28 Cdo 1508/2013
Datum rozhodnutí: 15.07.2014
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. k) předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 1508/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce OKD, a.s. , IČ: 26863154, se sídlem v Karviné, Doly, Stonavská 2179, zastoupeného JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravská Ostrava, Preslova 9, za účasti dalších účastníků: 1) M. K. , 2) Y. M. , 3) A. K. , a 4) České republiky Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a/1024, o určení vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 136/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 71 Co 39/2012-199, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. října 2011, č.j. 12 C 136/2008-166 (ve znění opravného usnesení), jímž tento soud určil, že účastníci ad 1) až 3) jsou vlastníky označených pozemků v katastrálním území T. účastník ad 1) podílu o velikosti 1/2 pozemků a každá z účastnic ad 2) a 3) podílu o velikosti 1/4 pozemků. Tím nahradil (ve výroku II) žalobou dotčené rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Nový Jičín ze dne 16. dubna 2008, č. j. PÚ/128/08,8000/92-St-5.1.1.

V posuzované věci jde o určení vlastnictví oprávněných osob k nemovitostem podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o půdě , v řízení podle části páté (§ 244a násl.) občanského soudního řádu. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky byly původně ve vlastnictví účastníka ad 1) M. K. a jeho manželky Z. K. (zemř. 6. 7. 2007, jejímiž dědici jsou účastnice ad 2/ a 3/). Vlastnické právo k pozemkům manželé K. pozbyli na základě kupní smlouvy, jíž uzavřeli dne 27. 4. 1981 s předchůdcem žalobce (OKD koncern Ostrava). Se zřetelem ke všem okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena, shledává i odvolací soud na straně prodávajících stav tísně a nápadně nevýhodné podmínky, naplňující restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), co do důvodu má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Za nesprávně vyřešenou pokládá dovolatel otázku naplnění restitučního důvodu dle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, namítaje, že tuto otázku, tedy zda kupní smlouva byla uzavřena prodávajícími v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (aniž by dovolatel konkrétně uvedl, od jakých rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud při řešení této otázky v dané věci odchýlil). V otázce tísně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že mechanicky převzal závěry soudu prvního stupně, aniž by se vypořádal s veškerou argumentací dovolatele, zejména že nebyla prokázána žádná forma nátlaku a že výkup pozemků byl prováděn ve veřejném zájmu. Závěr, že smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, pokládá pak dovolatel za důkazně nepodložený ; přitom dovozuje, že na pozemcích provozovanou hospodářskou činnost by vlastníci byli nuceni ukončit tak jako tak, neboť pozemky se staly součástí ochranných pásem budovaného vodního díla. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a nejde o situaci uvedenou v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. již např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 36/95, přijaté dne 19. 12. 1995 a uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z aktuální judikatury Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 20. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 2532/2010) tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, jenž takovým způsobem a s takovou intenzitou doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Pojem tísně ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě je třeba vykládat v širších souvislostech a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem v letech 1948 až 1989, jenž nelze chápat jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. IV. ÚS 436/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, č. 10; nebo nález ze dne 10. června 1996, sp. zn. IV. ÚS 95/96, uveřejněný tamtéž pod č. 45, svazek 5).

Rovněž výklad pojmu nápadně nevýhodné podmínky , používaný restitučními předpisy (§ 6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě, § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), lze v judikatuře Nejvyššího soudu pokládat za ustálený a jde o výklad reflektující též rozhodovací praxi Ústavního soudu. Soudní praxe spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu s cenovými předpisy v rozhodné době platnými (např. s vyhl. č. 43/1969 Sb.), ale i v jiných okolnostech (např. nuceném vystěhování vlastníka z obce aj.), přičemž objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. Také neadekvátnost peněžitého plnění při kupní smlouvě, vyplaceného prodávajícím, může vyplývat z ekonomicko-politického pojetí vlastnictví, jež odráželo dělení vlastnictví na osobní a soukromé a diskriminuje skupinu vlastníků (tzv. soukromých), kterým by jinak náleželo stejné postavení. Také smluvní cena podle tehdejšího cenového předpisu (vyhláška č. 43/1969 Sb.) může být podle okolností případu vyjádřením nápadně nevýhodných podmínek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 1678/2012; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn 28 Cdo 2532/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 17. září 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 6, č. 79).

Rozhodnutí odvolacího soudu jde-li o výklad a aplikaci relevantního ustanovení zákona se od citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchyluje.

Pojem tísně odvolací soud vyložil v souladu s konstantní judikaturou v širších souvislostech, opíraje se přitom o skutková zjištění, že vlastníci pozemků (M. K. a Z. K.) si nemovitosti pořídili k provozování zemědělské činnosti (k chovu hospodářských zvířat), při níž pozemky sami obhospodařovali a provozované činnosti, jež jim přinášela zisk, se nemínili vzdát. Učinili tak až pod tlakem, v době, kdy pozemky v dané lokalitě byly hromadně odkupovány za účelem pozdější výstavby vodního díla, s reálným rizikem jejich případného vyvlastnění. Závěr, že za daných okolností (též s přihlédnutím k tehdy všeobecně panujícímu politickému nátlaku), uzavření smlouvy nebylo důsledkem svobodného rozhodování prodávajících, je evidentní. Tvrzení dovolatele, že na pozemcích provozovanou hospodářskou činnost by vlastníci byli nuceni ukončit již s ohledem na vytvořená ochranná pásma budovaného vodního díla, je pak spíše dalším dokladem tísně, v níž se vlastníci při rozhodování o prodeji pozemků nacházeli.

Ustálené judikatury se odvolací soud přidržel i při posouzení, zda smlouvu prodávající uzavírali za (pro ně) nápadně nevýhodných podmínek. Základním východiskem zde bylo přirozeně zjištění, zda určená kupní cena odpovídala ceně pozemků dle tehdy platných cenových předpisů; ovšem jak odvolací soud v souladu s judikaturou uzavírá nejde o kritérium jediné. V důsledku prodeje pozemků jak ze zjištění soudů nižších stupňů vyplývá prodávající současně utrpěli majetkovou újmu, jež jim nebyla kompenzována. Bez pozemků stavby ztratily svůj hospodářský význam, ačkoliv do jejich přestavby vlastníci krátce před tím vložili nemalé peněžní prostředky, a současně byli prodávající připraveni o možnost dalšího příjmu z této zemědělské činnosti (z něhož plnili dluhy, které jim v souvislosti s přestavbou vznikly). Tyto ztráty nemohla vyrovnat ani utržená kupní cena, jestliže pozemky (vyjma zahrady) byly oceněny jako pozemky v soukromém vlastnictví, tedy částkou 0,40 Kčs/m2 plochy.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, řešící označené právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, není rozhodnutí po právní stránce zásadního význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není.

Sluší se dodat, že na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani prostřednictvím námitek, jimiž dovolatel současně zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu (že nebyly prokázány uvedené relevantní okolnosti dosvědčující stav tísně či nápadně nevýhodné podmínky, o něž své závěry soudy nižších stupňů opírají). O dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nejde pak ani v případě námitek, jimiž dovolatel kritizuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (jež dle názoru dovolatele pouze opakuje závěry soudu prvního stupně a postrádá odpověď na některé z jím uplatněných námitek), v jejichž případě mohlo by jít o vadu řízení, k níž však dovolací soud smí přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto je z výše uvedené argumentace zřejmé, že ani tato případná dílčí pochybení v daném případě nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy účastníkům ad 1) až 4), kteří by na jejich náhradu jinak měli zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu