby o určení vlastnictví vrácení majetku, který přešel na stát v rozhodné době mezi 25. únorem 1948 a 31. prosincem 1989, ať už na základě listiny o výkupu či bez právního důvodu, tedy za podmínek předvídaných zákonem č. 229/1991 Sb. K tomu však nemohou sloužit žaloby na určení vlastnického práva. Na takovém určení nemůže být naléhavý právní zájem. Zákon č. 229/1991 Sb. předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Na tento majetek je tedy třeba vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu.

Tento rozsudek napadla v celém jeho rozsahu žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Důvodnost dovolání podle žalobkyně spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V řízení bylo prokázáno, že předmětné pozemky byly z výkupu provedeného v roce 1949 vyloučeny. Nejistota právního postavení žalobkyně a i žalovaného vyplývá z duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, a na požadovaném určení je tak dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Jestliže by na stát měla přejít věc bez právního důvodu, tj. bez jakéhokoliv nabývacího titulu, pak ve skutečnosti na stát nemohlo přejít vlastnické právo, ale mohl se stát pouze zcela zřejmě neoprávněným držitelem takové věci. Stát v tomto konkrétním případě převzal do své neoprávněné držby předmětné nemovitosti bez jakéhokoliv právního důvodu v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Dovolatelka v další části dovolání zpochybňuje též správnost výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení. Podáním ze dne 14. 8. 2009 žalobkyně doplnila své dovolání, v němž argumentuje změnou v postoji Ústavního soudu k církevním restitucím, prezentovanou v nálezu sp. zn. I. ÚS 663/06.


Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání považuje za zjevně bezdůvodné. Jedná se o spor restituční a na podané žalobě o určení vlastnického práva nemůže být dán naléhavý právní zájem. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl nebo zamítl.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.


Dovolání je přípustné, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

Dovolání však není důvodné.

Důvodem, pro nějž byla žaloba dovolatelky zamítnuta a rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím změněno, byla v prvé řadě absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva.

Problematiky splnění podmínky naléhavého právního zájmu, a tudíž důvodné uplatnitelnosti obecných institutů ochrany vlastnického práva v souvislostech se snahou o obnovu vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak obvykle za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech, se Nejvyšší soud již mnohokráte dotkl a opakovaně ji podroboval právnímu rozboru (zejména v rozsudku velkého senátu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ).


Ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005, se Nejvyšší soud např. přihlásil i v těchto souvislostech ke standardnímu výkladu, dle nějž naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže.

V rozsudku ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006, pak Nejvyšší soud konstatoval, že určovací žalobou se nelze úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva, které bylo již před desítkami let fakticky odňato původním vlastníkům státní mocí. Stát musí napravovat své protiústavní a protiprávní akty legislativním prostředkem procesu nápravy restitucemi.

Ještě hlouběji a v širších souvislostech se otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech dotýkajících se tzv. restitučního zákonodárství opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR, jenž ve stanovisku pléna, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 (všechna zde uvedená rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná i na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ) ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, formuloval závěr, dle nějž tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání a žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. S odkazem na nález ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94, publikovaný pod č. 55/1995 Sb. se připomíná: "...to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem." K ochraně práva, pro niž existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž účel je odlišný. V odůvodnění stanoviska se Ústavní soud přihlásil k výkladu, dle nějž žaloba na určení práva (§ 126 občanského zákoníku ve spojení s § 80 písm. c/ o. s. ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř. zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což řečeno jinými slovy znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. (nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před téměř šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04).

Je zde na místě v těchto souvislostech připomenout Stanovisko uveřejněné pod č. 13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp.zn. Pl. ÚS st. 22/05, v němž se ve věci posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb. Ústavní soud přihlásil k nálezu sp.zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. 2. 2005, když vyjádřil, že kasuistické řešení majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné. Je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona.


Vzhledem k tvrzením uplatněným v předmětném dovolání lze poukázat též na závěry Ústavního soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS 158/08, tedy že ze stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 22/05, vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo.

Uvedený právní výklad byl Ústavním soudem zachován a znovu potvrzen i v nedávném nálezu pléna ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07. To plyne při interpretaci a contrario zejména z jeho bodu VI, odstavců 18 až 21. Byl tak znovu většinově potvrzen převládající právní názor, který při zdůraznění primární povinnosti zákonodárce upravit problematiku tzv. církevních restitucí považoval ingerenci moci soudní (ochranu individuálních nároků) před přijetím zvláštního zákona za nepřípadný soudní aktivismus . To s výjimkou specifických individuálních nároků potud, pokud zákonodárce nepřijme ústavně konformní řešení (viz bod XI./d, odstavec 108 citovaného nálezu). V tomto ohledu má Nejvyšší soud za to, že se v daném případě o specifický nárok žalobkyně hodný zvláštního zřetele nejedná. Jde o případ uplatnění tzv. restitučního nároku církevní osobou, jenž by měl být pod zorným úhlem výše uvedených judikatorních závěrů řešen v rámci pravomocí moci zákonodárné. Ústavní soud se tak v tomto ohledu neztotožnil se svým dřívějším nálezem, sp. zn. I. ÚS 663/06, jímž žalobkyně argumentuje.

Z uvedeného tedy vyplývá, že právní závěry o konkurenci předpisů restitučních a předpisů obecné povahy se vztahují i na ty případy, kdy se stát v rozhodném období ujal držby nemovitostí neoprávněně, tedy faktickou okupací. Jedná se o typický restituční případ převzetí věci státem bez právního důvodu, jako tomu bylo v současném sporu, což žalobkyně sama v dovolání konstatuje. Existence duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí na těchto závěrech nic nemění, neboť jen z tohoto důvodu nelze naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovodit.

Dovolací soud považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, a proto jej podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Vzhledem k tomu že rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovoláním napadeno i ve výrocích II. a III., v nichž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i v této části. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolací soud tedy v tomto rozsahu dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč (srov. § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. čl. II), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.060,- Kč celkem tedy ve výši 12.360,- Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2010

JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu