28 Cdo 1500/2000
Datum rozhodnutí: 31.07.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1500/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání žalobců 1. A. K., 2. D. V. a 3. N. K., zast. advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 10.1.2000, sp.zn. 18 Co 851/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp.zn. 19 C 165/96 ( žalobců 1. A. K., 2. D. V. a 3. N. K., zast. advokátem, proti žalovanému S. T. s.p., , zast. J. C., o uzavření dohody o vydání věcí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28.července 1999 pod čj. 19 C 165/96-45, jímž byl zamítnut návrh žalobkyň, aby žalovanému bylo uloženo sepsat dohodu o vydání věci a vydat dům č.p. 2098 v P., D. ul. se stavební parcelou č. 5110 v k.ú. P., Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10.ledna 2000 pod č.j. 18 Co 851/99-67 potvrdil. Současně odvolací soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žádost žalobců, aby bylo připuštěno dovolání proti rozsudku odvolací soud zamítl.

Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně již jednou podaly žalobu, domáhající se přisouzení téhož nároku a to na základě zákona č. 87/1991 Sb. Tato žaloba, tehdy směřující proti S. T., a.s., oblast P., o.z. se sídlem v P. byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18.února 1993 pod č.j. 15 C 69/92-23 zamítnuta, tento rozsudek, napadený odvoláním žalobkyň byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30.května 1995 pod č.j. 13 Co 260/93-65 potvrzen a dovolání žalobkyň proti němu směřující bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25.února 1998 pod č.j. 3 Cdon 401/96-80 odmítnuto.

Žalobkyně uplatnily svůj nárok znovu a to žalobou na základě ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. Tu však bylo třeba podat ve lhůtě, která skončila dnem 31.12.1995 ( § 47 odst. 4 zákona č. 92/1991 Sb.). Žaloba však byla podána až 17.6.1996, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty.

Odvolací soud nepřipustil dovolání proti svému rozhodnutí proto, že jediná otázka, kterou by bylo možné dovodit ze stanoviska a postojů žalobkyň ( žalobkyně otázku nespecifikovaly, připuštění dovolání se domáhaly pouze na tom základě, že jde o posouzení v souvislosti s privatizací ), je , zda lze uvažovat s prodloužením lhůt uváděných v § 47 odst. 4 zák. č. 92/1991 Sb. v případě, že probíhalo řízení o vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb. Odvolací soud však tuto úvahu pro výsledek sporu považoval za irelevantní, protože žalobkyně neuplatnily svůj nárok u příslušného orgánu podle § 10 odst. 1 zák.č. 92/1991 Sb. a došlo tak v důsledku toho k jeho zániku.

Žalovaný vyjádření k dovolání nepodal.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ).

Bylo však potřebné přezkoumat, zda dovolání je přípustné, když směřuje proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V těchto případech totiž dovolání zásadně přípustné není ( arg. § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ), ledaže by dovolací soud , když odvolací soud dovolání nepřipustil, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( § 239 odst. 2 o.s.ř. ).

Podle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 23.8.1995 III. ÚS, který byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 ( v části týkající se usnesení ) za "rozhodnutí po právní stránce zásadního významu" je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.

O takový případ v souzené věci nejde. Žaloba, kterou žalobkyně uplatnily svá práva z restituce k stejnému předmětu řízení, jako je předmět řízení v projednávané věci, byla pravomocně zamítnuta, protože základní předpoklady nároku, které se promítají i v předpokladech podle zák. č. 92/1991 Sb., nebyly splněny ; toto rozhodnutí je v právní moci. I kdyby žalobkyně tuto žalobu v současnosti znovu podaly proti nyní označenému žalovanému S. T. s.p. se sídlem v P., ul. O. a i kdyby bylo připuštěno věcné projednání, nemohla by mít žaloba úspěch také pro nedodržení lhůty.

Pokud žalobkyně opřely svůj nárok o ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., jde o nárok závislý na splnění předpokladů a podmínek, stanovených v § 2 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb.

Z uvedeného je patrno, že v souzené věci rozhodnutí nezáviselo na nové, dosud neřešené právní otázce, týkající se běhu lhůt.

Protože řízení v předmětné věci nebylo poznamenáno ani některou z vad, uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. nezbylo, než dovolání považovat za nepřípustné a podaný opravný prostředek podle § 243b odst. 4 ve vztahu k ustanovení § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.

O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 o.s.ř. a § 142 o.s.ř. na základě toho, že žalobkyně úspěch v řízení o dovolání neměly a žalovanému náklady tohoto řízení o dovolání nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. července 2000

JUDr. Oldřich J e h l i č k a CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová