28 Cdo 1502/2002
Datum rozhodnutí: 31.03.2003
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 1502/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání města P., zast. advokátem, podanému proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2002, sp. zn. 39 Co 379/2001 (v právní věci žalobce města P., zast. advokátem, proti žalovanému Ing. J. R., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 157/2000) takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 11.2.2002 pod č.j. 39 Co 379/01-42 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25.4.2001, kterým soud - svým ve věci v pořadí druhým rozhodnutím uznal žalovaného povinným vyklidit byt specifikovaný ve výroku uvedeného rozsudku a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování.

Soudy obou stupňů došly k přesvědčení, že žaloba na vyklizení předmětného bytu je důvodná. Právo nájmu založené na 5 let nájemní smlouvou ze dne 10.1.1995 skončilo dne 11.1.2000, a od té doby žalovaný užívá byt bez právního důvodu. Soudy ovšem zároveň vzaly za zjištěné, že žalovaný je vážně nemocen, je v invalidním důchodu a není schopen být zaměstnán na plný úvazek. Jinou možnost bydlení nemá, nemá ani úspory, ze kterých by si mohl bydlení zajistit, a ze svého invalidního důchodu cca 7.000,- Kč platí výživné na syna 2.300,- Kč měsíčně a nájemné spolu se službami cca 3.000,- Kč. Takovéto okolnosti odůvodňují podle názoru nalézacího i odvolacího soudu právní úvahu, podle které by výkon práva vyklizením bytu bez náhrady byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Toto podmínění výkonu práva je v souzené věci dáno jak závažnými důvody na straně žalovaného, tak na straně žalobce. Žalovaný žije sám, trpí zdravotním postižením trvalého charakteru po přestálém poškození mozkové tkáně, je odkázán na plný invalidní důchod přiznaný mu od 27.3.2000, byl mu odebrán řidičský i zbrojní průkaz a nájemné řádně platí. Žalovaný je tedy v neřešitelné sociální a zdravotní situaci, kterou si vlastním zaviněním nepřivodil. V případě naprostého odepření práva žalobce zamítnutím žaloby pro rozpor s dobrými mravy by znamenalo ještě výraznější omezení jeho vlastnického práva, neboť zlepšení zdravotního stavu žalovaného nelze očekávat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém se domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu. Podle dovolatele je vázání povinnosti vyklidit byt na zajištění bytové náhrady v rozporu se zákonem, neboť poskytnutí bytové náhrady přichází v úvahu pouze za situace, kdy pronajímatel vypovídá nájemní poměr sjednaný na dobu neurčitou a nikoliv za situace, kdy nájemní poměr končí uplynutím doby, na kterou byl sjednán. Právní názor odvolacího soudu nevychází z právního názoru respektujícího závěr nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 190/94, dle nějž dispoziční právo vlastnické lze jen výjimečně omezovat zákonem. Na základě ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníka. Vázat povinnost k vyklizení na zajištění bytové náhrady lze pouze na základě výslovné právní úpravy či na analogické aplikaci zákonných ustanovení na vztahy blízké ke vztahům zákonem upraveným. Soud může odepřít pronajímateli či vlastníku nemovitosti oprávněný výkon jeho práva, přičemž platí, že změní-li se okolnosti, které soud považoval za odporující dobrým mravům, může se vlastník svého práva opětovně domáhat. Pokud však soud s odkazem na dobré mravy založil náhradovou povinnost, překročil hmotněprávní zákonné zmocnění a založil pro účastníky nová práva a povinnosti. Takovýto výklad ustanovení § 3 obč. zákoníku považuje dovolatel za nepřípustný.

K tomuto dovolání nebylo podáno vyjádření.

Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).

Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupenou v dovolacím řízení advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), bylo podáno ve lhůtě určené v § 240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se podle obsahu - o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., protože napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterém obvodní soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. 1,3 o.s.ř.), když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení § 229 odst. l o.s.ř.

Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatelem vytýčený důvod, uplatněný v této věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. míří na tvrzené nesprávné právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Dovolatel uvádí, že právní názor odvolacího soudu, podle kterého okolnosti případu odůvodňují podmínění vyklizení bytu na základě aplikace § 3 odst. 1 občanského zákoníku, je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 190/94. Podle žalobce je na základě citovaného ustanovení možné pouze odepřít právo dané zákonem, nelze však založit neexistující právo žalovaného na náhradní byt či ubytování.

Judikatura vyšších soudů (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96) dovodila, že nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných sporech mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze zmírnit toliko postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením (omezením) výkonu práva argumentem rozporu s dobrými mravy; i to platí jen za předpokladu, že odpovídající úsudek soudu je podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními, a že současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují ? v konkrétním případě - závěr, že výkon práva s dobrými mravy v rozporu skutečně je. Pokud pak soud váže realizaci povinnosti žalovaného byt vyklidit na zajištění na zajištění bytové náhrady s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zákoníku, nezakládá tím žalovanému nové dosud neexistující právo na takovou náhradu ani žalobci nekonstituuje povinnost náhradu zajistit. Pouze deklaruje, že za současného stavu (pro tentokrát) je výkon práva a nucená realizace odpovídající povinnosti v rozporu s dobrými mravy, a proto nebude provedena. Žalovanému nevzniká nárok na bytovou náhradu, nemůže vlastníka nemovitosti žalovat na splnění povinnosti bytovou náhradu mu zajistit; naopak, jeho hmotněprávní povinnost vyklidit byt trvá, ovšem stát reprezentovaný soudem splnění této povinnosti odmítá (dočasně) vynutit.

Pokud je právní názor o výjimečné aplikaci § 3 odst. 1 obč. zákoníku konstitučně konformní (nález Ústavního soudu ze dne 4.8.1999, sp. zn. IV ÚS 114/99) i v případě osoby užívající byt pouze na základě odvozeného právního důvodu, nespatřuje dovolací soud důvod, proč by podmínění vyklizení bytu zajištěním náhradního ubytování nemělo být na místě v projednávaném sporu, kdy žalovanému ke spornému bytu sloužil byť časově omezený řádný nájemní titul. Vyklizení nemovitosti lze s ohledem na konkrétní podmínky projednávané věci vázat na zajištění náhradního ubytování, neboť to odůvodňují závažné okolnosti na straně vyklizovaného a na tom, kdo se vyklizení domáhá, lze spravedlivě požadovat, aby se přiměřená ochrana jeho práva takto podmínila. Dovolací soud při své úvaze podpůrně přihlédl i k okruhu účastníků nájemní smlouvy, jak to ostatně učinil i soud odvolací. Je-li pronajímatelem město P., pak se z ustanovení § 1 a násl. zákona č. 102/1992 Sb. ve znění pozdějších novel, podává vhodnost součinnosti obce při zajištění bytové náhrady.

Vzhledem k výše uvedenému proto dovolací soud došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.) a dovolání žalobce proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1, § 151, § 224 odst. 1 a § 243 b odst. 5 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. března 2003

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu